Smutné výročí: Dnes si připomínáme 50 let od smrti Johna Cranka

Vzpomíná i Jiří Kylián, kterého v jeho životní cestě právě Cranko nasměroval:

„Jeho předčasný odchod byl nesmírným šokem pro tehdejší taneční svět, a pro nás, kteří jsme to z největší blízkosti zažili, to byla nevyslovitelná katastrofa. Ale přesto, že se Cranko dožil pouhých 45 let, zanechal za sebou neobyčejně cennou choreografickou a lidskou stopu. Byl všemu otevřený a všem přístupný. Poznamenal každého, kdo se dostal do jeho oběžné dráhy. A to i mne. Jeho předčasný odchod byl velikou ránou pro nás všechny, ale jeho duch, způsob myšlení, vidění světa nás nikdy neopustily a jsou s námi dodnes.

Cranko byl vypravěč a byl jedním z mála choreografů, kteří dokázali vyprávět příběhy s tak subtilními nuancemi, které někdy i zastínily původní literární předlohu. Měl jsem to štěstí setkat se s Johnem 28. srpna 1968 – týden po vpádu „spřátelených armád“ do Československa. Hned z nádraží jsem byl odvezen do jeho vily, kde seděl v malém pokojíku a hrál sám se sebou karetní hru „solitaire“. Až později jsem si uvědomil, jak příznačná tato „samota“ pro něj byla. Navenek byl Cranko nesmírně komunikativní člověk. Byl neobyčejně sečtělý, a i když pocházel z malého jihoafrického městečka, měl obrovské kulturní zázemí. Dovedl mluvit s uklízečkou, kulisákem anebo nositelem Nobelovy ceny. Jeho lidskost byla příslovečná.

Cranko přitahoval osobnosti. Byl pro ně přímo magnetem, a tak se v malém Stuttgartu náhle začínali scházet nadaní umělci z celého světa a z nejrůznějších oborů. 

Byl však často kritizován za nedostatek „avantgardního“ repertoáru Stuttgartského baletu. Aby měl od svých kritiků pokoj, pozval do Stuttgartu amerického choreografa Glena Tetleyho, aby se o tu avantgardu postaral. A to bylo pro nás všechny také neobyčejně přínosné a obohacující.

John byl osobností, která inspirovala fantazii a tvůrčí činnost. Tak se brzy ze Stuttgartského baletu stala choreografická líheň. Jeho velkorysost ovlivnila i mou choreografickou dráhu. Když se německá televize v roce 1970 rozhodla natočit portrét Johna Cranka, přišli do studia, kde jsem měl zkoušku své prvotiny Kommen und gehen. Žurnalista se Cranka zeptal: „Myslíte, že se jednoho dne z Kyliána vyklube také takový malý Cranko...?“ A John na to: „Doufám, že ne – doufám, že se z něj vyklube Kylián.“

Zmiňuji tuto příhodu jen proto, že je pro Johna příznačná. Cranko byl všemu otevřený a všem přístupný. Poznamenal každého, kdo se dostal do jeho oběžné dráhy.

Dovolte nám všechna představení Labutího jezera do konce sezony věnovat právě tomuto výročí, památce Johna Cranka.