Zemřela Věra Ždichyncová

(17. 2. 1922 – 18. 9. 2017) S lítostí oznamujeme, že v pondělí 18. září 2017 zemřela ve věku 95 let významná umělkyně, tanečnice, pedagožka, baletní mistryně a sólistka Baletu Národního divadla, paní Věra Ždichyncová.

Svůj profesní život započala v baletní škole Heleny Štěpánkové, sólistky Národního divadla a poté pokračovala ve studiích na pražské Taneční konzervatoři v rámci seminářů u O. A. Iljiny a také na Taneční katedře DAMU (obor taneční pedagogika). Profesionální taneční kariéru zahájila
na ostravském jevišti, kde působila v letech 1939–1942 a kam se také znovu vrátila v letech 1946–1948. Další angažmá pak následovaly v Královci (1942–1944) nebo v Divadle 5. května Praha (1945–1946).
Od 1. srpna 1948 se stala členkou Baletu Národního divadla v Praze za uměleckého vedení choreografa Saši Machova a později pod vedením Vlastimila Jílka nebo Antonína Landy. Ztvárnila řadu sólových rolí například Mášenku v Louskáčkovi, Zlatovlásku v baletu Z pohádky do pohádky nebo Svanildu v Coppélii. Vynikala však především jako představitelka charakterních a výrazových rolí. Za všechny jmenujme např. Macechu
v Popelce, Vosu v Šípkové Růžence / Spící krasavici, Chůvu v Romeovi a Julii, nebo Kněžnu v Labutím jezeře.
Aktivní taneční dráhu ukončila v roce 1959 a poté působila jako pedagog a baletní mistr v Národním divadle, v letech 1958–1987 na Taneční katedře HAMU. Patřila též k zakládajícím pedagožkám Baletní přípravky Národního divadla v roce 1953, kde působila do roku 1963. Byla spoluautorkou (s Doc. MgA. O. Páskovou) skriptu Základy klasického tance (Praha, SPN 1973) a učebnice Základy klasického tance (Praha,
SPN 1978).
V roce 2010 získala Cenu Thálie za celoživotní taneční mistrovství.

„Paní Ždichyncová byla vždy osobností, která profesionálně zvládala činnost repetitora a pedagoga. Přitom byla ke všem účinkujícím milá
s charakteristickým upřímným úsměvem. To, že významně pomáhala ve výrazové konstrukci obsahových rolí, svědčí dokonale zvládnuté role
jejího syna Pavla Ždichynce. Osobně mi dosvědčil, že ve své tvorbě vycházel z principů interpretace rolí své maminky,“ vzpomíná na velkou osobnost českého baletu tanečník a choreograf Daniel Wiesner, který se s ní jako s pedagožkou setkal v době svého působení v Národním divadle.