Josef Kotěšovský slaví 70. narozeniny

Kdy jste se poprvé setkal s pantomimou?

Když jsem byl v devítce, přišla jednou nabídka jít místo vyučování na představení do Olomouce, protože přijel soubor Sonet z havířského učiliště. Hráli Beatles, prostě paráda, a najedou se zjevil na jevišti chlapec, figurka s bílým obličejem. Na to jsem úplně zíral, poprvé jsem viděl něco podobného, zkrátka mě to tak uhranulo, že jsem řekl, že bych šel na tu školu. Náboráři přišli snad hned k nám domů, rodiče chudáci zděšení, že jejich Jožka by měl jít na horníka.

A jak došlo k přesunu na konzervatoř?

Po třetím ročníku jsme šli v Ostravě na průmyslovku a já jsem z učebny viděl naproti na konzervatoř na baletní sál. Dojížděli jsme z Havířova a jezdila s námi právě jedna dívka, která tam studovala, jednou jsem se s ní dal do řeči o tanci a ona mi řekla, ať se přihlásím. Šli jsme s tátou za ředitelem, ten nás odbyl, že mají obsazeno, že se jim hlásí 150 dětí a berou osm, deset. Ale táta tam už na odchodu na chodbě oslovil pedagožku, profesorku Kovalovou, a já akorát slyšel její: „Ježišmarjá, kluk?!“ A běžela se na mě podívat. „Jé, on je malej. Ale pánbůh zaplať za něj.“ Poslala mě na konkurz, kde předsedal Emerich Gabzdyl, a přijali mně.

Pantomima tam ale jako specializace nebyla, že?

Nebyla, ale vždycky mě to k ní táhlo. Ještě v souboru u havířů mě vyslali na celostátní festival do Litvínova, kde jsem dostal čestné uznání. Z poroty mě lákali na konzervatoř do Brna, kde byla i pantomima, ale já už jsem měl zkoušky na ostravskou. Jsem hybrid. Na jednu stranu to byla výhoda, že je člověk pohybově zdatnější, než někteří mimové byli, ale zase mi trochu chyběla specializace techniky pantomimy. Absolvoval jsem tanečně pantomimickým číslem Odsouzený.

Jak vypadalo?

Byli jsme na scéně s muzikantem, svlékl jsem do půl těla Řeka Johanidise, který tam studoval akordeon a bicí, takže to byl hodně zvláštní pohled: za bicími sedí chlupatý Řek, dlouhé háro, na tu dobu, a buší do tympánů, a já roztrhaný trikot, napůl pantomima. Tehdy byli v Ostravě docela nadšení, že to bylo jiné. Přiznám, že jsem to trošku okopíroval do Marcela Marceaua, který měl číslo Klec, ze které nemůže ven. Chtěl jsem potom ten výstup potom dělat v AUSu, ale to nedopadlo.

Po konzervatoři jste šel rovnou do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého?

Ano, vojnu jsem strávil v AUSU. Nabídl jsem to svoje číslo Jiřině Mlíkovské, která soubor vedla, ale musela přijít porota nová čísla schvalovat. Zase jsem ukecal tympanistu, přišla komise, já jsme se tam zmítal, dělal jsem to samé. Můj táta tenkrát umřel, takže jsem to dělal s myšlenkou na to, že člověk bojuje s rakovinou a že to stejně končí smrtí. Imaginární lano, lezu, padám a umírám… Po předváděčce si mě pozvali a už to začalo: „Dobrý, soudruhu Kotěšovský, dobrý to bylo. Ale my si to představujeme, že byste měl v ruce samopal, jako že bojujete proti tomu zlu, a že byste nakonec neumřel a vyhrál byste.“ V podstatě to bylo veselé, počítal jsem, že to nějak tak skončí.

Jak jste se rozhodoval po dvou letech v AUSu, kam dál?

Trochu na mě byli naštvaní v Ostravě, že jsem se tam nevrátil, už v pátém ročníku chtěli, abych podepsal smlouvu do baletu. Myslel jsem, že půjdu k Jirkovi Srncovi do černého divadla a budu jezdit po cizině, ale on byl zrovna na zájezdě. Pak jsem zkoušel, že bych šel do souboru k Ladislavu Fialkovi, ale ten potřeboval někoho okamžitě, to nešlo. Nakonec jsem tedy udělal konkurz do Laterny magiky. Viděl jsem Lásku v barvách karnevalu, ve kterém tancovala moje spolužačka z konzervatoře Dáša Burgetová. Přišlo mi, že tanečníci jsou úplně vygumovaní tím velkým filmem, zanikají. Ale nakonec jsem tam šel a nelituji. A jsem tu jak dlouho? No přes čtyřicet let.

Hned potom začal Evald Schorm zkoušet Kouzelný cirkus.

To byl veliký úspěch a všichni mě chválili. Evald se mě jednou zeptal: „A ty to budeš hrát pořád?“ Chtěl mě trošku znejistit, protože se bál, že usnu na vavřínech. Evald byl strašně chytrý člověk a režisér. Já jsem to ze začátku opravdu bral jako vrchol a pak mi došlo, že mi chce říct, aby se tím neuspokojil, že role je to dobrá, ale vrchol to není, že mi to nesmí stačit. Pak jsem čase hrál Čaroděje ve Sněhové královně, kde jsem nejdřív dostal jen sbor, přišly další role… Pak ještě spolupráce s Pavlem Šmokem, to zase byl moderní balet. Nakonec se i Ladislav Fialka ozval, šel jsme tedy na půl úvazku i k němu. Ale Laterna zvítězila, skvělá parta a v té době jsme byli pojem, zájezdy, v cizině si nás považovali.

Jaký byl váš první zájezd s Laternou magikou?

S Kouzelným cirkusem do New Yorku a hned z něj jsme za pár dnů přejížděli do Moskvy. Ruské publikum Kouzelný cirkus nepřijalo, mysleli si totiž, že jsme cirkus, že tam budou sloni, artisté. Jen jednou přišel student, kterého jsme protáhli přes zákulisí, protože neměl lístek, ten Kouzelný cirkus pochopil a nadšeně nám vyprávěl, jak se mu líbí myšlenka a režie, že to je geniální. Dokázali jsme si z toho zájezdu dělat legraci. Například jsme se vsadili, kdo najde a koupí největší kýč s motivem Lenina. My odznáčky atd., ale vyhrál to hlavní osvětlovač pan Martinovský. Pozval nás na pokoj, zhasnuto, tma, najednou rozsvítil a tam lampička ve tvaru sněhuláka – s obličejem Lenina! Zájezdy byly super, většinou všude velký úspěch: Belgie, Holandsko, Španělsko, Německo jsme projezdili celé.

Víte, kolik jste odehrál repríz jako Veselý klaun?

Ze začátku jsem si to zapisoval, ale pak jsme přestal, každopádně to muselo být přes 2 000 repríz.

Určitě jste i hodně Veselých klaunů učil, roli po vás tančil i syn… Co je na rolích klaunů nejdůležitější?

Měl jsem výhodu, že jsem byl u začátku, znal jsem připomínky choreografa, režiséra, všechno jsem od Evalda vstřebával. Kotrmelec udělá každý, ale to duševno, co Evald chtěl do rolí dát, se musí pochopit. Nejtěžší právě je zvládnout jít od mladého přes zkušeného až po klauna, co sotva chodí. Užít si lásku, úspěch, ale s vědomím, že stejně člověk skončí sám, nedohoní Venuši. Ale nebrečet nad tím. Evald vždycky říkal: „Buďte rádi, že jste to prožili, že jste prožili krásný život.“ A zase nastupují ti mladí. Smějí se nám, že jsme staří, ale my říkáme: „Kluci, vždyť vás čeká to samé, co nás, zase se poženete za láskou, za poznáním, bohatstvím…“ Ta myšlenka byla velice dobrá. A nejvíc mě těší, že to představení po tolika letech drží pohromadě, že to není o výkonech, ale zachovalo si podstatu.

Spolupracujete ještě s Dětskou operou Praha…

Už asi 15 let. Dělám choreografie a hereckou průpravu, věnuji se pohybu i výrazu. Člověk má radost, že třeba i z Dětské opery vzešli úspěšní umělci, třeba Adam Plachetka, Petr Nekoranec, ale i další profese, které to snad obohatilo. Je to v mých letech už únavné, ale člověk má radost, že něco předá těm mladým talentíkům.

A také jste dělal pohybová aranžmá v činohrách.

To mě bavilo hodně. Nejsem choreograf v tom smyslu, že bych někdy vytvořil nějaký balet, ale pohybové práci jsme se věnoval, jezdil jsem hodně k Bezručům do Ostravy, do Pardubic, dělal jsem třeba pohybovku Báře Hrzánové v inscenaci Hrdý Budžes. Setkal jsem se s herci, kteří se odmítali hýbat, což mě mrzelo, s jinými jsme si zase spolupráci užili, třeba s Norbertem Lichým, s Václavem Postráneckým…

Ale nejvíc stejně patřím k Laterně magice. Když už je tenhle rozhovor výroční, tak bych chtěl nakonec poděkovat svým kolegům, tvůrcům, tanečníkům, bez kterých by ty svoje životní kotrmelce nezvládnul.

 Lucie Kocourková

Delší verzi rozhovoru si můžete přečíst na portálu Opera PLUS.