Janek Lesák a Natálie Strýčková Preslová představují novodobé hrdiny

Připravujete pilotní koprodukční projekt Činohry ND a ND Young. Mohli byste popsat, jak projekt vzniká a kdo všechno je v něm angažovaný?

Janek: Inscenace profesionálů ve spolupráci s mladými amatéry začínají být v zahraničí běžné. Zejména velké divadelní domy jsou ideálním místem, kde můžeš dát hlas generaci, která obyčejně nemá na těchto scénách svůj repertoár. V tvorbě pro teenage publikum dochází celosvětově k trendu, že než aby dospělý tvůrce tvořil teenage témata, je lepší, aby se obklopil partou mladých tvůrců a byl spíš mentorem projektu. Aby oni sami byli autoři díla, který hrajou svý vlastní generaci. Jen se to děje s profesionálním týmem a v profesionálním divadelním zázemí. Náš tým tvoří Natálka jako dramaturgyně, já jako režisér, Honza Čtvrtník jako skladatel, Daniel Kozlík jako light designér a Jana Hauskrechtová jako scénografka. U toho je s námi Zuzka Kráľová, která je autorkou konceptu ND Young, kde už podobné projekty vznikaly, jen v menším měřítku. Tentokrát je to poprvé, co má ten projekt takovou pozornost, rozpočet, profesionální tým a zázemí, aby z toho mohla být inscenace, která se stane součástí repertoáru Činohry.

Myslíte si, že nemá smysl, aby šel sedmnáctiletý divák na Maryšu?

Natálka: Pokud to není Maryša, která myslí na to, že tam bude i on, tak si myslím, že moc nemá.

Janek: Jde o to, že když budeš jako režisérka tvořit Maryšu, tak ji budeš pravděpodobně tvořit s vidinou toho, kdo na ni bude chodit. A když si na začátku představíš publikum, které normálně do Národního chodí, budeš ji dělat jiným způsobem, než kdybys věděla, že to jdeš dělat pro cílovku 15 až 20 let.

Natálka: Počítáš i s jinou znalostí. Tohle publikum si na tom neužije to, co si užije to starší, a naopak.

Vy jste tedy do projektu vstupovali bez předchozí vize toho, co budete dělat?

Janek: Na jaře minulého roku jsem v rámci ND Young dělal kurz režie, takže jsem měl možnost seznámit se s tím, co je to za lidi a jak fungují. Byl jsem z nich úplně na větvi, všechny bych je vzal lusknutím prstu na DAMU. Říkal jsem si, že s takovýma by to určitě šlo, ale napadlo nás s Natálkou, že pokud máme možnost půjčit jeviště teenagerům, aby tam udělali něco pro svoji generaci, bylo by možná zajímavý se zamyslet nad tím jakým teenagerům, jestli neexistuje nějaká sociální skupina, která se běžně k takové příležitosti nedostane.

Natálka: Řekli jsme si, že to je dobrej nápad.

Janek: My jsme si vědomi toho, že děláme pro teenagery, ale to neznamená, že 99 % publika budou teenageři. Pravděpodobně ne, pravděpodobně to bude třeba 50 % a půlka budou pořád dospělí. Hledali jsme, jací teenageři by měli témata, která budou zajímavá i pro dospělé publikum. A napadlo nás oslovit teenagery z dětských domovů. Ani my sami jsme nic nevěděli o jejich světě, ale říkali jsme si, že mají možná odžito víc než hromada dospělých profesionálů.

Natálka: My jsme nemysleli, že s nimi budeme dělat téma děcáků, byli jsme připravení, že budeme dělat to, co z nich vypadne. Kdyby řekli, že chtěj dělat Maryšu, budem dělat Maryšu.

A co se dělo dál?

Janek: Spojili jsme se s řediteli a ředitelkami různých pražských domovů.

Natálka: I s nějakými organizacemi, které pro tyhle děti dělají různý tréninky dospělosti a finanční gramotnosti. Říkali jsme si, že to je super, že jsme něčím takovým měli projít i my.

Janek: Já bych třeba věděl, co je to DPH, o tom vědí víc než já. Rovnou nám i ukázali, jak to tam funguje a vypadá. V Horních Počernicích jsem prosil pana ředitele, jestli bych tam mohl bydlet. Je to tam fakt krásný. Ale jsem prý už starej…

Natálka: A pak jsme rozeslali výzvu a udělali konkurz.

Vykolíkovali jste si tedy takto terén, pak jste dělali konkurz a teď máte hotový tým?

Janek: Když jsme se s touhle partičkou setkali poprvé, hledali jsme různá témata, u kterých by jim začaly zářit oči. Čekali jsme, že nám to bude trvat tak měsíc dva, a hned první večer jsme jedno našli. Když jsme se začali bavit o tématu dětských domovů, první, co jsme zažili, byly takové jejich až stand-upy o tom, jak se koukají lidé se zkušeností z děcáku na nás, co tu zkušenost nemáme. Dělali si z nás hroznou srandu a nám to přišlo fantastický. Být z děcáku je jakési stigma, stejné jako být diskriminovaný z jakéhokoliv jiného důvodu.

Natálka: I pozitivně diskriminovaný. Slyšeli jsme historku, jak dává paní ve vlaku někomu dvě kila, protože slyšela, že mluví po telefonu s někým z děcáku.

Janek: A jak je to štve, jak nechtějí lidem říkat, že jsou z děcáku, a vymýšlí si radši krycí historky. Jako bychom při zjištění, že je někdo z dětského domova, znervózněli, rozklepali se a nevěděli, jak se k takovému člověku chovat. Jejich jediná odpověď je – úplně normálně, prosím. Inscenace bude o jejich zkušenosti s námi. Na to konto jsme se rozhodli, že na jevišti nemají být jen děti z dětského domova, ty mají být hlavně tvůrčím týmem, a nakombinovali jsme tuhle partu s teenagerama, kteří děcákovou zkušenost nemají. Potřebujeme i hlas „mudlů“ nebo „gádžů“, jak oni říkají.

Přistihli jste se sami u nějakých stereotypů?

Natálka: Spoustu jsme jich slyšeli a spoustu jsme jich měli. Dokud jsme se do děcáku nepodívali, tak jsme ani moc nevěděli, jak to tam funguje. Byli jsme překvapený, že jsou tam rodinné skupiny, není tam obrovská jídelna, ale byty.

Janek: V první fázi jsme dělali rozhovory s různými lidmi z děcáků i mimo děcáky, právě abychom zjistili, jak široké je o nich povědomí, jak si je lidi představují, jak si myslí, že to tam vypadá. A zjistili jsme, že naše představa byla dost podobná té většinové.

Natálka: Představovali jsme si, že to funguje trochu jako v sirotčinci z 16. století.

Janek: Jako když koukáme na Olivera Twista. Objevuje se to v těch historizujících literárních a filmových dílech.

Natálka: Odtud pramení ta lítost, že jsou to chudinky v otrhaných košilkách…

Janek: ... kterým někdo dává kejdu do mističky, a když se zeptají, jestli by si mohly dát víc, tak je zbičuje zlá jeptiška. Tak takhle už to úplně není.

Takže jste vlastně jen umělecká supervize výpovědi těch mladých lidí?

Natálka: Tím, jak se s nimi do tématu dostáváme hlouběji, vznikají samozřejmě obecnější témata, která spojují všechny v týmu. Stejně jako je nevhodné ptát se člověka z děcáku, proč ho tam rodiče dali, je nevhodné ptát se někoho, koho vidíme poprvé, jestli je teda gay nebo není.

Janek: Nemáme možnost uspořádat týdenní výlet do děcáku, ale můžeme místo toho udělat setkání, kde poznáš partu děcek, který tuhle zkušenost maj, nebo minimálně jejich výpověď a náhled na svět. Nikomu se nedivíme, že měl divný představy o tom, jak to tam funguje, my jsme je měli taky. Máme ambici, aby si po tom hodinovém setkání diváci řekli – jo, chápu. V pohodě. To byla i jejich ambice, aby se nemuseli schovávat před světem a vymýšlet si krycí historky.

A jaká jsou tedy ta další společenská témata, o kterých chtějí ti mladí lidé mluvit?

Natálka: Vzhledem ke své zkušenosti jsou hodně citliví na zobecňování, házení do jednoho pytle a na nespravedlnost. Vnímají potřebné legislativní změny, které se jich blízce týkají, nemyslím rovnou manželství pro všechny, ale taky. Jich se to týká mnohem blíž než kohokoliv, kdo o tom ve sněmovně rozhoduje.

Janek: Když jsme se jich ptali, co si myslí o tom, že nebyla schválena adopce homosexuály, byla jejich reakce – nás se na to nikdy nikdo neptal. Proč o tom rozhoduje někdo jiný?

Natálka: Hodně citlivě vnímají redefinici znásilnění, trestů za obtěžování. Mnohem víc zkoumají, co je ve světě nespravedlivé.

Janek: Děláme inscenaci s deseti konkrétními lidmi, nevíme, co na to celá generace a nechceme dělat prohlášení za celou generaci. Nechceme ani říkat – tohle obecně štve lidi z děcáků.

Pracujete stejně týmovým způsobem i s profesionály?

Natálka: Máme rádi tenhle dokumentární přístup.

Janek: Málokdy píšeme scénář, snažíme se, aby ten scénář vzniknul sám. Když děláš s profesionálními herci, počítáš s tím, že mají inscenační zkušenost a mají něco nakoukáno.

Natálka: Tenhle tým žádnou zkušenost nemá, ale to je dobře.

Janek: Nepadají z nich klišé, nemají je odkud brát, nemají je zažitý. Sami o sobě říkají – my jsme takoví samorosti, vychováváme sami sebe, jsme takoví indiáni. V projevu jsou strašně svobodní.

Tohle je pozitivní generalizace, které se můžeme dopustit?

Natálka: Ano! A jsou v něčem více dospělí než jejich vrstevníci.

Janek: Já kdybych si představil, že si mám v tomhle věku bez zkušenosti stoupnout na jeviště Národního divadla, tak se zhroutím. A oni do toho chtějí jít. Jestli tohle zvládnou, tak jsou hrdinové, ať je jejich background jakýkoliv. To je podle mě nejdůležitější bod práce s touhle věkovou skupinou. Dá jim to osobnostní zkušenost, není pro ně tolik důležitá umělecká hodnota. Je to výzva, kvůli které se musí naučit ohromné množství věcí, cílem je, aby měli po derniéře inscenace dost sebevědomí.

Ale říct, že uplatňujete principy dramatické výchovy, by přece bylo zplošťující, ne?

Natálka: No jasně, že tohle dělá s člověkem každej dobrej dramaťák.

Janek: Když mám takovou zkušenost z dramaťáku, kde to uvidí maminka a tetička, tak je to něco jinýho, než stoupnout si na jeviště Národního divadla.

Natálka: I když oni Národní divadlo vnímají zdravě odbožštěně.

Janek: Říkali jsme si, že je ohromíme a zkusíme jim zařídit třeba herecký workshop s Ivou Janžurovou. Ale oni se nás zeptali, kdo je Iva Janžurová.

Připravila: Kateřina Prášilová 
Foto: Michal Hančovský