Otevírací projev na zahájení letošních Pražských křižovatek patřil Milo Rauovi

Po konci dějin

Zahajovací projev festivalu Pražské křižovatky na Nové scéně Národního divadla v Praze 
6. listopadu 2024, Milo Rau

Vážení přátelé, 
je mi potěšením zahájit zde v Praze festival Pražské křižovatky, který byl založen na počest Václava Havla, jednoho z nejvýznamnějších evropských dramatiků a politiků posledního století. Dokážete si asi představit, že je to zvláštní pocit mluvit k vám zde ve chvíli, kdy byl Donald Trump podruhé zvolen prezidentem Spojených států amerických. Zároveň tento měsíc oslavíme 35. výročí sametové revoluce, někdy nazývané něžná, kdy v mnoha evropských zemích padl autoritářský stalinistický režim. Z minulosti se tak vynořují dvě různé události: děsivý návrat a okamžik historické naděje. 

Ještě donedávna bývalo zahájení divadelního festivalu v Evropě čistě formálním aktem. Poděkovali jste sponzorům a pronesli pár otřepaných frází o demokracii, svobodě, rozmanitosti, Evropě – co vás napadne. Při přípravě své řeči jsem si nemohl nevzpomenout na ptydepe z Havlových absurdních her. Tento umělý úřednický jazyk plný prázdných frází postrádajících jakýkoli význam zavedl byrokratický aparát pro své zaměstnance, které plně zaměstnával nicneděláním.

Jak víte, přijíždím k vám z Rakouska, které není rodištěm Havla, ale Hitlera. Poprvé od pádu nacismu máme v naší zemi už dva týdny krajně pravicového předsedu Parlamentu. Jeho prvním krokem v úřadu bylo pozvání Viktora Orbána do Vídně. Náš další demagog Kickl, předseda krajně pravicové Strany svobodných, která vyhrála nedávné parlamentní volby, sepsal spolu s Orbánem dokument, ve kterém vyzývají k uzavření „míru“ – tedy míru s Ruskem – a rozpuštění Evropské unie. Ve svém povedeném pamfletu nazývají spojenectví Rakouska a Maďarska osou. Asi vám nemusím připomínat, kdo tento pojem použil pro politický svazek v evropském kontextu naposledy. U strany, která chce zakázat prakticky všechno, co jí není dost rakouské, včetně mého festivalu, a přitom si říká Strana svobodných, to ale nepřekvapí. 

Ať už si o jejich neofašistických prohlášeních myslíme cokoli, není to žádné ptydepe. Mluví zcela jasně, jazykem nenávisti a síly. Nechtějí žádné setkávání na křižovatkách, chtějí souběžné cesty, které se neprotínají. Nechtějí spojenou Evropu, ale národní státy. Někdy mám pocit, že jsme jako liberálové poslední desetiletí byli, řečeno Havlovými slovy, „plně zaměstnáni nicneděláním“. Někteří z vás možná viděli věci střízlivěji než já. Nebyli jsme si však příliš jistí tím, že demokracie je skutečně „Konec dějin“, jak napsal krátce po roce 1989 americký filozof Francis Fukuyama? 

Konec dějin ale nejspíše vypadá právě takto: minulost se vrací, nebo spíš mstí současnosti. Do Prahy přijíždím poprvé v životě. Právě tady vznikla myšlenka socialismu s lidskou tváří, kterou v roce 1968 rozdrtily ruské tanky. I tak ještě v roce 1989 spousta lidí věřila v ideu sjednocené Evropy, která nebude socialistická ani kapitalistická, ale vezme si z obou systémů to nejlepší. Dopadlo to však tak, že se staré socialistické a kapitalistické elity spojily pod rouškou neonacionalismu. Před pár týdny mi jeden srbský filozof vyprávěl vtip: Když padla Berlínská zeď, nedošlo nám, že pod jejíma troskama zůstala bývalá Jugoslávie. Ona ale pod jejíma troskama zůstala celá Evropa. Když se před 35 lety stal Václav Havel prezidentem – to mi bylo 12 – vypadalo to jako splněný platónský sen: k moci se dostal filozof! Ale ani on, který strávil dlouhá léta ve vězení, byl zakázaným autorem a tolik toho vytrpěl, nedokázal zabránit vzestupu nacionalismu, který vedl mimo jiné k rozdělení Československa.

Nejznámější citát z antických tragédií najdete v Aischylově Oresteii: „člověk se učí utrpením“. Dnes, kdy se do celé Evropy vrací nacionalismus, válka, rozepře, malost, strach a cenzura, si však musíme položit otázku, co jsme se vlastně od roku 1945 a 1989 naučili. Bylo to, čemu říkáme evropský sen, jen spánkem rozumu, který vyvolává ze záhrobí příšery? Jsem přesvědčen, že jen pokud pochopíme a přijmeme minulost, ať už je to rok 1945 nebo 1989, dokážeme vzít do rukou vlastní budoucnost. Ne prázdnými slovy a hezkými řečmi, ale každým osobním setkáním, každým uměleckým počinem, každým festivalem, a samozřejmě v každých volbách. „Potřebujeme vyjádřit nejasné myšlenky jasnými obrazy“, zní slavný Godardův výrok, ke kterému bych dodal: Potřebujeme jasné kroky, potřebujeme přímou solidaritu. Potřebujeme solidaritu se všemi, kteří se už stali obětí novodobého fašismu.

Dobře vím, že aktivismus může být stejně prázdný jako slova. Vím, že divadlo je především místem, kde se pochybuje a říká pravda, kde přiznáváme vlastní selhání, kde se můžeme smát i plakat – nad sebou samými, nad svou rozpolcenou duší, nad svými chybami a iluzemi. Divadlo je ale také místem vzpoury a radikálních morálních postojů. V každé hře, ať už melodramatické nebo absurdní, smutné nebo zábavné, se potkává minulost s budoucností, zoufalství s nadějí. Jinak řečeno, vypůjčím-li si slova jiného velkého Čecha, Miloše Formana, která řekl o Václavu Havlovi, „Pokud se dramatikovi podaří nás rozesmát, rozplakat, nebo obojí, je to umělec. Ale když se dramatikovi podaří svrhnout diktaturu bez jediného výstřelu, je to zázrak.“ 

Pojďme tento zázrak zopakovat. Pojďme začít druhou něžnou revoluci. Pojďme vrátit pojmům Evropa, demokracie, svoboda či rozmanitost jejich skutečný význam. Protože jinak se z nich stanou pouhé poetické ozvěny minulosti. 

Děkuji Vám.