Udržitelnost jako kreativní proces (rozhovor s Ninou Jacques)

Principy udržitelnosti, citlivost vůči životnímu prostředí a povědomí o kritické hranici pro přežití člověka na Zemi v posledních letech konečně masivně pronikly z vědeckých studií do veřejného prostoru a – především v případě Evropské unie – se postupně začínají propisovat i do legislativy v podobě tzv. Zelené dohody, kterou jako právní rámec pro klima schválila v roce 2021 Evropská komise. Ať již procesem zdola, v důsledku mezinárodní spolupráce či ruku v ruce s opatřeními vedoucími k ekonomické úspornosti je udržitelnost integrována i do fungování kulturních organizací v České republice. Průkopníkem  především v oblasti energetické udržitelnosti je v České republice Národní divadlo jako první a jediná státem zřizovaná divadelní scéna.

Udržitelnost je dlouhodobý proces, v rámci kterého se všichni učíme pracovat ohleduplněji k životnímu prostředí. V Národním divadle teď intenzivně pracujeme na transformaci směrem k udržitelnějšímu provozu a zejména v produkci udržitelnějších inscenací. Je to složitý proces, ale začínáme mít první opravdu viditelné a měřitelné výsledky. V čem jsme ale skutečnými průkopníky, je výrazné a trvalé snížení spotřeby zemního plynu, elektřiny a vody a také využití obnovitelných zdrojů energie (sluneční energie a energie obsažené ve vltavské vodě). S tímto cílem byl v roce 2006 spuštěn projekt energetického managementu, který fungoval na principu Energy Performance Contracting (EPC). Základní motivací pro jeho realizaci byla ekonomická úspora, protože provoz našich několika velkých budov je neskutečně nákladný. Samozřejmě, že je složité najít a analyzovat řešení pro ekologičtější fungování, ale u nás stačil jediný člověk z technicko-hospodářské správy, který tomu věnoval čas. Firma ENESA a.s. nám pak vyčíslila garantovanou provozní úsporu a Národní divadlo splácelo investici do příslušných technologií po dobu deseti let. Na začátku není tedy potřeba mít nějaký obrovský základní kapitál na investice, což bývá častou obavou kulturních organizací.

V divadelním prostředí se v poslední době epicentry debaty o roli uměleckých a kulturních organizací v kontextu klimatické krize a teorie nerůstu staly například Centrum experimentálního divadla, především jeho soubor HaDivadlo, nebo Institut umění – Divadelní ústav, který díky svým mezinárodním kontaktům aplikoval v zahraniční prověřené principy udržitelné mobility do svého programu na podporu individuálních výjezdů do zahraničí Go and See, připojil se k Prohlášení pražských kulturních institucí k vyhlášení stavu klimatické nouze 2019, formuloval Manifest Udr-život-elnosti pro divadla zapojená do Noci divadel a zodpovědně k produkci a recyklaci odpadu přistoupil i při pořádání největší světové přehlídky scénografie Pražské Quadriennale 2019. Na jakou rovinu udržitelnosti se nyní zaměřujete v Národním divadle?

Kromě energetického managementu se věnujeme hlavně výrobním procesům u inscenací, ty totiž jsou a musí být v centru našeho zájmu jako divadelní instituce a zde je také důležité dosáhnout opravdové změny. Naše čtyři soubory produkují více než 25 premiér ročně. Z tohoto důvodu je potřeba začít přemýšlet o výrobě úplně jinak. Není cílem hrát v jutových pytlích nebo jen v recyklovaných věcech z fundusu. Jde o to, aby se neplýtvalo, aby se používaly udržitelné materiály a aby materiály cirkulovaly ve smysluplném systému opětovné využití i skladování. Je potřeba si uvědomit, že repertoárová divadla mají náročné konstrukční požadavky – scénografie je mnohdy v provozu i 10 let a pořád dokola se bourá a staví. Abychom byli efektivnější, je potřeba se neustále vzdělávat, vzájemně komunikovat a hledat řešení na míru našemu provozu. Pro mě je tak udržitelnost hlavně kreativní proces, který vyžaduje čas a péči, a nikoli frustrace z toho, že jsme dosud dělali všechno špatně – to spoustu lidí odradí. Čas a péče, pokud mám být konkrétnější se v tomto procesu projevují tak, že je potřeba mnohem více propojit scénografy s výrobou, provozními architekty a jevištními provozy. Společně prodiskutováváme každý návrh a hledáme možné úspory, recyklace materiálů, řeší se nákupy z udržitelnějších zdrojů a tak dále. Všichni zapojeni do procesu tvorby a výroby si musí vzájemně naslouchat, ale o to je ta práce ve výsledku uspokojivější.

Ve střední a východní Evropě jsme vzhledem ke zkušenosti s totalitním režimem poměrně citliví na zásahy a omezení  svobodných tvůrčích procesů. Do jaké míry je etickou a společenskou povinností veřejné kulturní instituce se na situaci klimatické nouze adaptovat?

Podle všech vědeckých poznatků je klimatická krize tak vážná, že pokud neuděláme něco do dvou let, můžeme se s naším životem na planetě rozloučit, ať si náš životní styl hájíme, jak chceme. Pro moji generaci už je to myslím samozřejmost. Zároveň mám štěstí, že v našem divadle není nikdo, kdo by snahu o udržitelnost zpochybňoval - tedy nejde o to, proč, ale jak. Dobrovolnost, to už je jiná otázka. Ověřili jsme si, že tento princip nefunguje. Spousta umělců sice s udržitelnými principy souhlasí, ale v procesu tvorby nejsou ochotni ustupovat ve svých uměleckých idejí. Stále se potýkáme s aurou Národního divadla, kdy sem tvůrci přicházejí udělat „velkou inscenaci“ a mají pocit, že tu vrcholí jejich kariéra. A my jim najednou říkáme, že se musí ve své kreativitě omezit. Máme zakořeněný diktát umělecké svobody a přesvědčení, že stojí nade vším. Myslím, že tohle se musí změnit, protože prostě není etické, když se kvůli uměleckému vnuknutí musí pokácet prales. Tyhle věci se stále učíme komunikovat.

Nejen komunikace s umělci, ale i v celém kolosu Národního divadla s více než tisícovkou zaměstnanců a čtyřmi uměleckými správami je extrémně náročná. Máte nějaké manažera udržitelnosti, jak se to doporučuje v řadě manuálů?

Národní divadlo je členem networku European  Theatre Convention a Opera Europe, i v oblasti udržitelnosti se inspirujeme v zahraničí a čerpáme také z Theatre Green Book. S posledně jmenovanými jsme v letošním roce navázali úzkou spolupráci a právě pod jejich mentoringem vyvíjíme pilotní projekt certifikátu udržitelnosti pro veřejně zřizovaná divadla. Našli jsme si vlastní systém tzv. Focus group složené z lidí napříč soubory a součástmi divadla. Snažíme se spíš držet toho, že je potřeba postupovat malými kroky a že tím „manažerem změny“ může být každý jednotlivec. Nicméně ten proces nesmí probíhat jen zdola, protože bez podpory seshora dojde brzy k vyčerpání. Cirkularita je zkrátka potřeba i v tomto ohledu.