Národní divadlo chce udržitelnější inscenace

 Pilotním projektem, na němž se postupy navrhované v dokumentu testovaly, byla v únoru uvedená inscenace Ještě chvilku. Zda se do projektu zapojit, nerozvažovala režisérka Anna Klimešová dlouho.  K tématu klimatické odpovědnosti má sama blízko, a navíc dlouhodobě pracuje v nezávislém divadle, kde se plýtvání přirozeně omezuje už jen z ekonomických důvodů. „Není to o tom, že by každá inscenace sama o sobě měla takový dopad, ale v součtu už to nějakou změnu může přinést,“ říká mi do telefonu. Zároveň zdůrazňuje, že zásadní pro ni byla podpora ze strany dramaturgyně Niny Jacques, která také s nápadem připojit se k iniciativě The Theatre Green Book přišla. „Jako tvůrce nechceš omezovat svou představivost nějakou tabulkou udržitelnosti,“ vysvětluje, s jakými obavami se můžou divadelníci potýkat „Nina ale všechno komunikovala, vysvětlovala, proč jsou některé věci důležité. Celé to dávalo smysl.“

 Její slova o tom, že základem je komunikace, potvrzuje i Tamara Čuříková, náměstkyně pro koncepci, rozvoj a transformaci ND. „Rádi bychom do budoucna zavedli tzv. zadávací poradu, na níž bychom tvůrčím týmům před zahájením práce na inscenaci představili technické a materiální možnosti divadla k recyklaci,“ vysvětluje, jakými kroky chce posílit udržitelnost v inscenačním procesu. „Je důležité, aby kreativci brali udržitelnost ne jako omezení tvůrčí činnosti, ale jako výzvu,“ dodává.

 Pro obavy, že klimaticky odpovědný přístup ovlivní tvůrčí proces, má Anna Klimešová pochopení. „Nakonec je to o nějakém přemýšlení, jestli tu kterou věc opravdu nutně potřebuješ, jestli ti stojí za to nechat si něco dovézt z Číny a jestli to bude mít opravdu ten efekt, který chceš. Theatre Green Book ti nezakáže si takovou věc objednat spíš ti nastaví zrcadlo a umožní se zamyslet.“ Čas a včasné plánování jsou pro udržitelnou tvorbu klíčovými faktory.

 Opětovné využití materiálů je totiž v pravém slova smyslu koloběh a vyžaduje předvídavost – ostatně ani skladovací prostory nejsou bezedné, a proto je nutné ještě před derniérou rozhodnout, které části scénografie najdou další využití. Zjednodušit přístup k uskladněným věcem má zase projekt materiálové banky, který zajistí lepší přehled využitelných rekvizit nebo třeba dílů dekorací. V současnosti už mohou tvůrci využívat online katalog nábytku s více než šesti tisíci položkami. Všechny tyto kroky mají usnadnit inscenačním týmům práci, dodržování principů udržitelnosti je ale dobrovolné a závisí na ochotě jednotlivců a celkovém nastavení souboru.

 „Velmi otevření jsou k udržitelnosti na Činohře, současné vedení má toto téma za velmi důležité,“ uvádí příklad Tamara Čuříková. Ostatně ani postupy, které přináší Theatre Green Book, nejsou ani tak závazkem, jako inspirací – ačkoliv jistou práci navíc přinášejí, a to jak ve fázi plánování, tak i následného vyhodnocení. „Zavání to administrativou. Všichni se to musí naučit a zorientovat se, ale ve výsledku to není nic hrozného,“ shrnuje svou zkušenost Anna Klimešová a dodává, že divadlo musí reflektovat společenskou situaci, v níž vzniká.

 Cesta k odpovědnému divadelnímu provozu ale zdaleka není u konce. Nezbytným předpokladem pro další vývoj je podle Tamary Čuříkové pojmenování principů, jimiž by se měla udržitelná inscenace řídit, a také nastavení jednotných nástrojů pro vyhodnocení.

Právě to je nejbližším úkolem pracovní skupiny pro udržitelnost, která by zásady klimaticky odpovědného procesu ráda zavedla jako součást pracovních smluv s autorskými týmy.

 Téma udržitelnosti v současné společnosti rezonuje, proto jsme se mu věnovali také v rámci letošní Noci divadel. Trojice mladých výtvarných umělců během čtyřiadvacetihodinového maratonu zpracovávala nejrůznější zbytky materiálu z inscenací, pro něž se nepodařilo najít další využití. A tak se celý den a celou noc v prostorách divadla a za přítomnosti veřejnosti stříhalo, řezalo, vrtalo, lepilo a šilo, ale také povídalo, bavilo a tancovalo.

Sochařka Amélie Dolanská, návrhář Kryštof Bača a výtvarník Ondřej Plíva předvedli výsledná umělecká díla na závěrečné vernisáži. Zbytkový materiál z divadelního provozu je ostatně cenným zdrojem i pro dnes už tradiční kolekci divadelního merche ND Up, která se letos rozrostla o ručně šité oversize bundy. Lepší důkaz toho, že rčení „pro jednoho odpad, pro druhého poklad“ není prázdné klišé, bychom hledali jen těžko.

Jana B. Hniličková

* Článek byl původně publikován v Interním zpravodaji Národního divadla