Poselství Theodora Terzopula k Mezinárodnímu dni divadla

„Dokáže divadlo naslouchat volání SOS, které vysílá naše doba, ve světě zbídačených občanů, uzavřených do cel virtuální reality a v obležení svého dusivého soukromí? A také ve světě robotických existencí, v totalitním systému kontroly a represe po celou dobu žití?

 Je divadlo znepokojováno ekologickou katastrofou, globálním oteplováním, obrovskými ztrátami rozmanitosti živočišných druhů, znečištěním oceánů, táním ledovců, čím dál častějšími lesními požáry a extrémním počasím? Může se divadlo stát aktivní součástí ekosystému? Divadlo sleduje fenomény lidského vlivu na planetu již mnoho let, ale jen obtížně se dokáže s těmito problémy vypořádat.

Trápí se divadlo stavem věcí lidských, v němž se dnes v dnes v 21. století nacházíme, kdy je občan smýkán politickými a ekonomickými zájmy, informačními sítěmi a společnostmi utvářejícími veřejné mínění? Kdy sociální média, jakkoli usnadňující komunikaci, zároveň poskytují skvělé alibi, protože nutně udržují naši bezpečnou vzdálenost jednoho od druhého? Kdy všudypřítomný pocit strachu z jiného člověka, odlišného, cizince, ovládá naše myšlenky a činy.

Dokáže divadlo fungovat jako laboratoř pro koexistenci všemožných rozdílností, aniž by se ohlíželo na traumata zalitá krví? Rána krvácí a volá nás k rekonstrukci mýtu. A jak říká Heiner Müller, „Mýtus je agregát, stroj, ke kterému lze vždy připojit nové a další stroje. Přenáší energii, dokud zvyšující se rychlost neroztříští kulturní okruh.“ A já bych dodal, okruh barbarství. Dokáže divadelní reflektor osvětlit sociální trauma a přestat klamavě osvětlovat sám sebe? Otázky, na které nelze definitivně odpovědět, protože divadlo existuje a přežívá díky nezodpovězeným otázkám.

Palčivé otázky, které položil na oltář antického divadla Dionýsos, když procházel místy svého rodiště a mlčky pak pokračoval na své cestě uprchlíka do válečných krajin, otázky, které si klademe dnes, kdy si připomínáme světový den divadla.

Podívejme se do Dionýsových očí, do očí extatického boha divadla a mýtu, který spojuje minulost, přítomnost a budoucnost, do očí dítěte dvojího zrození, potomka Dia a Semélé vyjadřujícího splývající identity, ženy a muže, Dionýsa hněvivého i mírného, ​​boha a zvířete, na pomezí šílenství a rozumu, řádu a chaosu, akrobata kráčejícího na hranici života a smrti.

Dionýsos si klade zásadní ontologickou otázku „oč tu jde“, která tvůrce vede směrem ke stále hlubšímu zkoumání kořenů mýtu a mnoha dimenzí lidské hádanky. Potřebujeme nové způsoby vyprávění mající za cíl kultivovat paměť a formovat novou morální a politickou odpovědnost s cílem vymanit se z mnohotvářné diktatury dnešního středověku.“

Mezinárodní den divadla se každoročně slaví 27. března. Jeho smyslem je přimět divadelníky na jevištích i obecenstvo v sálech k zamyšlení nad posláním divadla, vyjádřit solidaritu divadelníků celého světa a podpořit jejich úsilí o prosazování základních morálních a společenských vlastností uměleckými prostředky. Slaví se rozmanitými způsoby od roku 1962 a oslavy pořádá Mezinárodní divadelní ústav (ITI – International Theatre Institute) prostřednictvím svých středisek ve více než 100 zemích světa.

ITI  také každoročně osloví některou z významných světových divadelních osobností k napsání Poselství, které se čte v divadlech po celém světě. Autory Poselství byli například Jean Cocteau, Arthur Miller, Laurence Olivier, Eugene Ionesco, Peter Brook, Richard Burton, Edward Albee a další. V roce 1994 byl autorem Poselství Václav Havel.

(zdroj: Divadelní noviny)