Tramvaj do stanice Touha přijíždí do Stavovského divadla 

Jak převést příběh, který stojí na vyřčeném, do světa, v němž se vše vyjadřuje jen tělem a pohybem? Jak divákovi sdělit životní osudy a peripetie hrdinů, jež se odehrály v minulosti, když nemůžete využít mluveného monologu? A lze vůbec komplexní příběh, jímž Tramvaj do stanice Touha Tennesseeho Williamse bezpochyby je, uchopit tancem?

Výše zmíněné otázky se zřejmě objeví v hlavě nejednoho diváka, je to však především choreograf, režisér a dramaturg (velmi často v jedné osobě), kdo si na ně musí umět odpovědět a následně své záměry uskutečnit a přetvořit je v realitu. 

John Neumeier má s vyprávěním literárních příběhů bohaté zkušenosti, umí si s nimi poradit jako málokdo a přinést do nich vlastní režijní stopu a rukopis. Tip na balet na motivy Tramvaj do stanice Touha mu dal jeden z jeho přátel v době, kdy choreograf pracoval na jiném ikonickém díle literární historie, Dumasově románu Dáma s kaméliemi. Myšlence bylo nakloněno i prostředí, v němž Neumeier pracoval, a tak po Dámě s kaméliemi (1978) následovala roku 1983 na jevišti téhož souboru, tedy Das Stuttgarter Ballet, premiéra Tramvaje, v níž ztvárnila hlavní roli Blanche Márcia Haydée, první Marguerite Gautier Neumeierovy Dámy. 

Divadelní hra Tramvaj do stanice Touha nám coby divákům postupně, v náznacích odkrývá minulost titulní hrdinky – minulost, která je nadto nahlížena jak z perspektivy Blanche, která k pravdě týkající se své osoby přistupuje velmi kreativně, tak z pohledu mnohem prozaičtějších outsiderů – zejména Stanleyho a jeho informátorů.

Neumeier nám naopak Blanchinu minulost v kaleidoskopickém pohledu ukazuje rovnou. Jak sám autor říká: „Minulost musí být zpřítomněna.“ Ve vzpomínkách se tedy vracíme na rodinné sídlo Belle Reve v dobách jeho rozkvětu, vidíme Blanchinu svatbu, sebevraždu jejího manžela i důvod, proč k ní došlo, rozpad Belle Reve i zoufalé Blanchiny pokusy zalepit vnitřní prázdnotu čímkoli, co jí přišlo pod ruku. Nahlížíme do New Orleans, kam hrdinka přichází za svou sestrou Stellou a jejím mužem Stanleym, vidíme sbližování s Mitchem i krach klíčícího vztahu, vidíme explicitně i to, kolem čeho původní drama jen opatrně našlapuje… Celá kompozice vyprávění je pak z obou stran rámována Blanchinou aktuální přítomností, pobytem v psychiatrické léčebně, kam byla poslána sestrou a Stanleym poté, co se její chování definitivně vymklo kontrole. 

Takovýto způsob vyprávění je v něčem přímočařejší, přesto si díky absenci slov stále zachovává ono kouzlo objevování, hledání a postupného nacházení významů. Neumeierova režie je navíc vynikající ve svém jasném názoru, který divákovi nedovolí, aby se po cestě ztratil, zároveň však nevnucuje nic na stříbrném podnose a je otevřená interpretaci. 

Ostatně i samotný název dává možnost pro osobní výklad. Co bylo Blanchinou touhou? Chtěla znovu toužit? Není stav touhy pouhou iluzí? V případě původního názvu dramatu, tedy A Streetcar Named Desire, který by se do češtiny dal doslovněji přeložit jako Tramvaj jménem Touha, je vše mnohem jasnější. Touha se jmenovala tramvajová linka, která brázdila ulice New Orleans.

text: Zuzana Rafajová

Tramvaj do stanice Touha Baletu Národního divadla
Česká premiéra 15. 12. 2022
Uvádíme ve Stavovském divadle

John Neumeier
choreografie / scéna / kostýmy / světelný design
Sergej Prokofiev / Alfred Schnittke
hudba

foto: Martin Divíšek