Denisa Barešová: Kdybych nesnila, nebyla bych tam, kde jsem teď

Začneme tradičně. Byla jsi „tou holčičkou, co z ní bude herečka“, nebo tě divadlo přepadlo tak nějak nečekaně?

Myslím, že jsem si to vždycky přála, ale neříkala to nahlas. Chodila jsem na hudební gymnázium a do Dismanova rozhlasového dětského souboru, takže nebylo úplné překvapení, že se chci hlásit na DAMU.

Pocházíš z uměleckého prostředí? Měla tvá cesta od začátku podporu?

Moje rodina na mou kariéru neměla vliv vůbec. Nikdo z nich umělcem není, ačkoliv se podle příjmení můžu zdát jako nepo baby (označení pro osobnosti, jejichž úspěch veřejnost odvozuje od úspěchu jejich rodičů, pozn. red.). Moje maminka je velice múzická a má výborný hudební sluch. Po ní mám asi tyhle vlohy. A myslím si, že jsme všichni v naší rodině hodně citliví, každý po svém, což je asi důvod, proč jsem k herectví přirozeně tíhla. Rodiče mě vždycky podporovali, ale chtěli, abych měla dobré vzdělání a zadní vrátka, kdyby mi to náhodou nevyšlo. Což je rozumné.

Vzpomínáš si na svou první velkou roli? 

Vlastně ani moc ne. Možná když jsem hrála Aninku v opeře Brundibár, to bylo ještě v DRDS. V profesionálním divadle jsem se pohybovala už od útlého věku, poprvé to bylo v Národním divadle v Babičce. Vůbec jsem si tehdy neuvědomovala, kde stojím, a teď si myslím, že to je dobře. Aspoň jsem byla stále sama sebou. Určitě jsem měla trému, ale hodně se mi prostředí divadla líbilo. Byla to změna, nebýt mezi vrstevníky, ale mezi dospělými lidmi.

Kdo nebo co tě nejvíce inspirovalo během tvých studií na DAMU? Ta škola hodně dává i bere. Jak to bylo u tebe?

Myslím, že jsem se hodně učila od mých spolužáků, inspirovali mě. Cítila jsem, že se zlepšuju, a to mě dál motivovalo. DAMU mi jen a jen dala, poprvé v životě mě škola naplňovala, a kdybych mohla vrátit čas, klidně bych si ji dala celou znova. A také jsem ráda za vedení našeho ročníku, myslím si, že paní profesorka Ullrichová a Jan Nebeský bylo to nejlepší, co mě v tamním složení mohlo potkat. Rozhodně má DAMU také své velké mouchy, spoustě lidem vzala. Já jsem byla zrovna v dobré konstelaci, byla jsem odolná a zvládala dobře kritiku. A třeba jsem ji nikdy nedostala tak tvrdou. Nevím. 

Tvým prvním angažmá bylo Švandovo divadlo. Co ti přineslo do života? A na jakou tamější roli nejraději vzpomínáš? 

Největší úkol byla určitě Luisa v inscenaci Úklady a láska. Premiéru jsem měla na konci DAMU a dávala jsem do toho veškerou energii. Těžké bylo hrát pro skoro prázdný sál, divácky to nebyla moc úspěšná inscenace, což mě mrzelo, to vlastně ve finále bylo to nejtěžší. Doteď hraju v mojí milované inscenaci Hadry, kosti, kůže. Švanďák, to bylo mé první setkání s angažmá, zbourání iluze, že mě to všechno může nonstop bavit. A taky první výplata, to byla nádhera!

Jsi držitelkou Ceny Thálie pro činoherního umělce do 33 let. Jsou pro tebe ocenění důležitá?

Kdykoliv někdo ocení mou práci, je to pro mě velká a silná chvíle. Ať je to Cena Thálie, paní v tramvaji, kamarádi nebo rodina. V době, kdy jsem Thálii obdržela, jsem byla skoro rozhodnutná minimálně dočasně s herectvím skončit. Ale jako by mi vesmír seslal zprávu, ať toho ještě nenechávám. Přála bych ocenění každému herci a vidím u své a mladší generace, že se tu radost učíme přijímat a říkat to i nahlas. Málokdy slyším od generací nade mnou: „Mám fakt radost, že jsem tu cenu dostal/a.“

Musela jsi během své kariéry překonat nějakou opravdovou výzvu?

Přijde mi, že s každou novou prací je to opravdová výzva. S každým novým zkoušením jako bych začínala odznova. Pokaždé, když máme za sebou první zkoušky v prostoru, říkám si, jak je možné, že jsem tím zase prošla. Málokdo je má rád, teď se tomu směju, ale když se to děje, je to moje noční můra. Na to si asi nikdy nezvyknu. A Paní Bovaryová je velká výzva, která mi dává zabrat už teď, a to jsme spíš v první půlce.

Jak se připravuješ na své role? Máš nějaké speciální rituály nebo techniku?

Ani ne. Mně se stejně vždycky osvědčí intuitivní hledání pravdy. Můžu se naučit text a vyhledat si hodně informací, ale to nejdůležitější se děje při napojení na druhého. Taky to často vypadá, že se u mě při zkoušení nic neděje a nemění. Ale potřebuju nejdřív zmapovat celou inscenaci, abych pak postavu vybarvila správně. Jsem si jistá, že to spoustu režisérů a dramaturgů musí vytáčet do vrtule, ale zjistila jsem, že jinak to neumím. A pokud jde o přípravu před výkonem – zopakuju si text, zazpívám si, pozdravím se s kolegy, někdy se jdu podívat na jeviště, samotné líčení je rituál a taky nesmím mít hlad! Mám na role různé parfémy, to mě taky hned hodí do časoprostoru, ve kterém potřebuji být.

Jsi vyhledávanou filmovou a televizní herečkou. Jaká jsi ale divačka? Na zkouškách často odkazuješ na nejrůznější filmy, máš velký přehled. S jakým režisérem by ses nejraději pracovně potkala, bez ohledu na reálné časové a prostorové možnosti?

Filmy miluju! Mám období, kdy chodím do kina dvakrát do týdne, pak se tam ale třeba tři měsíce nepodívám. Snažím se být v obraze, někdy to tolik nejde, nestačím koukat na všechny seriály, co vychází tady u nás, natož na Netflixu nebo HBO. Pořád si přeju, aby u nás snaha o ambi­ciózní a Europe-forward tvorbu byla víc podporovaná. Máme na to, ale není na to kapitál a produkce chtějí hodně muziky za málo peněz. Jsem přísná, u máločeho řeknu, že je to skvělé. Ale neznamená to, že s tím nejsem v pohodě, že si toho necením nebo že to pro mě nebyl zážitek. A s kým bych se nejraději potkala? Těch je spousta. Charlotte Wells, John Cassavetes, Todd Field, Yorgos Lanthimos, Luca Guadagnino. A pak tu jsou režiséři mojí generace jako třeba Damián Vondrášek, Adam Martinec… Znovu bych chtěla pracovat s Michalem Blaškem, Honzou Vejnarem a taky s Darijou Mikovou.

A co divadlo? Máš čas chodit někam jinam? Sleduješ zahraniční tvorbu? A jaký divadelní zážitek byl pro tebe velmi intenzivní?

Do divadla chodím méně, než bych chtěla. Mám období, kdy to stíhám, a pak taková, kdy vlastně na divadlo vůbec nemám náladu, protože ho dělám pořád. Klasika. Ale miluju chodit na kamarády a kolegy, vlastně jsem vždycky fakt dojatá, když vidím hrát spolužáky, jak před kamerou, tak na prknech. Zahraničních představení jsem viděla málo. Ale třeba záznam inscenace Vanya mě hodně zasáhl. Strýček Váňa v Moskvě. Othello od Daniely Špinar nebo naposledy Vzkříšení v Divadle Na zábradlí.

Hodně umělců zasáhla silně covidová doba. Některé dokonce tak, že začali pochybovat o svém povolání a jeho smyslu. Jak jsi ten čas prožila ty?

Dost jsem točila a mohla se soustředit primárně na to. A uvědomila jsem si, že chci odejít z angažmá a cítit svobodu volné nohy. Risk to byl, ale počítala jsem se všemi variantami. Možná jsem se dostala do fáze, kdy jsem pochybovala, zda a proč mám divadlo dělat zrovna já, ale o herectví a jeho smyslu jsem nepochybovala. A nepochybuju.

Po nějakém čase na volné noze jsi kývla na nabídku Národního divadla. Co nakonec přispělo k finálnímu „Ano“?

Váhala jsem déle jak půl roku. Nechávala jsem si čas. Ale rychle jsem zjistila, že je mi tu dobře a že bych tu ráda dělala dál. Tak jsem na to kývla. A finanční jistota je pro mě taky důležitá. Řekla jsem si ale, že se od sebe nesmím odpojit, a kdyby mi v angažmá delší dobu nebylo dobře, bude lepší odejít. Už mám, myslím, zdravě nastavené to, kolik chci práci obětovat. Teď je mi tu ale skvěle. Vůbec si nepřipadám jako v kolosu a cítím se tu útulně. A přijde mi dokonce, že se tu můžeme bavit mnohem otevřeněji než jinde.

A co budovy Národního divadla? Nebyl to pro tebe skok z menších scén?

Moje srdcovka je Stavovské divadlo. Vždycky jsem do něj velmi ráda chodila jako divačka a cítím se v něm jako v pokojíčku. Taky jsem v zákulisí blíž všem, jak hercům, tak i dalším neodmyslitelným, jejichž tváře divák nevidí, ale jejich práci ano a ani si to neuvědomuje. Šok to moc nebyl. Ráda se přizpůsobuju prostoru a byla to příjemná výzva, kterou jsem, doufám, zvládla.

Jsi přemýšlivý člověk, umělkyně, která se zabývá otázkami dneška. Je nějaké téma, které je pro tebe osobně výsostně důležité a přála by sis, aby se více reflektovalo na českých jevištích?

No, je toho dost. Rovnoprávnost, homofobie, xenofobie, sexuální násilí a ekologie mě nejvíc pálí. Samozřejmě probíhající války mi dávají obrovsky zabrat. Politická situace na Slovensku. Ačkoliv tato témata a problémy máme pojmenované, neznamená to, že jsou vyřešené nebo že se udělal krok kupředu. Ve všech těchto tématech jsme stále dost pozadu a tím pádem je důležité o nich skrze kulturu dávat vědět.

Máš nějaké ventily, kterými si dorovnáváš intenzivní tvůrčí divadelní a filmovou práci? Je to pro tebe důležité?

Musím si dávat pauzy a odjíždět pryč z Prahy. Odpočívat. Číst si a dělat něco, co s mou prací nemá nic společného. Být s rodinou nebo třeba péct. Chodit na jógu.

Nyní se spolu potkáváme při zkoušení krásné látky, jevištní adaptace Flaubertovy Paní Bovaryové. Co ti šlo hlavou, když ses dozvěděla, že Ema bude „tvoje“?

Bylo potěšující to, že mi asi vedení věří. A pak už jen zvědavost.

Znala jsi tvorbu režiséra Tomáše Loužného z minulosti? Setkali jste se někdy pracovně?

Tomáš byl můj spolužák na DAMU, nikdy jsme spolu ale nepracovali. Jeho inscenace jsem znala a znám, ne všechny, ale měla jsem obrázek o jeho tvorbě a přišlo mi to správně, že zrovna on dostal takovou látku.

Četla jsi román ještě před začátkem zkoušení, nebo sis ho objevila až nyní? Vybavíš si svůj bezprostřední čtenářský dojem? 

Knihu jsem předtím nikdy nečetla. Prvně mě zasáhla láska a vztahy, na to se napojím vždycky a hned. Obrovsky se mi líbilo, že Flaubert Emu popsal skrznaskrz se vším dobrým i zlým. Jako když se snažíte zmapovat sám sebe na terapii. Právo na vlastní život a objevování, což ženy v té době absolutně neměly. Jak to asi může dopadnout, když vášnivého, nezkušeného, snivého člověka zavřete do života, který mu nevyhovuje. Řekla jsem si, že mě opravdu zajímá, jak asi tvůrci Emu uvidí a jak bude dramatizace vypadat. O čem budou chtít Emin příběh vyprávět. A že jestli to bude o holce, která prostě jenom nevidí, jak super manžela má doma, a sobecky všechno zničí, tak budu zklamaná.

Jak bys nám Emu sama představila? Kdo paní Bovaryová je?

Emu jsem se v knize snažila nacítit a bylo to těžké, odehrávalo se toho v ní tolik a tolik. Mě stejně vždycky táhne láska, takže lámání jejího srdce jsem nesla těžce. Hluboce emocionální, důvěřivá, toužící po zážitcích, objevování a prožívání. Život si nějak představuje a těžce nese nenaplněná očekávání. Ve své nesvobodě a neutěšené duši pak dělá rozhodnutí, kolikrát i zbrklá, která ji přivedou ke zkáze.

Co na ní dokážeš nejvíce pochopit a co tě naopak vytáčí?

Chápu její touhu po lásce a blízkosti. Smysl pro vkus a nádheru, fascinaci krásou, líbí se mi, že dokáže říct, co chce, co si přeje nebo co potřebuje. To nás všichni terapeuti učí a část naší společnosti stále to, že řeknu nahlas, co potřebuji, soudí. Přitom je to z mého pohledu cesta ke spokojenému životu. Bohužel Ema chtěla něco, co my teď můžeme mít, ale ona ve své době nemohla. Nenabírala zkušenosti. Nenaplňovala ji pozice ženy ve společnosti, do které se narodila, a už jen za to byla souzená. A soudila i samu sebe. Má neuvěřitelné vrtochy, ale vím, odkud to všechno pramení. Před třeba pěti, deseti lety bych ji soudila. Teď ne. Sama jsem prošla a procházím dlouhou cestou sebepoznávání, čím víc objevuju a beru sama sebe, tím víc vidím ostatní. Byla nešťastná. A pak dělala nešťastná rozhodnutí. To nepochybně.

Jsi sama také romantička a snivý člověk? 

Kdybych nesnila, tak vůbec nejsem tam, kde jsem teď. Romantička tolik nejsem, ale mám ráda gesta a činy. Hodně toužím, věci ve mně se intenzivně odehrávají a zároveň jsem hypersenzitivní člověk. Někdy vidím a cítím věci, které nemám, ani nechci. Nevylučuje se to ale s tím, že vyhodnocuju věci realisticky.

A musím se také zeptat – co Denisa a nakupování? 

Nakupuju, ano! Miluju nakupování potravin a chození na farmářské trhy. U oblečení je to horší. To mě moc nebaví. Nakupuju hodně na online sekáčích a dlouho rozmýšlím, než si něco koupím. Mám ale módu moc ráda, hledám kvalitu, zpracování, příběh a nadčasovost. Knihy, věci do kuchyně a kuchařky jsou moje velká láska, ty kupuju hodně. Ale zase vše daruji nebo prodávám dál, když to nečtu, nenosím nebo nepoužívám. Nemám ráda zavalovat se věcmi.

Kdybys byla Emina kamarádka, jakou nejlepší radu bys jí dala?

Kdyby o radu stála, řekla bych jí, ať svému manželovi řekne pravdu a že se jí budu snažit pomoct. Ať nenaplňuje díru ve své duši drahými věcmi, ale ať si píše a píše a píše deník. Ono se to radí, když žijeme v jiné době než ona a všichni máme mnohem více zkušeností a jsme starší. Rozhodně bych jí neřekla „prober se“. A nedala bych jí pár facek, jak kolikrát na čtených zkouškách zaznělo.

Už jsi to řekla jednou také na zkoušce, že v Emě je velká černá díra. Mohla bys nám to přiblížit? 

Ta černá díra je neuspokojení jejích tužeb. Když si nedovolíš je vůbec cítit a přát, vzniká z toho agrese zavřená do sebe – deprese. A nebo sebenenávist, vypuštěná na lidi, kteří to s námi myslí dobře. V té černé díře je samota a osamění. Nepochopení světa a jeho pravidel. Pocit nezapadnutí. Souzení sebe za to, co cítím. Podívat se do té díry není sranda, ani si vůbec připustit, že tam je. A do toho Emina citlivá povaha, kdy se stává neurotickou a tím pocit černé díry přebíjí, přebíjí ji energií vloženou do věcí, které to přehluší – to jsou milenci, nakupování… strachem z průšvihu přehlušuje tu propast v sobě. Sama to znám. Takovou propast má společnou s dalšími hrdinkami, Annou Kareninou, Lizavetou Nikolajevnou z Běsů, Norou z Domečku pro panenky, Kateřinou z Na Větrné hůrce… má to někde i Madame de Tourvel. Všechny cítí, že nejsou tam, kde mají být. Vědět, co chci, je super. Ale taky není špatné vědět, co nechci. A za mě to není nic k odsouzení.

Máš nějakou oblíbenou repliku z Paní Bovaryové?

„Ale vy mě neobtěžujete. Naopak. Děláte můj den snesitelnějším.“

S Radúzem Máchou, který hraje Karla, tvoříte na jevišti partnerskou dvojici poprvé. Jak se ti zkouší? A jaký je vůbec Emin manžel Karel Bovary?

Musím říct, že Radúze jsem vždycky jako herce měla obrovsky ráda, takže mám radost, že se setkáváme při práci. Je s ním šílená sranda a jde do věcí po hlavě, obsáhne velké jeviště a přitom je civilní a přirozený, se silnou energií. Na zkouškách Paní Bovaryové obecně je nonstop legrace, to mi dělá hodně dobře. A vůbec, celé obsazení je dost snové a díky tomu panuje, troufám si říct, dobrá atmosféra. Karel Bovary je hodný a spokojený člověk, má to v genech, být vyrovnaný. Svou ženu miluje, sám to říká a často. Nesetkávají se ale ve svých životech, což si uvědomuje jen Ema. On je spokojený. Pro něj by byla ideální partnerkou většina žen. To je jeho životní výhoda. 

Co by sis směrem k Paní Bovaryové přála, co bys chtěla v té postavě ukázat? 

Ráda bych, aby nebyla prvoplánově vyložena. Chtěla bych, aby bylo vidět, že nemá věci pod kontrolou. Vyvrátit tvrzení, že to je antihrdinka. Abychom viděli, co jí nedovoluje žít svobodně. Aby na diváka přešlo to, že jsme vrstevnatí a máme mnoho barev, že svět ani my nejsme černobílí. Lidi mají dost materiálu k tomu Emu soudit na základě jejího jednání. Neměli by ji ale soudit za to, co chce a po čem touží. 

Jak se stavíš k iluzím, klamu a sebeklamu? 

Klam a sebeklam je něco, z čeho mám hrůzu. Iluze v nás pak pro mě mají spíš pejorativní nádech, protože je to něco, co není pravda a co se nedá naplnit. Snadno do nich ale zapadneme, pochopitelně. Když někdo vycítí, že máme sklony lehce důvěřovat, může toho využít ve svůj prospěch. Ideály, sny, touhy, které se primárně Emy týkají, jsou něco jiného.

Jsi skvělá pekařka a cukrářka, to se všeobecně ví. Co myslíš, jaký dortík nebo dezert by nejvíc chutnal Emě Bovaryové? A dáš nám recept k otištění? 

Myslím, že z francouzské kuchyně má ráda určitě madeleines. Co by ale jako milovnice četby zbožňovala, kdyby mohla cestovat, je tiramisu nebo mexické churros.

Podzim se u tebe jistě nese především ve znamení Emy Bovaryové. Co dalšího hezkého tě ale čeká, na co se těšíš pracovně i osobně?

Těším se na premiéru televizního filmu Smetana, kde hraju Elišku Krásnohorskou. Pak už pomalu vyhlížím Vánoce, mám tu dobu ráda. Teď moc nedokážu přemýšlet nad tím, co bude, baví mě to teď a jsem zvědavá, co si pro mě vesmír připraví dál. Těším se, až si odpočinu.

Paní Bovaryová, premiéry 14. a 15. listopadu 2024 ve Stavovském divadle

Foto: Zdeněk Sokol