Před šedesáti lety zemřel Václav Talich

 Dne 16. března si připomínáme 60. výročí úmrtí Václava Talicha, dirigenta a uměleckého šéfa Opery Národního divadla, jedné z nejpozoruhodnějších, světově proslulých osobností české hudby 20. století.

Narodil se v Kroměříži 28. května 1883. Vztah k hudbě zdědil po otci Janovi, všestranném hudebníkovi, absolventovi pražské varhanické školy. Jan Talich působil jako pedagog a také ředitel chrámových kůrů, nejprve v Rožnově pod Radhoštěm, od roku 1897 v Klatovech. Zde začal rozvíjet hudební vlohy svého syna Václava, kterému vložil do jeho dětských rukou housle, později ho zaměstnal na kůru také hrou na tympány; klavír byl samozřejmostí. V roce 1897 se Václavovi podařilo přes finanční těžkosti zahájit studium hry na housle na pražské konzervatoři. Nedostatek peněz pomohl vyřešit jeho profesor Jan Mařák, který vyjednal přijetí u Antonína Dvořáka. Ten se přimluvil u mecenáše Josefa Hlávky, jehož stipendium zajistilo perspektivního studenta až do konce studií na konzervatoři. Poslední dva roky absolvoval pod vedením profesora Otakara Ševčíka, světově vyhledávané kapacity, učitele mj. Jana Kubelíka. Na Ševčíkovo doporučení se Talich stal po absolutoriu v roce 1903 členem skupiny prvních houslí Berlínské filharmonie a po dvou měsících jejím koncertním mistrem. Ve filharmonii jej zcela okouzlil Arthur Nikisch, jehož osobnost přispěla k Talichovu pozdějšímu rozhodnutí pro dráhu dirigenta. Plicní onemocnění ukončilo už v únoru 1904 berlínské angažmá a mladý hudebník se musel jet léčit domů do Klatov. Na podzim se stal koncertním mistrem orchestru Městského divadla v Oděse. Před svým odjezdem připravil v Klatovech koncert a poprvé se postavil do čela orchestru jako dirigent. V černomořské metropoli získal příležitost dirigovat orchestrální mezihry v činoherních představeních. Krvavé události roku 1905 jej přiměly odejít do Tiflisu (Tbilisi), kde přijal místo profesora na hudební škole. Ale ani tam klidné prostředí nenašel, a vrátil se proto do Prahy. Stal se korepetitorem v pěvecké škole Maruše Langové, za Otakara Šourka převzal vedení smíšeného sboru Smetana, sblížil se s členy Českého kvarteta, Podskalské filharmonie, Vítězslavem Novákem a dalšími osobnostmi pražského uměleckého dění. Od října 1907 se stal dirigentem Orchestrálního sdružení, tělesa sice amatérského, ale pod Talichem záhy schopného konkurovat České filharmonii. V létě 1908 odcestoval do Lublaně, aby se stal kapelníkem tamní Spolkové kapely, která se během podzimu přetvořila ve Slovinskou filharmonii. Za Talichova vedení se zvýšila kvalita orchestru i jeho repertoáru. V Lublani se seznámil se svojí budoucí ženou, klavíristkou, absolventkou pražské konzervatoře Vidou Prelesnikovou. V letech 1909–1911 si rozšiřoval svoje dirigentské vzdělání studiem nejprve Lipsku, následně v Miláně. V obou městech konzultoval s hudebními pedagogy, s dirigenty a navštěvoval jejich zkoušky, koncerty a představení (M. Reger, A. Nikisch, F. Steinbach, A. Vigna, T. Serafin). Na konci března 1912 se Talich rozloučil s Lublaní a od srpna nastoupil na místo šéfa a prvního kapelníka v Plzni. Své nové funkce se ujal s nejvážnější snahou zlepšit interpretační schopnosti souboru. Propustil méně zdatné členy orchestru a sboru a hledal nové, lepší. Svoji první sezonu zahájil novým nastudováním Prodané nevěsty, dále zařadil Samsona a Dalilu, Rusalku, Čerta a Káču, Madama Butterfly, Dalibora, Psohlavce, Tajemství či Komedianty. V následující sezoně přidal další interpretačně náročné tituly, Carmen, Rienziho, Tosku, Hedy, Otella ad. Sezonu 1914/1915 poznamenala začínající válka. Soubor postihla řada nucených odchodů, čímž se snížily jeho umělecké možnosti; v červnu 1915 Talich z divadla odešel. Obživu si manželé Talichovi zajišťovali především výukou. Koncem války spolupracoval Talich s Českým kvartetem jako druhý violista. V roce 1919 dokonce zastoupil jako sekundista za onemocnělého Josefa Suka. Už od roku 1917 usiloval o vedoucí postavení v České filharmonii. Po náročném klání s konkurenty i odbornou veřejností se od února 1919 stal druhým dirigentem a v od září téhož roku převzal vedení filharmonie do svých rukou, aby z něj v následujících desetiletích vybudoval orchestr světového věhlasu. Filharmonii vedl až do roku 1941, s přestávkou v letech 1931–1934, kdy působil u orchestru Konzertvöreningen ve Stockholmu. V roce 1932 se stal profesorem dirigentského oddělení mistrovské školy pražské konzervatoře.

Když 20. srpna 1935 zemřel po bezmála patnácti letech ve funkci šéfa opery Národního divadla Otakar Ostrčil, vznikl boj o dosazení jeho nástupce. Nakonec byl 17. října 1935 podmínečně jmenován správcem opery Václav Talich. Ve funkci působil do května 1945. Během tohoto období dokázal navázat na své předchůdce, Kovařovice a Ostrčila, a dále rozvíjet jejich snahu o maximální interpretační úroveň a dramaturgickou náročnost. Rovněž se mu podařilo přivést do souboru pěvce, kteří se podíleli na tzv. zlaté éře opery Národního divadla – Marii Podvalovou, Marii Tauberovou, Ludmilu Červinkovou, Zdenku Hrnčířovou, Miloslavu Fidlerovou, Oldřicha Kováře, Beno Blachuta, Teodora Šrubaře, Eduarda Hakena, Karla Kalaše, Jaroslava Veverku ad. Osobně se věnoval nastudování operních i symfonických děl především českých skladatelů a W. A. Mozarta.

Mimořádný význam mělo uspořádání Pražského hudebního máje v květnu 1939. Talich se po březnové nacistické okupaci rozhodl nestáhnout a nemlčet, naopak. Uměním chtěl pozvednout ducha národa naivně obětovaného někdejšími spojenci. Do programu, na němž se podílelo Národní divadlo, Česká filharmonie a Český rozhlas, zařadil Smetanovu Mou vlast, Libuši, Prodanou nevěstu a Tajemství, Dvořákovu Rusalku a Slovanské tance, Sukův Epilog, Legendu o mrtvých vítězích a pochod V nový život, Mozartovu Kouzelnou flétnu a Beethovenovu 9. symfonii s Ódou na radost. Dochovaný zvukový záznam z provedení Libuše zachycuje atmosféru představení, které se stalo národní manifestací vrcholící spontánním zpěvem české hymny.  

Konec druhé světové války, během níž se snažil sloužit svým uměním Národnímu divadlu a české hudbě, připravil Václavu Talichovi kruté okamžiky. Aby přispěl k oslavám osvobození, vložil mnohokrát promýšlenou partituru Smetanovy Libuše do batohu a vydal se ze svého domu v Berouně pěšky, protože jiná možnost nebyla, do Prahy, aby se tam od režiséra Ferdinanda Pujmana dozvěděl, že do divadla nesmí. Důvodem mělo být podle názoru jeho odpůrců Talichovo špatné chování během okupace. Nakonec byl 23. května zatčen na rozkaz Bedřicha Reicina (velitele bezpečnostního odd. KSČ a jednoho z předních strůjců destrukce možných demokratických poměrů v Československu 1945–1948) a 37 dnů vězněn na Pankráci. Propuštěn byl až na pokyn prezidenta Beneše. Talicha se rozhodně zastal v dopise předsedovi vlády Gottwaldovi Orchestr Národního divadla. Jeho členové dosvědčovali dirigentovu bezúhonnost, odvahu a vlastenecké přesvědčení, kterým jim dodával sílu. Přesto byl Talich z Národního divadla vyštván.

V roce 1946 založil Václav Talich Český komorní orchestr a občasně dirigoval při koncertních vystoupeních Orchestr Národního divadla. Poslední inscenací nastudovanou v Národním divadle byla Káťa Kabanová Leoše Janáčka v dubnu 1947. Dne 7. července 1947 byl jmenován ministrem Stránským opět šéfem Opery, ale funkci vykonával jen do 1. března 1948. V letech 1949–1952 působil jako šéf Slovenské filharmonie v Bratislavě, poté jako umělecký poradce pražských orchestrálních těles a občasný dirigent České filharmonie až do roku 1954, kdy z vlastního rozhodnutí odešel na odpočinek.

Talichovo mistrovství dosvědčují vedle dobových kritik a vzpomínek spolupracovníků nahrávky pořízené zejména s Českou filharmonií. V roce 1957 mu byl udělen titul národní umělec, v roce 1992 Řád Tomáše Garrigua Masaryka 3. třídy in memoriam.

Václav Talich zemřel 16. března 1961 v Berouně. Pohřben je na tamním hřbitově.

bb