Apolinář 1945

Venkovní výstava Apolinář 1945 připomíná 80. výročí náletu spojeneckých bombardérů na Prahu, který zasáhl i divadelní sklady Národního divadla u Apolináře. Tento tragický moment, jenž se odehrál 14. února 1945, způsobil zkázu tisíců kusů dekorace včetně cenných scénografických prací Františka Ženíška, Vojtěcha Hynaise a Mikoláše Alše. Výstava přibližuje nejen rozsah škod, ale také neuvěřitelné úsilí lidí, kteří pomáhali divadlu vstát z popela.

Prostřednictvím unikátních dobových fotografií a archivních dokumentů z Divadelního archivu Národního divadla a dalších institucí odhaluje výstava nejen rozsah materiální ztráty, ale i sílu lidské solidarity a touhy po obnovení kulturní paměti. Areál u Apolináře, dodnes využívaný Národním divadlem, se tak stává symbolem nejen zkázy, ale i nezdolného ducha divadelní komunity, která po válce dokázala znovu vybudovat to, co bylo téměř nenahraditelné.

Vernisáž venkovní expozice proběhne ve čtvrtek 13. února v 15.00 ve Viničné ulici na Albertově. Ti, kteří se nebudou moci přijet podívat na výstavu, si ji mohu stáhnout ZDE ve formátu PDF (24,8 MB).

Expozice, kterou připravily Karolína Stegurová a Josefina Panenková z Archivu Národního divadla a Kateřina Hanáčková z týmu ND+, je první z řady akcí, jimiž si připomeneme Pražské povstání konec druhé světové války v Evropě.

Celý příběh divadelní malírny a skladů u Apolináře

Historie divadelního Apolináře

Objekt malírny a skladů Národního divadla byl postaven v letech 1899–1900 podle návrhu architekta Karla Skopce. (1) Stavba vymezená ulicemi Apolinářská a Viničná a terasami Botanické zahrady byla od počátku koncipována jako výrobní a skladovací prostor pro první českou divadelní scénu. Ve své době představovala moderní zázemí – byla zde malírna, kašírna, truhlárna, pánská a dámská krejčovská dílna, sklady dekorací a nábytku a stáje pro koně. Areál byl propojen telefonní linkou s Národním divadlem a byl také vybaven důmyslným protipožárním systémem.

Patrně nejpůsobivějším prostorem byla malírna s rozlohou 360 metrů čtverečních, která umožňovala souběžnou práci až na třech malovaných prospektech o formátu 15 x 11 metrů. Kromě galerie, ze které bylo možné shlédnout malovaný prospekt s odstupem, byl prostor vybaven také pohyblivými rampami s elektrickým osvětlením. Namalované prospekty (či jiné části dekorace) byly po dokončení přemístěny z malírny do truhlárny, kde byly opatřeny příslušnými dřevěnými prvky – latěmi, rámečky. V truhlárně se vyráběla také prostorová dekorace – praktikáble, schody ad.

Většina dekorace se od počátku skladovala mimo budovu Národního divadla. Kolem roku 1905 umožnil denní provoz uložit v divadle dekoraci maximálně pro 3 až 4 inscenace, přičemž na repertoáru jich bylo v sezoně až několik desítek. Bylo tedy nezbytné dekorace denně převážet mezi skladem a divadlem. K tomu účelu sloužily nejprve koňské povozy, proto součástí budovy byly též stáje. Později se začal využívat traktor, nicméně i nadále se jednalo o speciální dekorační vozy bez vlastního pohonu. Teprve mnohem později přišla na řadu nákladní auta až do rozměru dnešních kamionů.

Vzhledem k tomu, že většina dekorace byla v této době malovaná na prospektech či na rámech, byla velice skladná. Ostatně princip skladování tohoto typu dekorace se dodnes nezměnil – malovaný prospekt se sroluje kolem latě do dlouhého ale poměrně úzkého balíku, rámečky se staví na stojato jako knihy. Skladiště u Apolináře tak mohlo ve své době pojmout nevídané množství až mnoha tisíc kusů scénického materiálu.

Nálet na Prahu v únoru 1945

První velké spojenecké nálety se odehrávaly od května 1944 nejprve na území říšské župy Sudety, v průběhu roku však aktivita bombardovacího letectva narůstala a rozšířila se i na území protektorátu. Ze strategických důvodů byly bombardovány podniky vyrábějící pohonné hmoty a paliva, zbraně či automobily. Nejvíce tak byla bombardována Plzeň, Záluží u Mostu, též moravská průmyslová centra Brno a Zlín. (2) Oproti tomu Praha zůstávala leteckých náletů dlouho ušetřena.

To se však změnilo 14. února 1945. Ten den startoval z britských základen svaz bombardérů B-17 americké 8. letecké armády směřující na Drážďany. V důsledku poruchy na radaru a dalších nepříznivých okolností (silný vítr, hustá oblačnost) se však od něj oddělilo 62 letounů. Odchýlení tohoto wingu započalo už nad Nizozemskem a skončilo nad územím Čech. Ačkoli byl vedoucí letoun některými navigátory upozorňován, že se dle výpočtů skupina nachází přibližně 100 mil od stanoveného kurzu, náklad více jak 150 tun trhavých a zápalných bomb byl nad Prahou shozen. (3)

Několikaminutový nálet a následné inferno zanechalo tragické následky nejen na městské zástavbě a kulturních památkách, ale především na lidských životech. Bomby shozené v pásmu od Zlíchova přes Vyšehrad, Palackého náměstí, Karlovo náměstí, Podolí, Nusle, Pankrác a především pak Vinohrady zcela zničily 68 domů, více než 80 poškodily velmi těžce a přes 160 těžce. Lehčí škody utrpělo přes 2 300 pražských domů. Vybombardování nebyly ušetřeny ani kulturní památky jako například Emauzský klášter, Vinohradská synagoga či Faustův dům.

Absence přímé zkušenosti s náletem, pozdní vyhlášení leteckého poplachu a také nedůsledné dodržování pokynů protiletecké ochrany (především včas vyhledat protiletecký kryt) zapříčinily tragicky vysoké počty obětí na lidských životech. Konečné ztráty se vyšplhaly na 701 mrtvých a více než 1 100 zraněných osob. Poslední oběti náletu byly nalezeny až v roce 1971 ve sklepení domu na Vinohradské ulici č.p. 1254. 

Mezi oběti patřila například ředitelka Moderního divadla (dnes palác Akropolis) herečka Jindra  Zöllnerová, manželé Vlasta Štáflová, česká spisovatelka a horolezkyně, a Otakar Štáfl, akademický malíř. Zahynul rovněž člen České filharmonie, hobojista Josef Děda. A také mladší z dcer malíře Josefa Lady, Eva. Neštěstí postihlo též rodinu tanečnice ND a pozdější pedagožky Naděždy Sobotkové, která tehdy přišla o byt i veškerý majetek.

Nacistická propaganda informovala o „teroristickém útoku na Prahu“ a poukazovala především na fakt, že nebyl zasažen žádný vojenský cíl. U mnohých Pražanů se objevily pocity údivu a zklamání. „Měli jsme představu, že nám Američané nic neudělají. Měli jsme pocit, že jsou s námi. Místo toho, abychom chodili do sklepů, vyřítili jsme se ven, mávali jsme na ně, posílali jim pusy…“ vzpomínala po letech pamětnice, herečka Zdeňka Procházková. (4)

Ná průběh náletu vzpomínali i američtí letci. Například hlavní navigátor wingu Harold Brown uvedl: „Moji jedinou vzpomínkou na drážďanskou misi je, že jsme se dostali z kurzu. Vítr byl neuvěřitelně silný, a proto letový plán nebyl k použití. Brzy jsme přišli o radar a ztratili většinu orientačních bodů… Doporučili jsme zástupci vedoucího, aby převzal vedení křídla… To jsme znovu převzali ve chvíli, kdy jsme začali nalétávat. Nemohl jsem identifikovat cíl, neboť jsem ho neměl na mapách. Viděl jsem most na kraji velkého města.” I Ralph McIntyre, další z navigátorů, potvrzoval nepříznivé letecké podmínky – především malou viditelnost, která neumožňovala orientaci. Připustil však, že: „…bomby jsme shodili vizuálně, neboť se mraky krátce před bombardováním rozestoupily. Všichni, co jsme se vrátili zpět na základnu, si mysleli, že jsme skutečně nalétávali na Drážďany. Omyl se ukázal, jakmile byly vyvolané ponáletové fotografie. Zjistili jsme, že jsme bombardovali Prahu. Museli jsme uznat, že jsme chybovali.” (5)

Oficiální rozloučení 18. února 1945, konané v režii okupačních orgánů, bylo rozděleno na dvě části. Nejprve proběhlo na Říšském náměstí (dnes Náměstí Míru) rozloučení s českými obětmi náletu, s těmi německými pak před budovou Rudolfina na Mozartově náměstí (dnes Palachovo náměstí). Praha se začala vyrovnávat s následky této vojenské akce a se vzniklými ztrátami. Ty velmi zásadně pocítilo i Národní divadlo, které prakticky během 5 minut přišlo o sklady dekorací a malírnu ve Viničné ulici, tzv. u Apolináře.

Černý den v historii Národního divadla

„Byl to nejsmutnější den mého života. Hleděl jsem tváří v tvář dílu zkázy, jemuž jsem nemohl zabránit a které nemohl zastavit nikdo na světě. Scénická tradice Arény na hradbách, Prozatímního divadla i divadla Národního vzala během několika okamžiků za své.“ (6) Takto emotivně vzpomínal na osudný nálet ze dne 14. února 1945 scénograf a emeritní šéf scénické výpravy Národního divadla Josef Matěj Gottlieb (1882–1967). 

Areál skladu dekorací a malírny byl dle oficiální zprávy Hlášení o škodách zasažen ve 12 hodin a 25 minut „zřejmě 60 zápalnými bombami, a i dalšími neznámých ráží“. (7) Dekorace vyráběné z hořlavého materiálu vzplály prakticky ihned. Navíc v zaskládaném prostoru skladu nebylo pro členy závodní protiletecké ochrany možné k dalším ještě nevybuchlým bombám proniknout a pokusit se je zlikvidovat. Příslušníci protiletecké ochrany ND dle zprávy zareagovali ihned po ukončení leteckého poplachu a začali s přípravou hydrantových hadic. Jedna z bomb však zasáhla i vodovodní potrubí v nedaleké Sokolské ulici, a proto voda nebyla k dispozici. Jak dále konstatuje technický ředitel ND Ing. Jaroslav Vott, proto „se veškerá voda čerpala z čerpadla, ale bylo jí příliš málo. Během cca 15 minut byly všechny skladovací prostory v plamenech a nebylo možné je uhasit.“ (8)

Budova malírny byla v plamenech během pár minut. Bomby zde propadly podlahou až do dolních skladovacích prostor, kde vzplanul další materiál. V důsledku velkého žáru se více jak metr vysoké střešní (nosné) ocelové konstrukce nejprve zohýbaly, následně se i s dalšími konstrukcemi zřítily do požářiště. Současně propukl požár také ve skladech rámových dekorací (celková kubatura prostor 21 000 metrů krychlových), ve skladu dřeva a uhlí i v truhlárně.

V historické budově Národního divadla o vážné situaci u Apolináře nevěděli. „Teprve když střešní protiletecké hlídky na kupoli Národního divadla hlásily velký požár v onom směru, volali jsme marně domácí linkou ústřednu skladiště.” (9) Telefonní spojení nefungovalo. Vedení divadla tak vyslalo pěší spojku, aby zjistila, co se přihodilo. Po jejím návratu byli z historické budovy vysláni na pomoc k Apolináři další členové protiletecké ochrany. Tou dobou se však již prakticky nic zachránit nedalo. Požár byl likvidován dle citované zprávy až do 19. hodiny večerní, ale ještě po celou noc byly hašeny doutnající zbytky. Uhasit se podařilo alespoň obytnou část objektu, dvě skladovací místnosti a kašérskou dílnu.

Při požáru bylo zničeno až 30 tisíc dekorací o výměře asi 500 kilometrů čtverečních včetně těch, na kterých pracovali významní malíři jako František Ženíšek, Vojtěch Hynais, či Mikoláš Aleš. „Požáru podlehly i dekorace nejnovější. Práce Wenigovy, Brunnerovy, Kyselovy, Hofmanovy, moje i mého nadaného synovce Vendy Gottlieba, a všech, kteří v dobré víře i poctivém nadšení usilovali… o nové směry v divadelní a scénické technice… A jako hodnoty umělecké vzalo za své úsilí tří generací divadelních pracovníků, malířů, truhlářů, kašérů, bez nichž je jakékoliv divadelní dílo nepředstavitelné a kteří se neděkují před oponou.“ (10)

Rozsah škod byl mimořádný a pro další provoz Národního divadla zcela limitující. V přehledu inscenací, ke kterým se dochovala alespoň některá z částí výpravy, jich najdeme 22, zpráva však konstatuje že: „…ani jedna z výše uvedených her není úplná.“ Dekorační fundus byl téměř úplně zničen. Zásadní přítěží však bylo, že byla zničena kompletní divadelní výroba, prostory k ní určené a rovněž scházel materiál. Národní divadlo tak bylo postaveno před těžkou otázku, jak vůbec dál hrát svůj repertoár. V oslavné atmosféře se 13. a 14. května 1945 v provizorních podmínkách odehrálo představení Prodané nevěsty, pak byla další představení na čas zastavena.

Štěstí v neštěstí

V rámci ochrany kulturních památek před leteckými nálety bylo ředitelstvím divadla rozhodnuto, aby byly sundány a odvezeny cenné obrazy z prezidentských salonků v Národním divadle. Ty byly 6. října 1944 prozatímně předány do úschovy Českomoravské galerii (dnes Národní galerie v Praze) a převezeny na zámek Zbraslav. Do salonků se vrátily brzy po konci války, 15. května 1945. Kromě obrazů se rovněž uvažovalo o odvezení cenných dekorací ze skladů u Apolináře, pro tak rozměrné kusy se však nenašlo vhodné místo. O štěstí však lze hovořit v souvislosti s jinou vzácnou divadelní památkou, s Hynaisovou oponou. Ta totiž měla být původně převezena právě do areálu u Apolináře. „Záměr však ztroskotal z obavy, že by tak veliký obraz (12 x 16 m) mohl být poškozen při natáčení na dlouhý válec.” (11) Opona tak zůstala na svém místě v historické budově, uchráněna zničení.

Během únorového náletu byla zasažena i budova Městského divadla na Královských Vinohradech, ve které od března 1944 až do uzavření kulturních institucí na konci srpna 1944 působila Činohra Národního divadla. Kromě velkého množství zápalných bomb, zasáhly budovu 2 velké bomby v odhadované váze každá 230 kg. Ty ji značně poškodily, ale nevybuchly. „Jedna bomba zasáhla první poschodí a přízemí, porušila strop chodby, demolovala mramorový nosný sloup, přívod teplé páry pod hlediště, druhá padla na terasu, prorazila boční stěnu divadla u jeviště, zasáhla část provaziště… Jako zázrakem ani jedna puma neexplodovala, jinak by byl osud divadla zpečetěn.“ (12) Navíc velkou osobní statečnost prokázal strojmistr Národního divadla, člen protiletecké ochrany, který vynesl nevybuchlou pumu ven z budovy. „Strojmistr Zeman… vytvořil četu chlapců a s nimi zbavil celou střechu divadla zápalných bomb. Když pak provedl ještě jednu inspekci, spatřil díru. Pátral v jejím směru a ve sborové šatně objevil bombu, která tikala. Vyběhl ke sv. Ludmile, kde pracoval hlouček pyrotechniků, a s jejich pomocí bombu vynesl a zneškodnil.“ (13) Společně s dalšími 15 členy obdržel za tento počin pochvalné uznání od vedení divadla. (14)

Akce Pomoc Národnímu divadlu

Určitou naději pro poválečný chod Národního divadla představoval dekorační fundus, rekvizity a prostory bývalých pražských německých divadel. Národní divadlo tak provizorně malovalo své dekorace v Divadle 5. května (dnešní Státní opera), další dílny zřídilo v tzv. Doplňovací budově ND (původní dům v místě dnešní Provozní budovy ND). Sklad pro dekorace byl nově budován na Floře. Decentralizovaná výroba však znamenala řadu problémů včetně značné časové proluky v transportu do a z divadelních budov. „Ani při nejlepší organizaci práce a obětavých výkonech pracovníků nepostačí… tato provizorní výroba potřebám repertoiru“, posteskl si v říjnu 1945 ředitel ND Václav Vydra st. (15)

Nedostatek vhodných prostor a zejména materiálu vedl ředitelství Národního divadla k vyhlášení veřejné sbírky. V listopadu 1945 vystoupil několikrát v Československém rozhlase ředitel Vydra st. a požádal o pomoc československé občany. „Nemáme nákladní auta, abychom odváželi vykopávku, nemáme zedníků, tesařů a stavebních dělníků, kopáčů, potřebujeme vápno, písek, cihly, dříví a vůbec stavební materiál… Sháníme materiál všeho druhu štětce, klih, železářské zboží… Kdo nám pomůže při stavbě tak či onak, pomůže Národnímu divadlu, pomůže českému umění na konec i našemu státu.“ (16)

Lidé z celé republiky zareagovali téměř okamžitě po uveřejnění výzvy a nabízeli Národnímu divadlu rozmanité druhy darů – především pak materiál. Od klihu, přes plátna, prkna, světelná tělesa, hřebíky, barvy až po 500 ks rumunských cigaret. Ti, kteří nemohli přispět hmotným darem, nabízeli svou práci ve svém volném čase. Přihlásili se tak zedníci, řidiči, krejčí i kancelářské síly. Národnímu divadlu nabídli své umělecké schopnosti i mnozí akademičtí malíři a sochaři jako Vilém Preiss, Josef Sláma a Václav Fiala. Nezanedbatelný byl také objem obdržených peněžitých darů, které v součtu vyšly na více než 110 000 československých korun. Z rychlé reakce byl dojat i ředitel Vydra st.: „Jste důstojnými nástupci svých dědů a otců a přihlásili jste se okamžitě, každý s tím, čím mohl našemu drahému Národnímu divadlu přispěti […] Je dojemné čísti Vaše vzkazy. Nabízíte mozoly svých rukou, klih, štětce, látky, peníze… s takovou sebeobětavostí a takovým nadšením, že nevím, zda si toho dovedeme plně vážit.“ (17)

V květnu 1946 začaly v areálu u Apolináře hlavní odklízecí práce a později v srpnu byl předložen návrh architekta Jaroslava Červinky na jeho opravu. Obtíže spojené s absencí centrálních dílen pokračovaly i nadále. Situace se negativně odrážela interně v chodu instituce, protože častěji docházelo ke změnám v programu. Umělecké správy souborů dokonce zaslaly řediteli ND Vydrovy st. dopis, ve kterém zdůraznily, že: „nedokončení výstavby dílen, malíren a truhláren Národního divadla (na Floře a u Apolináře) může způsobiti i zastavení celého provozu… Realizace uměleckých plánů… jest nemožná.“ (18) Více kriticky se k provozu a uváděným představením Národního divadla začal vyjadřovat i tisk. „Doufáme také, že například zpěvohra Národního divadla již upustí od výmluv, že divadelní malírna nepracuje tak rychle… Máme za to, že tyto překážky byly již odklizeny, a že náš zpěvoherní pořad bude vybírán s náležitým zřetelem k tomu, jaký úkol byl určen opeře Národního divadla.“ (19)

Opravy areálu a jeho současný provoz

V roce 1947 byl areál u Apolináře alespoň částečně opraven. Další stavební úpravy probíhaly až v 60. letech, kdy byla přistavena trafostanice a výtah, upraveny dílny a autodílny. Tou dobou už se centrální výroba dekorací nacházela v areálu na Vinohradské ulici v Praze na Floře. Budova skladů byla několikrát adaptována pro rozšíření kapacit. V roce 1986 proběhlo na několika místech vložení mezistropů. Zatím poslední stavební úpravy se uskutečnily mezi roky 2011 a 2014, kdy bylo zřízeno elektronické zabezpečení objektu, rekonstruováno vytápění a rozvody tepla a především vybudován sklad a čistírna kostýmů.

Na celkové ploše přibližně 8 000 metrů čtverečních je skladována dekorace pro celkem 4 divadelní scény (Národní divadlo, Státní opera, Stavovské divadlo a Nová scéna). Sklad nábytku obsahuje zhruba 5 000 položek, kostýmní fundus představuje mnoho set kusů kostýmů a různých doplňků. V rámci areálu pracuje 36 zaměstnanců, z toho je 9 řidičů, kteří převážejí dekorace mezi sklady a divadly. Zároveň zajišťují denní provoz tzv. interní poštu mezi všemi budovami, ve kterých v Praze Národní divadlo sídlí. Pro převoz dekorací se využívá 11 kamionů a několik menších aut, z nichž většina je dennodenně na cestě. Vzhledem k množství a charakteru dekorace už dnes areál u Apolináře dávno nemůže být jediným skladem. Národní divadlo využívá další haly v okolí Prahy o celkové výměře cca 8 600 metrů čtverečních.

Autorkami textu jsou Mgr. Karolína Stegurová, Ph.D. a Mgr. Josefina Panenková, Divadelní archiv Národního divadla.

Poznámky ke zdrojím a použité literatuře:
1) Ze skladiště a malírny Národního divadla v Praze, Zlatá Praha, roč. 22, č. 26, 14. 4. 1905, s. 311–312.
2) Jan Gebhart a Jan Kuklík: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XV.b (1938–1945), Paseka, 2007, s. 509–511.
3) Srovnej: Jan B. Uhlíř: Bomby na Prahu, Prostor, 2011. Michal Plavec, Filip Vojtášek, Peter Kaššák: Praha v plamenech. Nálety na hlavní město za druhé světové války. Svět křídel, 2008.
4) https://radiozurnal.rozhlas.cz/nad-bombardovanim-prahy-americany-lide-stale-krouti-hlavou-6256233.
5) Michal Plavec, Filip Vojtášek, Peter Kaššák: Praha v plamenech. Nálety na hlavní město za druhé světové války. Svět křídel, 2008.
6) Josef Matěj Gottlieb: Jednou za život, Lidová demokracie, 1960, s. 193–195.
7) Národní archiv, fond Archiv Národního divadla. Škody způsobené náletem dne 14. 2. 1945.
8) Tamtéž.
9) Jaroslav Procházka: Generace za Hilarem a Ostrčilem, Athos, 1947, s. 66–68.
10) Josef Matěj Gottlieb: Jednou za život, Lidová demokracie, 1960, s. 178–179.
11) Jaroslav Procházka: Generace za Hilarem a Ostrčilem, Athos, 1947, s. 66–68.
12) Stanislav Daněk: Osudy Městského divadla na Královských Vinohradech za války, s. 77. Ročenka Kruhu solistů Městských divadel v Praze, 1946.
13) Josef Matěj Gottlieb: Jednou za život, Lidová demokracie, 1960, s. 101.
14) Národní archiv, fond Archiv Národního divadla. Škody způsobené náletem dne 14. 2. 1945.
15) Divadelní archiv Národního divadla. Akce pomoc Národnímu divadlu. Zpráva Václava Vydry a Klubu sólistů ND pro Vladimíra Klecandu z 30. 10. 1945.
16) Václav Vydra st., projev v Československém rozhlase 7. 11. 1945.
17) Tamtéž.
18) Divadelní archiv Národního divadla, Sezona 1946/1947.
19) Nová operní sezóna, Obrana lidu, roč. 1, č. 204, 2. 9. 1947, s. 5.