Kateřina Tučková: Život s knihou má dvě fáze

Spisovatelka Kateřina Tučková je zajímavá nejen prokazatelnými literárními úspěchy, kterých dosáhla už krátce po třicítce, ale i životními osudy; své velmi intenzivní a často komplikované osobní prožitky promítá také do svých prozaických děl. Během ceremoniálu Cen Ministerstva kultury v říjnu 2022 získala za svůj poslední román Bílá Voda – s přihlédnutím k dosavadní literární tvorbě – Státní cenu za literaturu. Krátce poté jsem s ní dělala rozhovor pro Deník – a i na základě tohoto setkání vznikl nápad pokusit se převést tento sedmisetstránkový román na jeviště Stavovského divadla. Podařilo se a během zkoušení inscenace jsme spolu vedly druhý rozhovor, z něhož podstatnou část vybírám.

Románem Bílá Voda ses zabývala deset let a teď se jím vlastně i díky divadelním adaptacím zabýváš dál. V čem je to jiné, když člověk knihu dopíše, a přesto s ní pořád žije?

Život s knihou má dvě fáze. V té první schraňuji materiál, poznávám postavy, promýšlím strukturu příběhu a teprve nakonec píšu. Je to hodně náročné období – snažím se udržet v paměti mnoha set stránkový text, postavy jsou se mnou, i když zrovna nesedím u počítače, pořád mě zaměstnávají myšlenky týkající se daného tématu. Druhá, mnohem veselejší fáze života knihy pro mě začíná ve chvíli, kdy je vytištěná a vypuštěná do světa – vycházejí první recenze, přicházejí první maily, vidím čtenářské reakce na autorských čteních. A i když nejsou pochopitelně vždycky jenom pozitivní, mám radost, že moje kniha ožívá, že se ode mě odloupla a já ji teď můžu pozorovat jako rodič dospělé, samostatné dítě. Nejdojemnější pak samozřejmě je, když se kniha dočká divadelní adaptace – když se přede mnou na jevišti zhmotní figury, které roky přebývaly jen v mé hlavě. Takové setkání tváří v tvář je pak velká síla.

Dramatizátorům necháváš záměrně volnost. Co se s tebou ale skutečně děje, když si dramatizaci své knihy poprvé přečteš?

To je hodně zvláštní pocit – asi jako by se člověk díval do zrcadla, ale viděl v něm někoho trochu jiného. Mísí se v něm překvapení a trochu strach, taky radost z jinakosti, která ale vždycky koresponduje s tím, co jsem zamýšlela knihou sdělit… A jak už jsem říkala, je pro mě moc zajímavé pozorovat, kterou linku inscenační tým vyzdvihne – na jeviště samozřejmě nejde přenést všechno, takže každé představení je jiné. Někde se pracuje s věrností předloze, jinde se představení od knihy víc odpoutá. V případě Žítkovských bohyní třeba některá divadla kladla důraz na folklor a mystiku, jiný tým zase vypíchl střet totalitní moci s nepoddajnými léčitelkami, což vedlo k mnohem civilnějšímu výsledku než v předchozím případě. Pokaždé to pro mě ale bylo dobrodružství s dobrým koncem.

Dramaturgovala jsem hodně dramatizací, nějaké knihy sama dramatizovala. Poprvé ovšem zažívám situaci, že by část obsazení měla k dramatizované látce silnou citovou vazbu. Každý z nás má v případě Bílé Vody jasnou představu, co by v dramatizaci být mělo, a jsou to pocity často osobní a niterné. O to víc jsou nešťastní, když to, co považují za důležité, v inscenaci chybí. Některé kolegyně mi řekly, že z naší dramatizace je patrné, že jejím autorem je muž…

Vidíš, to mě při čtení dramatizace nenapadlo. Já jsem předně cítila radost, že se z tak obrovského množství materiálu, hrdinek a různých epizod podařilo vytáhnout klíčové linky i přes omezení počtu postav, a to aniž by se oslabila sdělnost poselství. A navíc jsem byla vyloženě nadšená, že Daniel Majling tu látku dokázal obohatit o humor! Ten v mých textech fatálně chybí, takže jsem opravdu ráda, že se mu v některých momentech podařilo ten temný příběh velmi přirozeně odlehčit. Pokud se už tedy bavíme o „mužském přístupu“, myslím si, že je vystopovatelný právě tady a že to výsledku rozhodně prospělo.

Bílá Voda, čtená zkouška, foto Patrik Neubert

V naší inscenaci současná linka chybí – Daniel Majling se jí záměrně vzdal. Proč vlastně své příběhy rámuješ současným pohledem a vyprávíš od současnosti k minulosti?

Pro mě je důležité, aby dané téma nebylo „vyřešené“ – aby to i přes skutečnost, že koření v minulosti, byla stále záležitost přítomnosti nebo budoucnosti, aby oslovovala současníky, třeba mě. Popsat minulost by mi bylo málo, ostatně to udělají lépe historici, mě zajímá, co to nevyřešené téma dělá s námi, se společností. A za klíčové považuji i to, že skrze příběh, respektive skrze perspektivu postav můžu nabídnout nějaké vyústění, navrhnout „řešení“. V tom vidím smysl své práce.

Překvapily tě nějaké nečekané čtenářské interpretace či reakce na tvoji knihu?

Měla jsem dva velké strachy – z reakcí řeholnic, obzvlášť těch, které byly tak laskavé, že se mnou sdílely své zážitky z padesátých let. Obávala jsem se, že se jich dotknu nejen tím, že jsem třeba použila jen část z jejich vzpomínek, ale i tím, že románové řeholnice jsou velmi specifické. Jsou emancipované, nekompromisní a oddané myšlence svěcení žen na katolické kněze – to třeba moje respondentky nebyly. Proto jsem v románu na scénu raději přivedla fiktivní řád, aby se existující řehole necítily poškozené.

Michalu Vajdičkovi záleželo na tom, abychom z řádových sester nedělali andělské bytosti nebo modly, ale naopak reálné ženy z masa a kostí. Dnes může teoreticky do kláštera vstoupit žena s jakýmkoliv životním příběhem. Bavilo mě hypoteticky si představovat, jestli bych v klášteře byla schopná fungovat i já. I na základě knihy Petry Dvořákové Proměněné sny jsem totiž pochopila, že ne každý dokáže službě Bohu dostát, bez ohledu na hloubku svého odhodlání a víry. Myslíš si, že ty bys byla schopna žít v klauzuře?

Tuhle tendenci jsem nikdy neměla. Krátký čas jsem v klášteře pobývala, protože jsem do života řeholí potřebovala proniknout hlouběji, bez toho by se mi popisoval těžko. Dodnes jsem nesmírně vděčná, že mě k sobě sestry pustily. Ale přitom jsem věděla, že by to nebylo nic pro mě. Nejsem příliš kolektivní typ, nesrovnala bych se s hierarchií a nutností podřídit se celku, rozhodně ne v případě, kdy by mě třeba přeložili v rámci řádu do jiného kláštera, města, země…

Když jsme spolu dělaly minulý rozhovor, řekla jsi mi, že se nechceš na téma víra bavit. Souviselo to s tím, že jsi tuto kapitolu v sobě uzavřela? Anebo jsi zkrátka po deseti letech s Bílou Vodou byla podobnými otázkami unavená?

To nemělo nic společného s únavou, ale s tím, že otázky na víru mi připadají velmi osobní. Nechtělo se mi to řešit v rozhovorech, stále je to pro mě citlivé téma, i když dnes už méně než v době, kdy vycházela Bílá Voda a já nějak uzavírala i své hledání.

A prozradíš, jak jsi ho uzavřela?

Vlastně jsem oddělila víru od nutnosti být součástí církve. Těsně před biřmováním jsem si přiznala, že do náruče církve vkročit nechci, protože se tam necítím komfortně. Postrádala jsem respekt k ženám, vadilo mi, že nejsou připuštěny k řízení a směřování celku, že církev nereflektuje proměnu postavení žen v jednadvacátém století. A to je resumé, ke kterému jsem dospěla také díky svým hrdinkám, respektive díky jejich reálným předobrazům. Jsem to sice já, kdo ty knihy píše, ale nakonec jsou to ony, kdo mému životu udává směr.