Jaké to je být mecenášem Národního divadla?

Milý Jiří, jste velký fanoušek baletu. Dokonce asi jeden z největších, které znám. Co vás na baletu fascinuje nejvíc? Co je hlavním zdrojem tohoto vašeho nadšení?

Je to krása, elegance, napětí, emoce, neuvěřitelné výkony tanečníků, úžasná energie, která z nich vyzařuje. Pak taky různorodost, a tím nemyslím jenom rozdělení na klasický balet a moderní, ale i různorodost provedení baletních představení dané různými obsazeními celkově a  jednotlivými tanečníky zvlášť. Proto chodím na každé představení vícekrát. To abych si užil právě různá podání, například sledovat pojetí Josefa K. v představení Kafka: Proces v podání Ondřeje Vinkláta, Vanniho Rotola, Younsik Kima a naposledy Jakuba Raška bylo fascinující. A potom, abych si užil i drobné detaily, které se odehrávají ve stejnou dobu, kdy sólisté uprostřed jeviště vydávají ze sebe vše. Miluji sledovat, co dělají ostatní tanečníci na scéně, třeba v prvním jednání Labutího jezera nebo v Marné opatrnosti při oslavě ukončení sklizně.

Prozradím, že je to 10 let, co vás balet uchvátil a už nepustil. Co bylo oním spouštěčem?

Prvotním impulsem byl film Black Swan s Natalií Portman. V něm mě totiž, mimo jiné, zaujaly scény z baletních tréninků. Tehdy jsem si řekl, že alespoň jednou za život by měl člověk zajít na balet. A jelikož jsem v té době neznal jiný balet než Labutí jezero, tak jsem šel na Labutí jezero do Státní opery. Bylo to v březnu 2010, takže skutečně před deseti lety jsem poprvé viděl balet naživo. A moc se mi to tenkrát líbilo, byl jsem nadšen. Další etapou bylo objevení přenosů baletů v kině. Viděl jsem řadu baletů z Royal Opera House v Londýně a z Velkého divadla v Moskvě. Bylo to opět něco nového a zajímavého. Ale přímý přenos nebo záznam představení se nevyrovná zážitku u živého představení sledovaného přímo z hlediště. Chybí tam ta energie vyzařující z tanečníků a pak, nekoukáte na to, co chcete vy, ale na to, co chce vidět ten režisér přenosu nebo záznamu.

Za oněch více než 10 let jste se s mnoha členkami a členy baletního souboru ND seznámil osobně, stali jste se přáteli. Jaké to je poznat osobně hvězdy z jeviště? Vnímáš pak představení jinak?

Ano, měl jsem tu čest a potěšení poznat některé členy baletu osobně. A zjistil jsem, že tihle lidé, kteří jsou na jevišti naprosto úžasní a neuvěřitelní, jsou v civilu velmi milí, příjemní, přátelští a i velmi talentovaní, nejen na tanec. Jsem  opravdu rád, že jsem měl šanci je poznat trochu blíže. A samozřejmě, když pak jdu na nějaké představení, ve kterém někdo z nich (nebo spíš většina) tančí, tak je to jako by vystupoval někdo z rodiny. V podstatě beru celý soubor baletu jako svou „rodinu“. Vídám je totiž častěji než většinu svých příbuzných... :-)

Mnoho let jste také členem Mecenášského klubu, skrze který podporujete přímo Balet Národního divadla, za což velmi děkujeme a velmi si toho vážíme. Pomohl vám Mecenášský klub ještě blíže proniknout do světa baletu?

V podstatě jsem se stal členem Mecenášského klubu právě díky baletu. Ve vestibulu metra jsem si všiml plakátu Mecenášského klubu, na kterém byli tři baletky a jeden tanečník. Dnes už vím, že to byli  Alice Petit, Irina Burduja, Philippine de Sevin a Jiří Kodym. Plakát mě zaujal, tak jsem si vyhledal na webu ND bližší podrobnosti a pak už to bylo jednoduché. A díky Mecenášskému klubu jsem se dostal na různé předpremiéry baletů, na zkoušky a baletní dílny, kde jsem se dozvěděl od skvělé Kateřiny Hanáčkové spoustu informací a detailů k různým baletům a také jsem se seznámil s prvními sólisty Nikolou Márovou a Michalem Štípou. Také díky Mecenášskému klubu mohu získat i přednostně vstupenky na různá představení. Bylo to jedno z mých lepších rozhodnutí, vstoupit do Mecenášského klubu ND... :-)

Jiří, děkujeme vám za rozhovor a za přízeň a podporu, kterou věnujete Národnímu divadlu jako jeho divák a mecenáš!
Autorem fotografií tanečníků Baletu ND zveřejněných u tohoto článku je Jiří Děcký.