Phoenix zaujal Dance Europe

Prestižní britský časopis Dance Europe, který již od roku 1995 informuje čtenáře o dění na evropských tanečních scénách, nových premiérách a projektech, osobnostech a umělcích, kteří v současné době přinášejí nové směry, choreografie, výjimečné umělecké výkony na poli tance. Je zajímavé, že mnoho recenzentů právě prošlo kariérou profesionálních tanečníků nebo choreografů. Mezi ně patří i britská kritička Alison Kent, která přijela do Prahy na premiéru Phoenix a reflektovala pozitivně toto představení v říjnovém čísle magazínu. Nejvíce ji zaujala choreografie Prelude und Liebestod španělského tvůrce Cayetana Sota, kterou ohodnotila v prestižním řebříčku kritiků za nejlepší premiéru roku v provedení souboru Baletu Národního divadla v Praze.

Nenechte si ujít říjnová a listopadová představení Phoenix – pouze čtyřikrát do konce rokiu 2021:
23. října 2021 od 19.00 / 26. října 2021 od 19.00
2. listopadu 2021 od 19.00 / 3. listopadu 2021 od 19.00
Phoenix: Světová premiéra vytvořená pro Balet Národního divadla
Uvádíme v Národním divadle.

Přečtěte si recenzi z aktuálního čísla časopisu Dance Europe:
Phoenix v Praze
Alison Kent píše o třech choreografiích inspirovaných mytickým ptákem

Legendární tvor fénix symbolizuje znovuzrození, obnovu a naději a ztělesňuje řadu ctností, například milosrdenství a laskavost. Dočasně umírá v plamenech, ale v jeho smrti je zárodek mladistvé svěžesti, neboť z popela vyrůstá nový život. Balet Národního divadla nazval svůj komponovaný večer právě podle této mystické bytosti, čímž se po půldruhém roce pandemie metaforicky zahleděl do budoucnosti. Umělecký ředitel Filip Barankiewicz oslovil tři zkušené mladé choreografy a požádal je, aby se myšlenkou fénixe nechali inspirovat a vytvořili pro Balet ND originální choreografie. Vznikla tři nová díla.

Postava loutky, která často připomíná lidskou bytost a je oživována a vedena loutkářem, byla divadelně ztvárňována již v pátém století před naším letopočtem ve starověkém Řecku. Douglas Lee tento vztah mezi člověkem a jeho neživým obrazem rozpracovává, zkoumá hranice fantazie a reality, imitace a iluze. Vytváří velmi elegantní obraz: kouřově modré kostýmy ladí s šedými kruhovými podstavci, jež s každou scénou mění svou roli – jednou jsou to bubny, jindy roztočená kola. Pozoruhodné figury volně stojících tanečníků i těch, které někdo podpírá, neznají gravitaci, desítka interpretů působí uvolněně jako děti na hřišti, bez námahy se pohybují ve větších či menších skupinkách, jsou sehraní. Tuto hravou atmosféru podporuje hudba Davida Skidmora a Nicolase Sávvy, kvartet bicích nástrojů – marimba, vibrafon, xylofon a činely – obohacuje choreografii živou melodií, zároveň evokuje vážnější podtóny. Lee vytvořil strukturované promyšlené dílo, které je originální, jitří divákovu představivost a vede ho v napjatém očekávání ke struhujícímu závěru.

Dos Soles Solos choreografa a tanečníka Alejandra Cerruda se inspiruje sluncem. V roce 2005 začal Cerrudo tančit v souboru Hubbard Street Dance Chicago a v letech 2009 až 2018 zde působil jako rezidenční umělec. V současnosti je na pozici stálého choreografa v Pacific Norhwest Ballet v Seattlu. Světelný designér Daniel Tesař umístil nad jeviště dva světelné panely, jež slunce znázorňují – vlastně dvě slunce, která v průběhu představení stoupají a klesají, mění světelnou intenzitu, jas i zabarvení a zahalují tanečníky do jemných barevných odstínů. Dílo navozuje klidnou, mírnou atmosféru. Čtyři kompozice z alba Orange americké skladatelky Caroline Shaw určené pro smyčcový kvartet a interpretované Attacca Quartet podmalovávají choreografii naléhavými, neodbytnými melodiemi. Šest tanečníků ladně proplouvá lyrickými duety a předvádí působivou partnerskou práci – Cerrudo dobře zareagoval na emoce, jež hudba evokuje.

Ohromující výjev v úvodu choreografie Prelude und Liebestod Cayetana Sota se myšlence fénixe přiblížil nejvíc. Muži s odhalenou hrudí nehnutě stojí zády k divákům a z každého z nich – zdánlivě z jejich těl – stoupá kouř. Ticho prořezávají jen ostré zvuky vějířů, které vždy zasviští vzduchem jako zápalka rozněcující táborák. Choreograf si vybral hudbu Richarda Wagnera – Předehru (Prelude) a závěrečnou část Smrt z lásky (Liebestod) z opery Tristan a Isolda. Hudební motivy se dotýkají nenaplněné touhy a smrti, podle samotného Wagnera jde o touhu po nirváně. Předehra se postupně rozvíjí v crescendu zvuků a barev, v dialogu smyčcových a dechových hudebních nástrojů, Soto hudební náměty citlivě interpretuje a vytváří pustou umírající krajinu, v níž mužští tanečníci klesají k zemi jako doutnající uhlíky. Z tohoto symbolického popela se zvedá nový život, nové začátky, které kontrastují s úvodem – sedm párů v univerzálních tmavých lesklých trikotech připomíná hejno vran připravené migrovat. Ostré staccato pohybů jako by se odehrávalo v ptačí zahradě Eden, Soto své postavy vede sebevědomě pomocí výrazných obrazů jako skupinu rezolutních jedinců, jejichž interakce je soupeřením bez pravidel, ženy nemají žádnou femininní jemnost. Obzvláště pozoruhodný je konec sborové scény, v níž hejno odlétá. Sotovy pečlivě vybudované scény jsou nádherně bezútěšné, choreografie však skvěle naplňuje téma smrti a znovuzrození, neboť nabízí naději do budoucnosti.

Ve všech třech dílech složeného večera zazářila sólistka Kristýna Němečková a také ostatní tanečníci souboru Národního divadla byli velmi energičtí a naprosto oddaní své práci, odvedli skvělý výkon. Inscenace plná rozmanitosti a kontrastů byla úchvatnou ukázkou současné tvorby.

Dance Europe, říjen/listopad 2021