Jana Jodasová a osudová přitažlivost na celý život

Jaké to bylo pro mladou tanečnici dotknout se umění a tančit na naší první scéně?

Byl to pro mě mimořádný zážitek. Věc, o které jsem jako žákyně konzervatoře tajně snila, se stala skutečností. Najednou jsem baletní hvězdy, o nichž jsem jen četla nebo je na první scéně viděla jako divák, měla vedle sebe a byla jsem jejich opravdová kolegyně, byť s patřičnou mírou pokory a respektu. A i když jsem byla jen malou součástí toho velkého hemžení, myšleno v tom nejlepším slova smyslu, cítila jsem značnou odpovědnost. A také jsem poprvé zažila tu neopakovatelnou atmosféru divadla, jeho osudovou přitažlivost. To mě oslovilo na celý život.

Na základě doporučení tehdejšího uměleckého šéfa baletu Vlastimila Harapese začala učit v Baletní přípravce ND (1998), a to ještě za vedení legendární Naděždy Sobotkové, která ji nakonec navrhla jako svou nástupkyni do vedení školy.

Jak byste hodnotila své pedagogické začátky?

Musím se přiznat k tomu, že jsem o kariéře baletního pedagoga nikdy neuvažovala. Ale jak to tak v životě chodí, zákruty osudu jsou občas nevyzpytatelné. Paradoxně jsem se tak znovu setkala s Naďou Sobotkovou, u které jsem před lety začínala s baletem jako malá, abych se k ní vrátila po konzervatoři a po působení v Baletu Národního divadla – tentokrát jako její kolegyně. Myslím, že to byl šťastný zásah osudu, mohla jsem čerpat z jejích bohatých pedagogických zkušeností. Tím, že mě nakonec navrhla do funkce své nástupkyně, byla zajištěna kontinuita působení přípravky.

Vedení Baletní přípravky ND převzala v roce 2011. Bylo to učiliště s velkou tradicí, nicméně se již hlásila zcela nová doba. Nástup techniky, elektronická komunikace, webové stránky, sociální sítě a k tomu profesionální vedení školy, pedagogická činnost a rozšíření pole působnosti na veřejnosti.

Co považujete za největší problémy a naopak největší úspěchy své dosavadní práce v čele Baletní přípravky ND?

Samozřejmě, žádná činnost, respektive vedení kolektivu se neobejde bez problémů. Na začátku, jak jste již uvedla, přinášely největší potíže vymoženosti nové doby, tedy nástup technologií a změna způsobu komunikace. To byly věci, s kterými se zakladatelská generace pedagogů již nemohla při nejlepší vůli vyrovnat.

V poslední době mě ale trápí stále horší tělesná zdatnost malých uchazečů o balet, která se projevuje při našich konkurzech. Také cítím obecnou změnu klimatu ve společnosti. Dříve to byla pro žáky i jejich rodiče větší čest než dnes, že se mohou svým způsobem podílet na chodu Národního divadla. Baletní přípravka působí při Národním divadle řadu desetiletí, nicméně její činnost není „samozřejmostí“, stále je třeba bojovat za „její zájmy“. Bez určitého diplomatického jednání a rovněž entuziasmu mých kolegyň Pavly Zuskové a Moniky Kysilové bychom opravdu nebyly tam, kde, troufám si říci, dnes jsme.

Za dobu svého působení vychovala řadu malých talentů a dovedla je k úspěšným zkouškám na pražskou Taneční konzervatoř. Rovněž připravila a vedla žačky v představeních Baletu ND.

Jaké cíle a sny byste ještě chtěla se svými spolupracovnicemi v Baletní přípravce realizovat?

Cíle a sny by měl mít člověk snad vždy. Spokojit se se stávajícím, to je podle mého názoru začátek konce. Samozřejmě bych měla řadu nápadů, ale většinou naráží na organizační problémy nebo nedostatečný časový fond. Vychovaly jsme mnoho talentů, ale většinou jde o děti z Prahy, maximálně Středočeského kraje. Jak by bylo při našem způsobu výuky možné zapojit i další kraje, skutečně nevím. Možná nám kvůli tomu uniká řada talentů. Druhá věc je, že přemýšlím o tom, jakým způsobem zajistit nějaký mezinárodní přesah naší činnosti. Jak jsem uvedla na začátku, organizační záležitosti s tím spojené jsou opravdu velmi komplikované, ale kdoví, třeba ještě na něco přijdeme.

Přeji vám vše nejlepší nejen za sebe, ale za všechny, kteří si vaší práce váží. Do dalších let mnoho sil, úspěchů, inspirace a lásky!

Helena Bartlová

Foto: S. Gherciu