Olga Busuioc: Otello je o umění naslouchat a odpustit

Narodila jste se a vyrostla v Moldavsku, v zemi, o které toho my Češi, troufám si říct, až tak moc nevíme. Jaké bylo vaše dětství?

Nejsem městské dítě. Vyrůstala jsem se svou babičkou a prababičkou ve vesničce Olănești v okrese Ștefan Vodă v povodí řeky Dněstr, v tichu krásné přírody, obklopena zvířaty. Neměli jsme televizi, jenom rádio, ve kterém občas běžely operní přenosy. Vzpomínám si, s jakým nadšením jsem je poslouchala, protože to byl úplně jiný způsob zpěvu, který podněcoval mou fantazii. Když jsem byla malá, moji rodiče studovali, takže jsme nemohli být spolu. Proto jsem vyrůstala s babičkou a prababičkou, které bylo tehdy už devadesát dva let! Velmi pozitivní a zajímavá žena, od které jsem se toho hodně naučila. Vzpomínám na to všechno s radostí, měla jsem opravdu velmi, velmi šťastné dětství. Moldavsko je sice malá, ale krásná země.

Oba vaši rodiče byli pěvci?

Ano. Byli součástí světa opery a dobře znali jak krásu uměleckého života, tak jeho stinné stránky. Neměli čas na rodinu, na normální život. Proto se všemožně snažili, abych se nevydala na dráhu operní pěvkyně. Nechtěli se smířit s tím, že bych jednoho dne mohla jít v jejich šlépějích. Mysleli si, že vystuduji něco „normálního“, třeba počítače. Takže v dětství jsem nenavštěvovala ani žádnou hudební školu. Když mi ale bylo šestnáct, zatoužila jsem zpívat. Respektive zatoužila jsem zpívat ve sboru a získat tak nové přátele, se kterými bych mohla svou lásku ke zpěvu sdílet. Všechno to vlastně začalo pocitem. Snad k němu přispěl i fakt, že od svých šesti let, kdy jsem se přestěhovala za rodiči do města, jsem prakticky vyrůstala v divadle. Vzpomínám si, jak jsem častokrát usnula v hledišti, když byly zkoušky dlouho do večera.

Kdy přišlo to zásadní rozhodnutí, že se chcete zpěvu věnovat profesionálně?

Bylo mi šestnáct, když jsem ve sboru slyšela zpívat jednu dívku. Měla velmi čistý, přímo andělský hlas a já jsem si tehdy řekla: „Chci zpívat jako ona!“ Zároveň jsem ale věděla, že nic neumím, a ptala jsem se sama sebe, zda není příliš pozdě. Znáte to. Jiné děti začínají s hudbou ve třech, ve čtyřech letech, třeba s hrou na klavír nebo na jiný nástroj. Když o tom ale teď přemýšlím, připadá mi, že právě normální dětství znásobilo moji touhu. Začala jsem sice pozdě, ale dnes to vnímám jako správnou věc. Na univerzitu jsem nastoupila s již zcela jasným rozhodnutím, že chci být operní zpěvačkou a že musím být skutečně dobrá.

Proč?

Protože jsem z Moldavska. Tolik toužíme ukázat ostatním, co v nás je! Jsem na svou zemi ohromně hrdá, protože je to krásná země plná úžasných lidí, velmi pohostinných a přátelských. Když přijedete do Moldavska, lidé vás klidně pozvou z ulice k sobě domů a nabídnou vám to nejlepší, co mají. Téměř každá rodina na vesnici má vinici, vyrábí domácí víno a fantasticky vaří. Moldavsko má úžasné tradice, písně, tance, lidové kroje, naše vyšívané halenky jsou skutečná umělecká díla. Je pro mě důležité o tom mluvit, protože to jsou mé kořeny. Jsem šťastná, že pocházím z této země a mohu ji reprezentovat.

Studovala jste u Mirelly Freni. Jaká byla učitelka?

Úžasná. Další silná žena v mém životě. Dostat se k ní ale nebylo pro chudé děvče z Moldavska s modrým pasem, které potřebovalo vízum, vůbec snadné, nebyly peníze. A tehdy mi velmi pomohl můj otčím, který mi jednou řekl: „Pokud chceš být operní zpěvačkou, musíš umět jazyky a mít styl. Když nemáš peníze, musíš vyhrát velkou soutěž, kam přijde hodně důležitých lidí. Jsi-li opravdu dobrá, možná nějakou vyhraješ, a tím i místo, kde budeš moci dál studovat.“ Tak jsem si řekla, že na předzpívání k Mirelle Freni pojedu a udělám, co je v mých silách. Ke stejnému rozhodnutí ovšem dospělo asi osm set dalších pěvců z celého světa! Bylo to zrovna v době, kdy zemřel Luciano Pavarotti a jeho žáci přešli k ní. Pavarotti a Freni byli jako bratr a sestra. Její škola se nacházela v bývalé porodnici, kde se oba narodili. Dokonce pili mléko od stejné kojné! Jejich vztah byl velice emocionální a hluboký. Skutečně jako bratr a sestra.

Jak konkurz probíhal?

Vzpomínám si – byla tam veliká místnost s klavírem, čekala jsem až na úplný konec. Bylo pozdě, prakticky noc. Seděla jsem v poslední řadě a byla šíleně šťastná, že tam mohu být! Možná si toho nadšení v mé tváři všimla, a tak mi povídá: „A co ty, holčičko, pojď a zazpívej nám jako poslední. Odkud jsi?“ „Z Moldavska,“ odvětila jsem. „O té zemi jsem nikdy neslyšela,“ odpověděla. Zazpívala jsem Měsíčku na nebi hlubokém, jednu z mých nejmilejších árií. Zbožňuji Rusalku a doufám, že si ji budu moci brzy zazpívat. Je to má vysněná role. A pak se stalo něco neuvěřitelného, protože většinou lidé zazpívali jednu árii a bylo hotovo. Ciao. Freni se ale zeptala: „Můžeš zazpívat ještě něco dalšího?“ Vybrala jsem Senza mamma ze Sestry Angeliky. A pak si vyžádala ještě další árii. Byla jsem z toho celá zkoprnělá, že toho chce slyšet tolik, protože bylo opravdu velice pozdě a některé kolegy nechala zazpívat třeba jen dvě fráze a dost. Grazie. Byla velmi, velmi přímá. Ach, jak já ji zbožňovala! Když jsem dozpívala, přišla ke mně, pohladila mě a zeptala se: „U koho jsi studovala?“ „U své matky,“ řekla jsem. Měla jsem takový strach! „Řekni své matce, že učí přesně tak, jako učím já. Zpíváš, jako bych tě učila já sama.“ Byl to největší kompliment, jaký jsem kdy v životě dostala. Úplně jsem oněměla. A další den mi volal ředitel školy, že mě přijali a madam Freni si přeje, abych zpívala na největším koncertě sezony, v Modeně na Piazza Grande, na památku Luciana Pavarottiho. Jako její studentka. Tak to všechno začalo.

Jaký měla styl?

Chovala se ke mně podobně jako má matka, také byla velmi přímá a velmi přísná. Opět přede mnou stála žena, která měla velká očekávání. Ale cítila jsem, že má pravdu a že s ní po boku kráčím správnou cestou. Naučila jsem se toho od ní opravdu hodně, nejen po pěvecké stránce, ale i po té profesní. I ty těžké věci, které musíte jako zpěvák přijmout a poprat se s nimi. Naučit se zvládat složité momenty, které vás vyhazují z komfortní zóny a tím se zlepšujete. To je život pěvce. Tvrdě pracovat a být stále lepší a lepší. Každý den, po celý život. A ona to všechno ztělesňovala. Získat místo v její škole byl nejdůležitější krok v mém životě.

Vaší doménou je především italský repertoár. Je rozdíl zpívat Pucciniho a Verdiho?

Absolutně. Samozřejmě všechny hlavní hrdinky jejich oper jsou výzvy, dramatické, velké role, které vás nepustí z jeviště a vyžadují psychickou i fyzickou vyzrálost. Ale přitom jsou každý jiný. Puccini například využívá velký orchestr, takže se musíte úžasně soustředit na to, aby byl váš hlas nosný. Verdi chce zase něco jiného.

Co například?

Verdi je králem králů, skutečný mistr, který v každé roli vyžaduje naprosto dokonalou techniku, dokonalé frázování. Vytěžuje všechny polohy hlasu, od lyrického rejstříku až po jistou tvrdost v dramatických pasážích. Tohle všechno Verdi očekává a dává vám možnost to předvést. Proto je studium verdiovských rolí něco tak úžasně zábavného a nepopsatelného. Zpívala jsem například Alžbětu v Donu Carlosovi. Obrovsky náročná role, ale strašně jsem si to užila!

Když mluvíte o Donu Carlosovi, mezi kompozicí této opery a Otella uběhlo dvacet let. Používá Verdi v Otellovi odlišný hudební jazyk?

Určitě. Podle mě je to opravdu nejlepší Verdiho opera. Mistrovské dílo. Jen si vezměte, že po Aidě šestnáct let přemýšlel, co napsat, aby se posunul ještě výš. Gigant jako Verdi! Je neuvěřitelné, jakým způsobem dokázal v Otellovi hudebně vyjádřit jednotlivé situace, jak využívá orchestr. Desdemona je charakterově opět velmi silná role. Jak statečná asi musela být, aby si prosadila svou lásku k Otellovi, proti svému otci, proti všem pravidlům a kulturním zvyklostem? Aby se postavila po bok takovému muži jako Otello a žila s ním! Tak trochu rebelka s velkým srdcem. Uvnitř silná, se schopností Otella utišit. Pro mě je Desdemona Otellovým obráceným zrcadlem, které mu ukazuje jeho krásné, zářící já. Vidím je jako „black and white“. A on ji miloval! Vždyť kvůli ní se zhroutil, kvůli ní zemřel. Poslední věta, kterou vysloví, je: „Polibek… ještě polibek… Ach! Ještě jeden polibek!“ To je tak něco obrovsky silného!

Desdemona je hluboce věřící, vy také. Vnímáte tuhle postavu i z této perspektivy?

Ano, věřím v Boha a vnímám tuhle oddanost. Myslím, že to nejdůležitější v životě je uvědomit si své kořeny, to, čemu v hloubi srdce skutečně věříte, a být tomu oddaný. A myslím, že Desdemona to má podobně. Věří a je oddaná.

Proto na Otella v závěru tak málo naléhá? Proto se v závěru tak málo brání?

Tak byla velmi mladá, měla málo zkušeností. A vlastně jen říkala pravdu! Věděla, co chce, byla upřímná, věrná a pevná ve svém přesvědčení. Víte, jako umělec neustále analyzujete, proč vaše postava dělá tohle nebo proč říká zrovna tohle. A já nakonec souzním s Desdemoniným právem mít svou pravdu a řešit tu situaci po svém, protože je ve všem upřímná. A protože Otella miluje.

O čem je podle vás tahle opera? O důvěře, o manipulaci?

O mnoha věcech, ale myslím, že nejvíce o schopnosti naslouchat a umět odpustit. A důvěřovat. Důvěřovat svým vlastním pocitům a neustrnout na jednom místě. Vnímat změny v průběhu času. A samozřejmě je tam i mnoho dalších momentů, ze kterých si může každý něco vzít, chce-li sám sobě lépe porozumět. Situace v této opeře jsou velmi pravdivé. Okamžiky, kdy s vámi někdo manipuluje, kdy projevíte slabost. Vidíme silného, sebevědomého muže, který si ale jistým způsobem vlastně vůbec nevěří. Rozpoznáváte v něm spoustu vlastností, kterým jako člověk rozumíte. Otello je velmi silný příběh, který musí zasáhnout každé srdce. A já doufám, že v Praze najdeme zajímavou cestu, jak toho docílit.

V souvislosti s Otellem se také často zmiňuje rasismus. Je to pro vás téma této opery?

Ne. Otello byl zkrátka jiný. Jiná nátura, jiný temperament, jiná osobnost. Výjimečně silná a jinaká. Typ člověka, který když se někde objeví, každý se po něm ohlédne.

Nevadí vám, že Jago není na konci potrestán?

(Smích) Úžasná role! Ostatně opera se měla původně jmenovat Jago, ale pak si to Verdi s Boitem rozmysleli. Když postavu Jaga analyzujete, uvědomíte si, že je vlastně téměř stejný jako Otello. Na scéně se zjeví neuvěřitelná osobnost. Samozřejmě, že na konci zůstává otázka: „Co se s ním stalo?“ Ale to je dobře, protože jinak by to bylo příliš jednoduché, kdyby byl potrestán! Příliš jednoduché. Takhle lidé odcházejí z divadla s hlavou plnou otázek.

Národní divadlo bylo díky Verdiho favoritce Tereze Stolzové jedním z prvních divadel, kde byl Otello po milánské premiéře uveden. Jak se těšíte na návrat do Prahy?

Národní divadlo je scénou mého srdce, neboť se sem každý rok pravidelně vracím. Miluji Prahu a miluji tohle divadlo: tým, orchestr, pěvecké kolegy. Všichni působí tak šťastně! Cítím se tady jako doma a je pro mě opravdu ctí a privilegiem zde zpívat. Tentokrát s sebou beru na tři týdny i svou malou dcerku, tak uvidíme! Je to ohromně vzrušující…

Jak je stará?

Tři a půl roku.

Tak třeba z ní také jednou bude operní zpěvačka?

Nevím. Zpívala jsem s ní, když jsem byla těhotná, a teď doma zpívá se mnou, takže nějaké hudební geny v sobě určitě má. Ale budu ráda za jakoukoliv volbu, kterou v životě udělá. A pokud se bude chtít věnovat hudbě, budu šťastná.