Sedm smrtelných hříchů Dagmar Peckové 

Ze světa opery jste odešla už před lety, teď se ale vracíte v inscenaci Sedm smrtelných hříchů. V čem je to jiné? 

Ve všem! Pro mne osobně je to navíc splněný sen. Kurta Weilla a Bertolda Brechta miluju a Sedm smrtelných hříchů jsem si přála dělat už hodně dlouho. Je to zpívaný balet, operou bych to rozhodně nenazývala. Spíš jakousi specifickou formou hudebního německého divadla. V představení i tancuju, i když samozřejmě zdaleka ne tolik jako zúčastněné baletky – ale v rámci svých možností přece jen občas hodit zadkem musím (smích). Zpívané se kloubí přesně s hereckou akcí, zkrátka zpěv je jednou ze složek a není nejdůležitější. Když si uvědomíme, že i Leonard Bernstein čerpal z Weilla, tak je směr vývoje tohoto žánru jasný. Nikdy jsem ale neměla v plánu skoncovat s operou nadobro, ale přeci jen už je mi šedesát a ten hlas je někde jinde. Klasické velké operní role už v tomhle věku nedáte, tak to prostě je. Nicméně čtyřicet let jsem na scéně, z toho bylo třicet v zahraničí, a to není málo! Upřímně, když občas slyším komentáře typu „No jo, ona už nemůže”, říkám si, kdo z nich by tohle dal! 

Sedm smrtelných hříchů se řadí mezi hudební díla období avantgardy. Je vám umění této doby blízké? 

Především musím říct, že nesmírně oceňuji uměleckého ředitele Opery Národního divadla a Státní opery Pera Boye Hansena za to, že do Čech tuto, u nás méně známou historii moderních hudebních dějin, přináší. Před lety jsem si říkala, jaká je škoda, že odcházím ze scény, a tohle jsem si nikdy nezazpívala. Takže když mi volala režisérka Bára Horáková s nabídkou role Anny, byla jsem doslova radostí bez sebe. 

Jak se vám spolupracuje s touto mladou režisérkou a dalšími v týmu? Přeci jen jde o komorní představení, jste tedy hodně provázáni a musíte se na sebe dobře „naladit“.  

Zažila jsem už Bářiny první asistenčně režijní krůčky ve švýcarské Basileji, kde jsme dělali Káťu Kabanovou. Už tehdy byla velice činorodá a nápaditá. Určitě tomu pomohlo, že je Češka, takže rozuměla tématu. Musím říct, že nyní se tady při zkouškách celkově sešla úžasná společnost: sice mladý, ale naprosto fenomenální dirigent Jiří Rožeň, který se účinkujícím ohromně věnuje, pak také choreografka Marta Trpišovská, s níž se znám spoustu let, a určitě i kolegové, kteří ztvárňují rodinu hlavní hrdinky… Mimochodem, jsou to čtyři mužské postavy, z nichž ten nejnižší (basista Zdeněk Plech – pozn. red.) zpívá Matku. Což krásně ukazuje, že genderová volnost existovala už za dob Brechta. Akorát to nikdo neřešil (smích). 

Jak vnímáte postavu Anny, kterou ztvárňujete? 

Moje postava je schizofrenička, v níž se perou dvě osobnosti – Anna I. zpěvačka a Anna II. baletka. Anna I. je tedy logicky ta, co zpívá – tedy já, Anna II. tančí (tanečnice Lea Švejdová). Ale je to pořád jedna a táž osoba, která sama o sobě říká „My máme jednu tvář, jedno srdce, jednu vkladní knížku, akorát se nám to občas rozdvojí”. Anna, kterou její rodina vyšle, aby na ně pracovala a vydělala jim na dům v Louisianě, provází celým představením. Děj se totiž odehrává v Americe třicátých let. Začíná od uklízení, posléze se rozhodne věnovat se umění, chce tančit v kabaretu. Je to vlastně rozpor mezi tvůrčí duší a praktickou stránkou člověka. Anna I. se Anně II. – vlastní duši, neustále vysmívá; chová se vyloženě hnusně, praští s ní o zem anebo ji seřeže, kdykoli má pocit, že není nohama dost na zemi. Nutí samu sebe do šíleností a její druhé já jí to nechce dovolit. Je to dost děsivý vnitřní boj. Ale když si vezmete, kolik lidí žije takový psychicky nezvládnutý život, je to stále nesmírně aktuální. Dnešní doba tomu nahrává dokonce víc a víc. 

Máte na mysli koronavirovou krizi? 

Ono se to hroutí už déle, minimálně posledních deset let. Podle mého názoru to od Havlovy smrti jde jen z kopce. A v kultuře dvojnásob. Máme tu Rigoletty, Traviaty a Smetany, ale to budeme pořád všechno omílat jen dokola? Když vidím nezájem mladé generace, je mi smutno. Jenže není se co divit, pokud je k tomu nikdo nevede. Je to o rodině – jestliže vás nenasměrují rodiče, těžko se dostanete k něčemu jinému než k masovkám. Covid tomu nasadil korunu tím, jak si lidi zvykli na kulturu online a teď se jim ani nikam chodit nechce. Jsou buď vyplašení, anebo možná líní… 

Vy o sobě také otevřeně říkáte, že jste pusa prořízlá, jak se vám s touhle vlastností žije v dnešní době? 

Upřímně, já udělala kariéru v Německu jenom proto, že jsem neuměla jazyk (smích). Když jsem tam v roce 1985 přijela, jen jsem se usmívala a říkala „Ja, bitte“. Uměla jsem akorát nádherně zpívat. A díky téhle kombinaci jsem měla tak raketový start. Předtím, v Hudebním divadle v Karlíně, to byl problém. Byla jsem známá a lidi mě měli rádi, jenže jsem byla drzá a říkala všechno, co si myslím, a pěkně od plic. Měla jsem pověst kverulantky. Takže když mě šéf Národního divadla kdysi v půlce 80. let nepřijal do souboru Národního divadla z důvodu nedostatku talentu, tak to jistě byl důvod spíš zástupný. Ale za rok poté, co mě poslali k šípku, jsem tu vyhrála Pražské jaro! To bylo haló. Já kdybych držela pusu, jak říkáte, tak bych dnes měla pro svůj festival Zlatá Pecka miliony! Ale vzhledem k tomu, že jsem ji nedržela, tak se mi dodnes sponzoři shánějí hodně těžko. 

Máte ale odhodlání dělat nové věci a díky tomu dostane příležitost i spousta mladých umělců – a také neuvěřitelně krásných… 

Máte pravdu, lidi, kteří říkají „Já na operu nechodím, tam zpívají jen starý uječený ošklivý báby”, letos v Chrudimi pěkně koukali! Se mnou tam bylo osm sólistek, každá zpívala jednu árii z oblíbených rolí Marie Callas, to bylo hlavní téma festivalu. A nejenže jedna zpívala líp než druhá, ale taky jedna byla krásnější než druhá! To byl koncert, u něhož lidem padaly brady! Ale je to i tím, že dřív lidi vypadali celkově starší, proto pořád panuje ta nelichotivá představa o operních pěvcích. Navíc dříve se o sebe tolik nestarali, byli obtloustlí, neudržovali si fyzičku, měli pocit, že jediné, co je na nich obdivuhodné, je ten jejich hlas. A to stačilo. Jenže dnes, když chcete být zajímaví, a tím pádem obsazovaní, musíte taky nějak vypadat. V mém věku už to sice není zadarmo, ale stojí to za to. 

Zmiňovanou Marii Callas ztvárňujete i ve hře Mistrovská lekce (Městské divadlo v Mladé Boleslavi – pozn. red.), to je zase ještě jiný druh divadla…  

Především to jsou dvě a půl hodiny neustálého mluvení! A naučit se mluvit tak, aby to vypadalo naprosto přirozeně, když jste na jevišti takovou dobu téměř bez přestávky, to byla pro mne velká výzva. Ale téma je mi blízké, tudíž vím, o čem mluvím, možná i proto se mi to hraje až nečekaně dobře a má to i takový úspěch. Můj vnitřní hlas mi od začátku říkal, že to bude dobré, ačkoli je to 44 stránek textu! A děkuji prvnímu lockdownu, přestože první dva měsíce jsem zůstala zablokovaná v Německu, mohla jsem si text tím pádem vtloukat do hlavy den co den. Pravda, vpravila jsem si to tam podle nějakého klíče, který nebyl vždy podle režisérova gusta, takže musel osekávat „omítku“. Ale já jsem za těch šest měsíců intenzivní práce u Petra Mikesky de facto vystudovala DAMU. Maria Callas se stala doslova mou třetí životní rolí; tou první byla v Karlíně My Fair Lady a pak Carmen v Opeře Národního divadla. Spousta lidí mi řeklo až poté, co Mistrovskou lekci viděli, že nejdřív nevěřili, že to dám, ale pak byli pozitivně překvapení! Premiéru a pár představení jsme stihli ještě vloni v září a pak jsme hráli až po osmi měsících v srpnu právě na festivalu Zlatá Pecka. 

A jak jste vlastně trávila ony dlouhé měsíce druhého lockdownu? 

Kromě jednoho benefičního online koncertu jsem se učila nové věci, opakovala texty. Ale hlavně rodina si uvědomila, že má maminku. Takže po pár měsících se všichni začali ptát, kdy už konečně otevřou ta divadla! (smích) Taky jsem pořád vyvářela. Běhám sice každý den deset kilometrů, dokonce jsem to pak zvedla na patnáct, ale zase o to víc jsem jedla! Takže teď ta kila budu muset sundat. Máme psa, koně, andulky, starala jsem se o všechny a bavilo mě to. Pak přišly moje šedesátiny, které se místo na jevišti slavily v kruhu rodinném. Muselo se tedy všechno posunout až na konec června – koncert v Chrudimi se tak konal přesně na den čtyřicet let od mého jevištního debutu v Plzni. 

Obligátní otázka k životnímu jubileu – bilancujete? 

To víte, že bych spoustu věcí udělala jinak. A kdovíjak by to dopadlo! Jenže já bych to hlavně nechtěla už prožívat všechno znova. Protože ten Sisyfův balvan, co musíte před každým představením valit, je nesmírná tíha. Každopádně můj život byl takový, jaký jsem si ho udělala! 

Vlastně se zdá, že vám do něj samo přichází to, co si přejete… 

To tak bylo vždycky. Občas, když se ohlížím zpátky za těmi desítkami let na jevišti, říkám si, že to bylo až neuvěřitelně jednoduché. Jasně, makala jsem, nastudovala nesčetně rolí a písní, chodila na korepetice, cestovala křížem krážem světem, pracovala s režiséry, mezitím vychovala dvě děti, ale na druhou stranu, to množství práce, co jsem zvládla, s tím by i tři zpěvačky měly co dělat! 

Tak říká se, že člověk si přitahuje do života to, na co myslí… 

Je to tak. Ale ono se mi to taky vymstilo. Jednu dobu jsem začala být unavená, vyhořelá, začala jsem si představovat různé nepříjemnosti – a bum! Opravdu před tímhle každého varuju: střežte se černých myšlenek, protože se zhmotní raz dva! 

A čím zaháníte chmury v hlavě? 

Snažím se dělat s lidmi, které mám ráda a věřím jim. Hrozně moc negativna přichází totiž z lidí, kteří jsou líní, vypočítaví, pomlouvají ostatní. Ono se to totiž do vás z nich vsakuje. Radím tedy: pečlivě si vybírejte, koho si pustíte k tělu.