Zemřel profesor Jan Císař

Prof. Jan Císař (28. 1. 1932 – 14. 4. 2021)

Přední český divadelní teoretik a historik profesor Jan Císař byl spojen s Divadelní fakultou neuvěřitelných 70 let…
Nejprve jako student: dramaturgii absolvoval v letech 1951–1955. Poté se vydal do praxe – stal se dramaturgem ve Vesnickém (později Státním zájezdovém) divadle a současně absolvoval na DAMU vědeckou aspiranturu.
Učit začal externě – estetiku a dějiny českého divadla, což byl předmět, kterému vedle dramaturgie a teorie divadla zůstal věrný až do podzimu 2019.
V letech 1960–1963 byl redaktorem legendárního časopisu Divadlo, v roce 1963 se stal šéfredaktorem Divadelních a filmových novin, v roce 1966 se habilitoval.
Mezi školou a divadelní praxí se pohyboval od té doby stále – na začátku 70. let jako děkan fakulty a současně umělecký šéf na Kladně a v Kolíně, v letech 1981–1985 jako dramaturg činohry Národního divadla a poté už jako profesor a šéf katedry režie a dramaturgie.
V 90. letech vedl katedru činoherního divadla, po roce 2000 katedru teorie a kritiky.

Seznam teoretických a historických spisů prof. Císaře, které požívají zaslouženou autoritu, je úctyhodný a důležité je, že při jejich psaní vždycky myslel především na studenty: historicko-teoretickému bádání Jana Císaře se totiž dostávalo skutečného završení až s jeho činností všeobecně uznávaného pedagoga. Pedagoga, ke kterému se jako ke svému učiteli hlásili lidé s úctyhodnými šedinami i čerství absolventi Divadelní fakulty AMU. Ano, v různých obdobích života této země bylo možné se s prospěchem hlásit na DAMU, protože tam učil prof. Císař – byť tento fakt bylo v určitých letech možné srovnat s malým zázrakem. V letech tzv. normalizace se prof. Císař začal také intenzivně věnovat té divadelní oblasti, která se tolikrát v dějinách české kultury osvědčila jako životadárný element: totiž amatérskému divadlu, jehož se stal všeobecně uznávaným patronem.

Působení prof. Jana Císaře v českém divadle bylo mnohostranně záslužné. V mnoha ohledech představoval kontinuitu české divadelní kultury a také kontinuitu českého vysokého divadelního školství. Představoval také nejlepší vzdělanecké tradice této kontinuity, které se tu i v těžkých dobách přece jen aspoň v dosahu jeho působení udržovaly, a i dnes udržují.