Natáčení koncertu na počest Vítězslavy Kaprálové

V rámci projektu Musica non grata proběhlo v pátek 28. května natáčení díla Vojenská symfonieta, op. 11. české skladatelky Vítězslavy Kaprálové. Dílo zahrál Orchestr Státní opery pod taktovkou dirigenta Richarda Heina. Termín odvysílání koncertu bude brzy zveřejněn na webových stránkách divadla a projektu Musica non grata.

Jako zajímavost přikládáme ukázku z korespondece V. Kaprálové vydané pod názvem Dopisy domů: korespondence rodičům z let 1935–1940. Toronto: Kapralova Society, ©2015:

O premiéře Vojenské symfoniety.

Dopisy domů, dopisy č. 66 a 72

Tak už sedím ve svém bejváčku (vedle mě Dezik – pes), celá utrmácená a ráda, že už to mám za sebou. Ten koncert ani né, ten by se mohl opakovat, ale tu cestu, běhání s tím, hádání se s pí. Plamínkovou, etc. Nezapomeňte mně posílat všechny kritiky, zvláště německé. Do pana presidenta jsem stále zamilovaná a zároveň zoufalá, že ho tak honem asi nebudu vidět. Abych tedy Vám, hlavně tatovi napsala, jak to s ním bylo, tedy opakuji: Když mě tam sluha za ním uvedl, měla ho v práci nějaká tajemnice Žen. rady a otravovala ho dlouhým povidáním o programu letošního roku nebo něco pod. Když skončila, vzala mě Plamínková za rameno a povídá: „Tak a zde Vám představuji, pane presidente, tu naší skladatelku a dirigentku.” Pan president se uklonil a já mu povidám: „Pane presidente, nevím, co bych já Vám řekla, než snad to, že jsem dnes v sedmém nebi.“ On se zasmál, potřásl mně rukou a předal paní Haně, které jsem řekla, že jsem velmi potěšena tou ctí, že ji poznávám. Pak začaly zase tím jednotvárným úředním hlasem všelijaké pokladní a pod., ale najednou pan president ani je nedoposlouchal, rozrazil jejich kruh (já stála skromně vzadu a jen jsem ho hltala očima, polo se usmívajíc a polo „bečíc“) a šel ke mně. Že mně musí ještě poděkovat za věnování. Mu že se to líbilo, „ovšem musíme počkat, co řeknou v novinách páni odborníci.“ Plamínková, která zůstala vyjeveně koukat, že jim v polou řeči utekl, si ho zase přitáhla (totiž se postavila mezi něj a mě) a zase začala nějaké to své zajimavé kafrání. A teď bylo z toho všeho to nejhezčí místo, které se prostě nedá popsat. Pan president si skrytě vzdychl a podival se na mě tak rozpustile, klukovsky, šelmovsky – s pohledem, který vyjadřoval: ach jo, máme to s těma slečnama zde trápení, ale kdo se dá na vojnu, musí bojovat, i když má před sebou tak hrozného vojáka, jako je pí. senátorka Plamínková. A při tom smrtelně zvážněl a postavil se do pozoru. Bylo v těch dvou kontrastech něco tak komického, nejprve to uličnictví a pak ta vážnost, že jsem se za zády pí. Plamínkové musela hrozně chechtat, což on viděl. A tu potřetí najednou ji přeruší a povidá: „No tak mně ty všechny zprávy, paní senátorko, napište a uvidíme, co se dá dělat,“ a při tom ji obešel a – vrátil se potřetí ke mně, kde zahájil rozhovor tím, že: „Vy jste byla Novákovou žačkou, že ano.“ „Prosím ano. – Nyní jsem v Paříži.“ „Ták??“ „Ano, já jsem totiž dostala stipendium francouzské vlády, a tak čerpám do plic trochu toho mezinárodního vzduchu.“ „No, to je hezké! Tak jen dále, ať zase o Vás něco uslyším, a tedy naposledy – sbohem a mějte se velmi hezky.“ To mě držel asi 5 minut za ruku a srdečně mně jí potřásal a já jenom koukala a koukala a byla opravdu až v tom sedmém nebi. Paní Hana mně rovněž ještě jednou potřásla pravicí a pan president odešel. Dosáhl toho, že nyní asi bych mu nejraději věnovala všechny své skladby, kterých by bylo tolik, že by mně musel ouředně zakázat komponovat.

Vždycky jako s uděláním zapomenu, co bylo s tím mojím dirigováním na koncertě. No to, že mně (v polovičce) tam ten pitomej trombonista vletěl o 6 taktů dříve, to snad poznals, táto, sám. Držel se toho houževnatě pak asi 40 t. To mě dopálilo (né ztrémovalo, ale dopálilo), a tak jsem ten konec už nedovedla tak procítit jako při generálce a z nich to vytáhnout. Nezadirigovala jsem si tedy s takovým gustem jako dopoledne, poněvadž to gusto obyčejně přicházelo po expozici v provedení, a tam to ten mezulán zvoral. No, však si to v Londýně vynahradím.