Tenorista Zdeněk Švehla by letos oslavil 100 let

Olomoucká operní scéna, kde působil ve svém prvním stálém angažmá v letech 1951–1956, ho vynesla jako zářící kometu do umělecké elity tehdejšího Národního divadla. Jeho nádherný a nezaměnitelný hlas zdobil slavné světové scény a naši první scénu, kde působil v letech 1957–1990.

Švehlův neodolatelný hlasový témbr se snoubil s dokonalou hlasovou technikou, kterou umocňoval osobitý šarm a střídmé, pravdivé civilní herectví. Není divu, že byl ideálním představitelem lyrických tenorových partů, jako byl Verdiho Alfredo v La traviatě, Pucciniho Rodolfo v Bohémě, Radames v Aidě, Gabriel Adorno v Simonovi Boccanegrovi, Cavaradossi v Tosce nebo Pinkerton v Madame Butterfly.

Vzpomínáme na jeho dech beroucí kantilénu a „slzu“ v hlase. Na jeho Lenského v Evženu Oněginovi. Na to, jak skvěle herecky a pěvecky ztvárnil svůdce Kuragina ve Vojně a míru. Nezapomenutelný byl i jeho Hoffmann v Hoffmannových povídkách (Offenbach) v inscenaci Laterny magiky. S touto rolí exceloval v New Yorku v Carnegie Hall, kde na premiéře nechyběl ani slavný Richard Burton s Elizabeth Taylor.

Z českých velikánů nejvíce uznával Leoše Janáčka. Jeho hudbu měl v krvi a bytostně jí rozuměl. Spolupracoval na Janáčkových operách na gramofonových nahrávkách pro firmu Decca pod taktovkou dirigenta Charlese Mackerrase. Ztvárnil všechny Janáčkovy tenorové hrdiny, nejmilejší mu však byl Števa v Její pastorkyni a hlavně Kudrijáš v Kátě Kabanové, s nímž hostoval na mnoha evropských scénách.

Nelze opomenout jeho Jeníka v Prodané nevěstě, který se stal miláčkem publika ve čtyřech inscenacích Národního divadla. Jeníka zpíval také v inscenaci Státní opery ve Vídni. Tam se stal hvězdou i v klasické operetě, například v Zemi úsměvů jako Su-chong nebo ve Straussově Noci v Benátkách jako vévoda Urbino v Raimund Theater.

Nade vše ale miloval Mozarta. Není divu, že byl v ND interpretem všech jeho operních hrdinů – od Ottavia v Donu Giovannim až po Tamina v Kouzelné flétně. V Mozartových operách mohl uplatnit a dovršit své pěvecké mistrovství. Sám říkal: „Nikdy bych neodmítl žádnou roli z Mozartova díla.“

Jeho poslední představení přišlo rok po smrti jeho ženy Jarmily, která mu byla po celý život obrovskou oporou, láskou a nejlepším kritikem. Po tomto vystoupení ukončil svou pěveckou kariéru a od té doby se věnoval jen své rodině. Jeho Pinkerton v Butterfly zářil stejně, možná ještě lépe než kdykoli předtím. Po poslední oponě v zakulisí jen tak prohodil: „Dnes jsem tady naposled. Končím.“ Bez sentimentu, jako pravý profesionál. Věděl, kdy skončit – jako tenorista v pravý čas, dokud byl stále ve formě.

Na sklonku života, půl roku před svými nedožitými devadesátinami, se právem dočkal uznání od Herecké asociace – Ceny Thálie za celoživotní umělecké mistrovství.

Text: Jarmila Švehlová (redakčně upraveno)