Národní hoří očima studentů

Jak se staví takové Národní divadlo? To jsme měli my, gymnazisté z jihomoravského Znojma, možnost zjistit; dokonce jsme se stali součástí samotného procesu. Jenže v roce 2024 už přece Národní divadlo stojí, bylo tedy potřeba zapojit fantazii, roztočit soukolí stroje času a přenést se o více než 150 let nazpátek, do druhé poloviny devatenáctého století.

Prahu tehdy obýval nespočet národů. Nechyběli Maďaři, Poláci, Chorvati či Slováci, žilo tu velké množství Němců, ale také tu byl národ český, který byl, v souladu s duchem doby, národem hrdým. To bylo potřeba dát patřičně najevo – a jak jinak než vlastním divadlem! Několik (statečných) spolužáků se tedy ujalo role „národních buditelů“. Byl zřízen „Sbor pro zřízení českého národního divadla“ a my jsme, ve společnosti předních vlastenců, dali hlavy dohromady.

Nejprve bylo potřeba vytvořit architektonický návrh. „Podle nás by divadlo mělo být z titanu, na ploše o rozloze pěti hektarů, svým vzhledem připomínající letenskou chobotnici,“ znělo z výtvarné skupiny pod vedením Miroslava Tyrše. Tento plán hatí dvě skutečnosti: nejen, že o Janu Kaplickém v té době nikdo neslyšel, titan se navíc jako stavební materiál začal používat až na konci dvacátého století. Naštěstí však celou situaci zachránil jakýsi Josef Zítek, jehož návrh budovy se zlatou střechou uchvátil drtivou většinu přítomných. Hned vzápětí se ke slovu hlásí Jan Neruda: „Inu, návrh by tedy byl, ale za tři groše se taková stavba nepostaví!“

Popravdě, finanční prostředky byly v danou chvíli mizivé, naším dalším úkolem tedy bylo získat investice. Po nezdařeném pokusu provdat dcery za bohaté továrníky jsme došli k závěru, že bude postaveno Prozatímní divadlo, které bude pilně vydělávat, a že dojde k uspořádání celonárodní sbírky. Rozdělili jsme se do menších skupin a šlo se vybírat; hezky popořadě, z ruky do ruky, od domu k domu. A že to byl dobrý nápad! „Na zdar Národního divadla“ přispívali chudí, bohatí, dělníci i šlechta (dokonce i císař pár tisíc zlatých přidal), od státu jsme dostali výhodnou půjčku a za patnáct let mohla začít výstavba. Jak už to tak bývá, ta by měla být zahájena položením základního kamene. Jenže z jakého, pro Čechy významného místa by měl pocházet? Vzniklo několik delegací, které se snažily přesvědčit výbor o tom, že právě ten jejich je ten pravý. Ke shodě samozřejmě nedošlo… Tak bylo slavnostně položeno jednadvacet základních kamenů ze všech koutů Čech i Moravy, od Řípu až po Helfštýn. Netrvalo dlouho a národní skvost mohl být za přítomnosti korunního prince Rudolfa roku 1881 otevřen. Po několika představeních byla sice budova za účelem dokončovacích prací znovu uzavřena, ale my jsme se s pocitem dobře odvedené práce mohli i tak v klidu navrátit „domů“, do nového milénia.

Přestože jsme směli na chvíli tvořit dějiny, jejich běh se nám bohužel změnit nepodařilo. Dvanáctého srpna téhož roku, kdy bylo divadlo otevřeno, stanul jeden nešťastný hasič před hořící divadelní střechou a všichni dobře víme, jak to bylo dál. Tak tedy – Národní hoří!

Text: Maxmilián Mašek 
Foto: Marek Štambera
Gymnázium Dr. Karla Polesného, Znojmo