Vzpomínání na Josefa Svobodu

Ten příběh je dobře známý. Dík plánům na reprezentativní projekt pro první světovou výstavu EXPO v roce 1958 v Bruselu získali scénograf Josef Svoboda a režisér Alfréd Radok nejen pověření k vytvoření tohoto projektu, ale také obrovské prostředky a podporu pro tvorbu experimentu, který sliboval oslovit celý svět. Pod pláštěm propagace československého kulturního dědictví si přitom splnili sen o multimediálním divadle.

S filmovou projekcí, která se později stala tak charakteristickou právě pro Laternu magiku, totiž experimentovali již dřív, připomínaná je především inscenace Jedenácté přikázání, která vznikla už osm let před Laternou. Dnes bychom těmto postupům říkali zřejmě „rozšířená realita“, tvůrcům šlo o co nejdokonalejší jazyk, kterým by oslovili moderního diváka, vtáhli jej do světa představení, které sleduje, umocnili jeho zážitek všemi myslitelnými prostředky.

Revoluční představení, v němž se organicky mísily filmové pasáže s živým vystoupením umělců, konferenciérky hovořící samy se sebou v několika světových jazycích, střihy a moderní práce s kamerou, perfektní načasování výstupů i jejich různorodost a dokonalost technického provedení, to všechno zaručilo v Bruselu na Expu 58 úspěch a senzaci. Laterna magika pomohla československému pavilonu k vítězství mezi všemi vystavovateli a vznik nového divadelního souboru byl tehdy zpečetěn.

Na sklonku šedesátých let vedla situace v kultuře k emigraci režiséra Radoka, a tak je Laterna magika nakonec spjata více s odkazem Josefa Svobody. Stal se jejím uměleckým šéfem v roce 1973, kdy souboru hrozilo úplné rozpuštění, a po revoluci na několik let jejím ředitelem, když se osamostatnila jako nezávislé divadlo. A tvořil pro ni až do konce života (+ 8. 4. 2002).

Je až neuvěřitelné, co vše tento renesanční člověk dokázal. Navrhoval scénografie pro česká i světová jeviště, stal se vynálezcem nových řešení světelného parku, která jsou základem moderní osvětlovací techniky dodnes (dokonce existuje pojem „Svobodova rampa“), zároveň už od doby Expa pracoval na systému Polyekranu. Projekt Polyekranu se často směšuje s Laternou magikou, ale jejich vztah je takový, že Laterna magiky spíše tento princip někdy využívá jako jeden z mnoha nástrojů, po nichž tvůrci sahají. Jde totiž především o technické řešení: systém kombinování projekčních pláten, na kterých je možné vytvářet kompozici filmů nebo fotografií bez přítomnosti performerů. Na Expu 58 tento systém vytvořil Svoboda jako virtuální výstavní prostor, spolu s ním jako režisér Emil Radok, bratr Alfréda.

Pro Expo 67, opět nezávisle na programu Laterny magiky, vytvořil Josef Svoboda systém Polyvize, která pracovala s trojrozměrnými projekčními plochami v prostoru, a dalším stupněm byl diapolyekran, kdy je zdánlivě jednolité projekční plátno rozděleno na množství pohyblivých projekčních ploch, takže vzniklá koláž, jež může mít i podobu pohyblivého 3D reliéfu. V Laterně magice byl využit v inscenaci pro děti Ztracená pohádka. Na druhé straně v Laterně Josef Svoboda experimentoval i s televizní technikou a přímým přenosem v činoherní inscenaci Noční zkouška režiséra Antonína Máši.

Josef Svoboda o Laterně magice: „Laterna má umělecký experiment ve svém znaku. Měla by tedy skutečně experimentovat a nejen exploatovat dosažené výsledky. Bez experimentu se nedostaneme kupředu. Experimentovat není možné jen v práci s hercem nebo filmem na jevišti, ale je třeba se zabývat se i otázkami používaných materiálů, kinetiky scény atd., čili skutečně plánovitě vyhledávat nové možnosti jak scénografické, tak světelné a zvukové. A v tom bych chtěl vidět smysl a poslání Laterny magiky.“ (1968)

V Laterně magice pod vedením Josefa Svobody našli často útočiště umělci a režiséři, kteří měli nějaký ten vroubek u režimu a potřebovali zázemí a práci, týkalo se to však i profesí, které zdaleka nejsou tak na očích. Z režisérů dal Josef Svoboda příležitost třeba Jaromilu Jirešovi a následně přizval ke spolupráci Evalda Schorma, který vytvořil nesmrtelný Kouzelný cirkus (1977). Josef Svoboda k němu realizoval zdánlivě jednoduchou scénografii s projekcí nejen na klasické plátno, ale především na látku lemující celý prostor jeviště v půlkruhu jako aréna nebo šapitó, a tím vytvořil v divácích iluzi, že jsou sami součástí scény.

Josef Svoboda experimentoval s projekčními plochami, s materiály jejich využití, prostor formoval v souladu s příběhem, dějem nebo obsahem inscenací. Co premiéra, to originál. Jednou z nejambicióznějších scénografických výprav představoval Odysseus (1986), který vznikl v premiéře pro prostory Paláce kultury a v další verzi o šest let později pro Novou scénu Národního divadla.

Pro komponovaný program Past v roce 1999 vytvořil Josef Svoboda svůj poslední vynález, tzv. virtuální plátno. Speciální konstrukce připomínající šikmou skleněnou stěnu, byla postavena mezi tanečníky a publikum a pokrývala ji polopropustná vrstva. Projekce jí procházela tak, že vytvářela novou prostorovou iluzi, poprvé mohla být promítaná přímo před tanečníky. Nevýhodou bylo, že z pohledu účinkujících nebyla vidět, nemohli se tedy podle obrazu orientovat, jak tomu bylo u filmu, ačkoli většinou se řídili i dříve více zvukem hudby nebo vteřinovým odpočtem provázejícím představení. Virtuální plátno bylo znovu použito v programu Graffiti, který byl na repertoáru až do roku 2014 a byl poslední premiérou, která se uskutečnila za Svobodova života.

• Josefa Svobodu si připomeneme v nové sezoně vizuální instalací ve Videogalerii Nové scény, kterou k jeho poctě připravil Martin Ondruš, absolvent scénografického ateliéru DIFA JAMU, spolupracovník neziskové organizace Josef Svoboda – scénograf, o. p. s., která odkaz velkého scénografa spravuje. Odborným poradcem je rovněž režisér Jakub Hejna, vnuk profesora Svobody. Ožijí tu vzpomínky na Svobodovy úspěchy v tuzemsku i zahraničí, v podobě živé a pulsující, jako byla jeho tvorba.

Fotografie:

Josef Svoboda s Michalem Kocábem a Evaldem Schormem při přípravě inscenace Odysseus (archiv Josef Svoboda – scénograf, o.p.s.)
Josef Svoboda – pracovní portréty (na třetím s Evaldem Schormem) (archiv Josef Svoboda – scénograf, o.p.s.)
Za textem:
Diapolyekran (archiv Josef Svoboda – scénograf, o.p.s.)
Klasické rozvržení projekčních ploch a účinkujících v prvních programech Laterny magiky (archiv ND)
Laterna magika – Odysseus (archiv ND, foto Vojtěch Písařík)
Laterna magika – Virtuální plátno v inscenaci Past (archiv ND, foto Petr Našic)
Laterna magika – Kouzelný cirkus (archiv ND, foto Petr Našic)
Scéna k baletu Romeo a Julie – Národní divadlo 1971 (archiv ND, foto Jaromír Svoboda)