Zemřela emeritní sólistka Opery ND, Libuše Domanínská

S hlubokým zármutkem oznamujeme, že v úterý 2. února 2021 zemřela v Hodoníně emeritní sólistka Opery Národního divadla, paní Libuše Domanínská. 

Narodila se 4. července 1924 v Brně-Králově Poli. Umělecké příjmení si zvolila podle Domanína na slováckém Kyjovsku, rodné obce svých rodičů. Otec hrál na housle, oba rodiče hráli ochotnicky divadlo, zpívali a i své děti vedli k hudbě. Už od předškolního věku Libuše projevovala umělecké sklony. V Košicích, kam se rodina přestěhovala, studovala zpěv u Anny Krátké-Hnátkové a vystupovala s dětským sborem v rozhlasovém vysílání i jako sólistka. Po návratu do Brna pokračovala nejdřív ve studiích na gymnáziu, ale u rodičů si prosadila přechod na konzervatoř. V roce 1940 se stala žačkou Hany Pírkové. V lednu 1944 však byla totálně nasazena do továrny v rakouském Neukirchenu. Po osvobození se vrátila do Brna, ale profesorka Pírková se konce války nedočkala, a tak paní Domanínská pokračovala ve studiu u Bohumila Soběského. Ještě jako posluchačka konzervatoře podepsala smlouvu s brněnskou operou a 11. října 1945 vystoupila jako Blaženka ve Smetanově Tajemství poprvé na operní jeviště. Její novou hlasovou pedagožkou se stala kolegyně ze souboru Marie Řezníčková. Dále nastudovala Dvořákovu Terinku z Jakobína, v roce 1946 následovala Smetanova Mařenka, Vendulka, Krasava a Anežka, Kovařovicova Hančí z Psohlavců, Blodkova Lidunka (V studni), Bizetova Micaela z Carmen, Pucciniho Butterfly a Lauretta z Gianniho Schicchiho, v roce 1947 Janáčkův lišák Zlatohřbítek z Příhod lišky Bystroušky, Dvořákova Rusalka, Smetanova Jitka z Dalibora, Pucciniho Mimi z Bohémy a Gounodova Markétka, v roce 1948 Mozartova Hraběnka z Figarovy svatby, Janáčkův Aljeja (Z mrtvého domu), Smetanova Ludiše z Braniborů v Čechách ad. Celkem 21 rolí nastudovala za první čtyři roky své kariéry, a položila tak základ svého repertoáru. Záhy získala oblibu u diváků i uznání odborné kritiky. Zásluhu na tom měl nejen její technicky dobře ovládaný a příjemný hlas, ale také smysl pro jevištní ztvárnění postavy. Během svého brněnské angažmá nastudovala rozličná díla operní literatury. Vedle zmíněných postav to dále byla Katuška (B. Smetana: Čertova stěna), Xenie (A. Dvořák: Dimitrij), Málinka, Etherea a Kunka (L. Janáček: Výlety páně Broučkovy), Taťána (P. I. Čajkovskij: Evžen Oněgin), Jaroslavna (A. P. Borodin: Kníže Igor) a další. Významná byla také její práce v rozhlasovém studiu, kde vedle mnoha písní nahrála pod vedením Janáčkova žáka Břetislava Bakaly především kompletní záznamy Janáčkovy Její pastorkyně, Káti Kabanové a Příhod lišky Bystroušky. Právě Jenůfa a Káťa se staly jejími životními rolemi. Od 1. ledna 1955 se stala sólistkou Národního divadla v Praze, v jehož službách zůstala až do 31. října 1990. Přišla jako vyzrálá a spolehlivá umělkyně s bohatým repertoárem, který v Praze uplatnila a dále rozšířila například o Händelovu Galateu, Mozartovu Fiordiligi z Così fan tutte, Verdiho Alžbětu z Dona Carlose, Abigail z Nabucca, Desdemonu z Otella, Aidu, Čajkovského Lízu z Pikové dámy, Foersterovu Evu, Dvořákovu Káču, Julii z Jakobína a další. Její pěvecké i herecké umění se vyznačovalo velkou přesvědčivostí, niterným projevem a také smyslem pro styl a pro detail. Během zájezdu Národního divadla v roce 1955 se podílela na prvním uvedení Její pastorkyně v Moskvě. V roce 1959 přispěla velkou měrou k vítězství Káti Kabanové na Holandském festivalu v Amsterdamu. Hostovala na festivalu v Edinburghu (1964), v Helsinkách (1960), ve Španělsku (1965), v Teatro Colón v Buenos Aires (1968), v Itálii (1968) a Německu. V bezmála sto reprízách vystoupila jako Verdiho Abigail ve vídeňské Volksoper (1957). Uplatňovala se také jako interpretka písňových, kantátových, oratorních a vokálně symfonických skladeb v pestrém repertoáru zahrnujícím díla Bachova, Händelova, Mozartova, Beethovenova, Dvořákova, Janáčkova, ale i celé řady soudobých autorů, která často uváděla v premiérách. Vynikající byla její interpretace náročného sopránového partu v Janáčkově Glagolské mši, v níž vystupovala na mnoha místech Evropy a kterou rovněž nahrála s dirigenty Břetislavem Bakalou a Karlem Ančerlem. V rozhlasových a gramofonových studiích se podílela na nahrávkách operních kompletů, ansámblů, árií, oratorií a písní. Tyto snímky jsou vzácnými doklady jejího velkého mistrovství, stejně jako několik záznamů Československé televize. Byla rovněž vyhledávanou pěveckou pedagožkou. V roce 1974 byla oceněna titulem národní umělkyně. V roce 1996 obdržela Cenu Thálie za celoživotní mistrovství.

Čest její památce!