Zemřela Marcela Martiníková Krobová

Marcela Martiníková Krobová patřila k největším dramatickým tanečnicím poválečné éry. Balet se začala učit ve škole Borise Slováka při divadle v Opavě, poté studovala na tanečním oddělení Pražské konzervatoře. Po absolutoriu získala angažmá ve Státním divadle v Ostravě. Dobré fyzické dispozice a vyspělá technika jí záhy umožnily interpretovat velké role, v choreografiích Emericha Gabzdyla ztvárnila např. Kateřinu v Prokofjevově Kamenném kvítku (1958), Mášenku v Čajkovského Louskáčkovi (1959), Clarice v Burghauserově Sluhovi dvou pánů (1959), Felicianu v Kupkově Florelle (1960) nebo Desdemonu v Hanušově Othellovi (1963). Zásadním se pro ni stalo setkání s Pavlem Šmokem, jemuž se stala múzou, blízkou spolupracovnicí a interpretkou stěžejních rolí, mezi nimi Candelas ve Fallově Čarodějné lásce (1963) a Svědomí v Bukového Hirošimě (1964).

Svou uměleckou osobnost plně rozvinula během angažmá v Baletu Praha (1964–1970), s nímž spolupracovala hned od jeho založení. Z lyrické tanečnice vyzrála v tanečnici dramatickou, plastickou a v technice nebojácnou. V tomto experimentálním souboru ztvárnila řadu hlavních rolí, mj. v Bartókově Podivuhodném mandarinovi (1964), ve Freskách Bohuslava Martinů (1965), Mingusově Sněti (1966), a její výkony byly vysoce hodnoceny i na zahraničních turné souboru. Jejím interpretačním vrcholem se stala čtyřrole Matky-Milenky-Inspirace-Smrti ve Šmokově choreografii Janáčkových Listů důvěrných (1969).

„Naprosté ztotožnění s myšlenkou choreografie, síla koncentrace a vášnivé sebeodevzdání úloze činily její výkony nezapomenutelnými.“

Věra Petříková, Taneční listy

Po zániku Baletu Praha v roce 1970 odešla Marcela Martiníková do angažmá v divadle v Basileji, kde prohlubovala spolupráci s Pavlem Šmokem, který byl jmenován uměleckým šéfem tamního baletního souboru. Po dvou letech se vrátila do Prahy a našla trvalé zázemí v Národním divadle. Z významných rolí na první české scéně jmenujme Ženu ve Svěcení jara (1972), Dorotku v Ondrášovi (1974), Carabosse v Šípkové Růžence (1973), Vévodkyni v Doktoru Faustovi (1977) či Carmen ve slavné Bizetově a Ščedrinově Vášni (1976).

Své profesní znalosti předávala dalším generacím tanečníků i poté, co ukončila vlastní kariéru. V Baletu Národního divadla působila do roku 1988 ve funkci baletní mistryně a asistentky choreografie a v Laterně magice jako taneční pedagožka. V roce 2016 obdržela Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v kategorii balet a pantomima a jiný tanečně dramatický žánr.

Národní divadlo vyjadřuje rodině a pozůstalým hlubokou soustrast.

Čest její památce!