Národní divadlo za protektorátu

Mnichovská dohoda podepsaná 30. září 1938 zástupci Německa, Itálie, Francie a Velké Británie  ukládala Československu postoupit pohraniční oblasti Německu a postavila malý stát před otázku, zda se podvolit, nebo otevřeně vstoupit do ozbrojeného konfliktu, ovšem bez mezinárodní podpory. V nelehké situaci zvolila československá politická reprezentace pragmatický postoj – přijmout výsledky konference se snahou „zachránit vše česko-slovenské, co se dá“.

Stát přišel „o 38 % celkové plochy a o 36 % obyvatelstva žijícího v Čechách a na Moravě“. Územní změny narušily dosavadní hospodářské, sociální a politické vazby a přinesly řadu existenciálních problémů. Mnozí lidé hledali viníky „národní katastrofy“. Kritika se snášela na politiku první Československé republiky i na konkrétní osoby – především na abdikovaného prezidenta Edvarda Beneše a spisovatele Karla Čapka.

Ani všechny změny ve vývoji země nemohly garantovat trvalou existenci „nově“ vzniklého Česko-Slovenska. O té rozhodoval zcela jiný faktor – Německo. Hitlerův „jízdní řád agrese“ počítal s úplným začleněním českomoravského prostoru do Říše a otevřením cesty k Polsku a dále na východ k Sovětskému svazu. 

Dne 15. března 1939 začala okupace, o den později byl oficiálně zřízen Protektorát Čechy a Morava. Česká kultura byla během Protektorátu Čechy a Morava úzce spjata s politickými zápasy okupovaného národa. A ve chvílích, kdy česká společnost nemohla veřejně formulovat politické cíle, spoluutvářela prostor pro politické postoje a posilovala národní cítění a identitu. Na tomto poli výrazně vystupovala největší domácí scéna – pražské Národní divadlo.

Rok 1938 zasáhl i Národní divadlo. To sice ve vnitřním chodu řešilo umělecké provozní záležitosti, svým repertoárem však sounáleželo s pocity národa obávajícího se o svůj osud. Zejména od května 1938 se snažilo podpořit české vlastenectví a víru v překonání všech těžkostí. Bylo vypraveno nové nastudování Smetanovy opery Libuše pod taktovkou Václava Talicha a i další nastudování děl českých autorů (Smetana, Fibich, Janáček, Jirásek, Stroupežnický, Hilbert) měla přispívat k národní odolnosti a nezlomnosti.

„Při Libušině proroctví, sotva zazněla slova […] Můj drahý český národ neskoná a všechny hrůzy slavně překoná – povstali jako by v přísaze všichni na sedadlech v přízemí, balkonech a dali najevo své  odhodlání bránit ohroženou vlast.“ Lidové noviny, 26. 9. 1938

Dne 25. prosince 1938 zemřel Karel Čapek. Ztráta jeho osobnosti byla nenahraditelná. Smutným faktem zůstává, že byl Čapek napadán výraznou částí druhorepublikové společnosti. Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše představoval symbol kontinuity s první republikou. Čapek denně dostával desítky zlobných anonymních dopisů a u svého domu nacházel nábojnice. Spisovatelova smrt jako kdyby ukazovala podivnou rozporuplnost druhé republiky. Vdově Olze Scheinpflugové chodily četné kondolence a na oficiálních místech tak panovaly obavy, že se Čapkův pohřeb stane národní manifestací.

Pro vypravení pohřbu byly osloveny obě největší kulturní instituce, avšak Národní muzeum argumentovalo nedostatkem uhlí pro vytopení prostoru a zdráhalo se i Národní divadlo. Je pravděpodobné, že vláda Rudolfa Berana vyvinula na obě instituce určitý nátlak, aby se od pohřbu distancovaly. Ačkoli Národní divadlo hrálo Čapkovy nejúspěšnější hry, nevyvěsilo v den jeho úmrtí ani smuteční prapor.

Na konci ledna 1939 se vláda usnesla, aby v činné státní službě nebyli ponecháni zaměstnanci židovského původu. Obětí politiky propouštění Židů se, i za nedostatečné podpory vedení divadla, stal herec Hugo Haas.

„Přišel za mnou divadelní sluha a odevzdal mi dopis. [...] Četl jsem cosi, že jelikož jsem ve svých  dokumentech přiznal svůj židovský původ, je ředitelství divadla nuceno mne propustit ze smlouvy s okamžitou platností.“

Citelným zásahem do chodu Národního divadla byla vynucená ztráta budovy Stavovského divadla. Posledním představením zde na dlouhých šest let byla 1. července 1939 Jiráskova Lucerna.

Z nařízení Úřadu říšského protektora bylo Národní divadlo nuceno se budovy s koncem sezony 1938/1939 vzdát. Po vyhlášení protektorátu říšský protektor Konstantin von Neurath „zdůraznil nezbytnost, aby toto divadlo bylo co nejdříve vráceno původnímu určení, aby v něm provozována byla dramatická představení v řeči německé“. Šlo o snahu nacistů zmenšit prostor pro potenciální národní protiněmecké manifestace. Budova byla přejmenována na Ständetheater, později Deutsches Schauspielhaus. 

V budově se hrálo až do uzavření všech divadel v létě 1944. Po propuknutí Pražského povstání 5. května 1945 se poblíž odehrávaly těžké boje o Staroměstské náměstí a Celetnou ulici. Povstalecké jednotky statečně hájily dvě obranné linie, které bránily průniku Němců do středu města. V posledním obranném postavení bylo jedním z opěrných bodů povstalců Stavovské divadlo. Během nepřátelského ostřelování budovy německým dělem od Celetné ulice byly zasaženy a zničeny prodejní stánky na Ovocném trhu. Budova kromě vysklených oken nesla i lehké známky ohoření.

Po povstání byla budova Stavovského divadla vrácena Národnímu divadlu. Kvůli různým úpravám v interiéru a opravám divadla se zde začalo hrát až 17. června 1945 slavnostním představením Lucerny.

V divadle se v září 1939 řešily zejména provozní problémy. Ztráta Stavovského divadla měla být nahrazena přidělením budovy bývalého Théâtre Variété v Karlíně. Za protektorátu pak nesla název Prozatímní divadlo. Provoz Prozatímním divadle byl zahájen za přítomnosti státního prezidenta Emila Háchy 5. září 1939 operou Prodaná nevěsta. Činohra se v nové budově uvedla 7. září 1939 premiérou hry Janošík. Hra byla publikem i kritikou vnímána jako důstojná připomínka jejího autora. Jiří Mahen krátce po okupaci spáchal sebevraždu.

„28. říjen byl vládním nařízením [...] jako státní svátek zrušen a stal se obyčejným pracovním dnem [...]. Jest naléhavým příkazem doby, aby se této změně každý bezvýhradně podrobil." Opatření pro den 28. října 1939, interní vyhláška zaměstnancům divadla

Velký úspěch činohra zaznamenala s inscenací Macbeth – jeho premiéra byla stanovena na 28. října 1939. Okupační aparát i protektorátní vláda očekávaly tento den spojený s existencí samostatného československého státu s obavami. Úřady obyvatelstvo varovaly před následky případných manifestací. Během představení navzdory varování docházelo k potleskům na otevřené scéně. Obecenstvo nejvíce aplaudovalo ve chvíli, když zazněl verš: „Buď sebedelší noc, den přijde zas…“ Inscenace měla značný ohlas u veřejnosti, od ledna 1940 však byla záměrně přesunuta z divadla Národního do budovy Prozatímního.

„Lidé utíkali do divadel, kde nakonec jedině znělo nerušené, nekomolené české slovo a česká řeč, kde byli ušetřeni hodinových nabubřelých německých zvukových týdeníků a kde hlavně návštěvník byl ušetřen sousedství německých uniforem a kde cítil, že je mezi svými, v českém prostředí.“ Vzpomínka archiváře Národního divadla Jaroslava Procházky

Cenzura se stala neoddělitelnou součástí protektorátní kultury, a tedy i divadelního provozu. Dohled  nad tiskovinami, knihami a další tvorbou existoval i předtím, proměnily se však ideologické rámce a cíle vládnoucích režimů. Mezi nerealizované inscenace z doby druhé republiky patří dramatizace románu Stříbrný vítr od Fráni Šrámka. Ačkoli divadelní verze uchovávala lyrickou svěžest a snovou náladu předlohy, bylo provedení hry „zmařeno novými politickými poměry, jež si vyžádaly přísnější morální hodnocení motivů. [...] Mravně rozleptávající hra o mládí a jeho citové výchově neměla by dnes ohlasu, který by se dostavil v normální době“.

Divadla se za války těšila velké oblibě. Reakce diváků tak byly po celou dobu trvání protektorátu důsledně sledovány. Zásadní cenzurní úpravy se týkaly činoherních inscenací, ačkoli i operní díla podléhala dohledu – prvním cenzurním zásahem do operního repertoáru byl zákaz Smetanovy Libuše na konci sezony 1938/1939.

Do nové divadelní sezony 1940/1941 připravily soubory Národního divadla přes 35 premiér. Vnucovanou německou tvorbu zastupovaly např. inscenace Mína z Barnhelmu Gottholda Ephraima Lessinga a Čarodějka passovská rakouského autora Richarda Billingera. 

V listopadu 1940 do divadla zavítal říšský ministr propagandy Joseph Goebbels a v doprovodu Emila Háchy vyslechl Prodanou nevěstu. O přestávce krátce pohovořil s účinkujícími. Do svého deníku si k návštěvě napsal: „V Národním divadle. Velice pěkná, ale trochu zašlá budova. Prodaná nevěsta. Úžasně zazpíváno a zahráno. Pod skvělým dirigentem Talichem. Výprava je velmi prostá. Hácha je tady se mnou. Vychází mi ve všem vstříc […] Obecenstvo je velmi zdvořilé a uctivé.”

Činoherní repertoár obsahoval rozmanité tituly. Zastoupena byla ještě i anglická (Shakespearův Othello) a ruská klasika (Dostojevského Zločin a trest). V obou hrách vystupoval Zdeněk Štěpánek, který se v divadle znovu uvedl i jako dramatik. Premiéra inscenace Nezbedný bakalář proběhla 14. ledna 1941 a těšila se velké oblibě.

„Úspěch hry byl stále silnější, ostentativnější, až těsně před šedesátou reprízou byla definitivně zakázána.“ Z pamětí Zdeňka Štěpánka

Zastupujícím říšským protektorem byl od 27. září 1941 jmenován SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich. Nový vládce protektorátu měl za úkol (mimo jiné) zpacifikovat houževnatý protinacistický odboj. Krátce na to byl zatčen odbojář a předseda protektorátní vlády Alois Eliáš a vyhlášeno stanné právo, kterým byla od 30. září do 30. října 1941 uzavřena i divadla.

Jmenování nové protektorátní vlády znamenalo pro Národní divadlo změnu nejvyššího představeného, od ledna 1942 se ministrem školství a lidové osvěty stal Emanuel Moravec. Jeho zásahy do chodu divadlo výrazně pociťovalo po zbytek své protektorátní činnosti.

Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, provedený 27. května 1942 československými výsadkáři Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem, vyvolal masivní odvetnou akci. V této atmosféře a v úmyslné snaze kompromitovat určitou kulturní elitu národa bylo uspořádáno setkání herců, hudebníků a dalších umělců v historické budově Národního divadla.

„Kdo osobám, které se podílely na spáchání atentátu, poskytne přístřeší, nebo pomoc,  […] bude zastřelen se svou rodinou.” Článek II. výjimečného stavu

Apel pro akci Slib věrnosti Říši vydalo Ministerstvo školství a lidové osvěty v čele s Emanuelem Moravcem. Ten zavolal do kanceláře ředitele divadla dr. Ladislava Šípa s příslušnými pokyny. Ředitel měl celou akci zahajovat a s dalším projevem měl vystoupit Rudolf Deyl starší. V den likvidace obce Ležáky, 24. června 1942, dostavili se před 18. hodinou do historické budovy zástupci umělců, aby manifestovali věrnost Říši. Program byl přesně rozplánován, o akci byla krátkými zprávami v rozhlase informována veřejnost.

Není snadné si ze Slibu věrnosti Říši českých divadelníků a dalších umělců udělat jednoznačné hodnotící stanovisko. Nacistické bezpečnostní složky konstatovaly, že „přítomní brali svou účast viditelně jako nezbytnou povinnost.” Akce byla součástí aktivistické kampaně a byla provedena pod jasným nátlakem. V přímém kontrastu ale stojí osudy českých vlastenců, kteří v těchto chvílích prokázali osobní statečnost a jejichž osudy často končily na některém z popravišť či v koncentračních táborech.

Po přerušované minulé sezoně a prožitku heydrichiády znovu nastal čas pro divadelní práci. Snaha o germanizaci se kromě preferovaného repertoáru španělských, italských a německých autorů, projevovala nařízeními uvnitř instituce a jejím prezentováním k veřejnosti. Poprvé se objevily německo-české divadelní cedule, které setrvaly až do konce protektorátních dní.

Výraznou organizační změnu představovala reforma státních divadelních scén. Na konci roku 1943 bylo vládou schváleno, aby činohra ND hrála v budově Městského divadla na Královských Vinohradech.

Začátkem velmi krátké sezony 1944/1945 stihly oba soubory odehrát celkem 42 představení, když přišlo rozhodnutí o totálním válečném nasazení v oblasti kultury. Všechna česká divadla, varieté a kabarety byla od 1. září 1944 uzavřena.

Po uzavření divadla byla většina uměleckých i neuměleckých zaměstnanců nasazena do továren a podniků na podporu válečného průmyslu. Výjimku z nařízení tvořil personál a umělečtí pracovníci rozhlasu a filmu. Proto byl vytvořen seznam prominentů ze všech souborů Národního divadla, kteří byli začleněni na práci do rozhlasu či k filmu. Opatření se rovněž netýkalo členů protiletecké ochrany a technického personálu pro nejnutnější správu budovy.

Dne 14. února 1945 startoval z britských základen svaz bombardérů B-17 americké 8. letecké armády směřující na Drážďany. V důsledku poruchy na radaru a dalších nepříznivých okolností se však od něj oddělilo 62 letounů, které se ocitly nad Prahou. Několikaminutový nálet a více jak 150 tun trhavých a zápalných bomb shozených nad hlavním městem zanechalo tragické následky.

„Byl to nejsmutnější den mého života. Hleděl jsem tváří v tvář dílu zkázy, jemuž jsem nemohl zabránit a které nemohl zastavit nikdo na světě. Scénická tradice Arény na hradbách, Prozatímního divadla i  divadla Národního vzala během několika okamžiků za své.“ Z pamětí Josefa Matěje Gottlieba

Areál malírny a skladu dekorací Národního divadla byl zasažen ve 12 hodin a 25 minut. Dekorace vyráběné z hořlavého materiálu vzplály ihned. Zachránit se podařilo obytnou část objektu, dva sklady, kašérskou dílnu a malou část kulis.

Nedostatek vhodných prostor a zejména materiálu vedlo na podzim 1945 k vyhlášení veřejné sbírky. Mnozí občané pomohli vlastní prací, věnovali materiál či finanční dary.

Historická budova Národního divadla žila v době protektorátu svým životem a zajímavé momenty i akty vzdoru se v ní odehrávaly, i když se nehrála představení. V červenci 1940 proběhla oprava alegorických sousoší trig na budově Národního divadla. Z nařízení Ministerstva školství a lidové osvěty byly na podzim 1943 vyhledány a vyjmuty pamětní listiny z roku 1883 – originály zůstaly na ředitelství divadla a po válce byly zazděny do prostoru základních kamenů.

Na začátku roku 1945 nacisté zvažovali znovuotevření Národního divadla u příležitosti 6. výročí vzniku protektorátu a Hitlerových narozenin. Technická správa však vymyslela, jak věci zabránit. Následkem  nevytápění prostor začaly v hledišti odpadávat malé části štukatur. Technický ředitel Jaroslav Vott začal v oficiálních hlášeních poukazovat na nevyhovující stav a bezpečnostní rizika. Němci trvali na důsledné kontrole. Za značného rizika se však dařilo postup proti Němcům předem domlouvat. Znalecké  posudky odborných komisí se tak shodovaly a doporučovaly postupné temperování prostoru a jeho opravy.

Historická budova zůstala uzavřena, nacisté ale zčásti dosáhli svých cílů. Opera od 1. dubna 1945 začala znovu hrát v Prozatímním divadle v Karlíně.

Dne 5. května, kdy se v ranních hodinách z pražského rozhlasu ozvalo oznámení: „Je právě sechs  hodin!“, povstala do boje proti okupantům i Praha. V jeho čele stanulo Vojenské velitelství Velké Prahy  (VVVP), s krycím označením Bartoš a Česká národní rada. Roznětkou bojů se po poledni stalo volání rozhlasu o pomoc.

V brzkých ranních hodinách 6. května 1945 byl vydán povel ke stavění barikád. Dne 8. května 1945 sílila  německá ofenzíva. Vojenští i političtí představitelé ve snaze zabránit dalšímu krveprolití podepsali protokol o kapitulaci německých branných sil. Výměnou mohli Němci odejít do amerického zajetí.

Praha dobojovala, hrdinství mnohých ukončilo historii Protektorátu Čechy a Morava. Pražského povstání se účastnilo na 12 000 bojovníků, dle posledních výzkumů v jeho průběhu padlo nebo bylo zavražděno 2 898 osob. Až 9. května 1945 ráno vstoupily do města sovětské tanky 4. gardové tankové armády.

Na historické budově zavlály 5. května 1945 československé a spojenecké vlajky již v brzkých  dopoledních hodinách, jako vůbec první na Národní třídě. Vyvěšování vlajek přihlížely vzrůstající zástupy občanů, které začaly spontánně zpívat státní hymnu. Následně se v důsledku vývoje událostí objevily již odpoledne mezi historickou budovou a kavárnou Slavia náznaky první barikády.

Praha se ve druhém dnu povstání 6. května 1945 probouzela do jitra barikád. Dle dobových map bylo  u Národního divadla postaveno šest barikád nebo zátarasů a na mostě Legií kontrolní stanoviště. Stanoviště hlídky Národního divadla bylo v historické budově v lodžii na 1. balkoně směrem na Národní třídu. Jedna se orientovala směrem ke Střeleckému ostrovu, druhá směrem k Paláci Dunaj. Další hlídka byla na balkoně nad kočárovým vjezdem ve směru u Vltavy. Někteří byli u oken, nebo přímo na barikádách.

Pravděpodobně v prostoru balkonu nad kočárovým vjezdem byl 7. května 1945 smrtelně postřelen mladý herec Zdeněk Stránský, syn administrativního ředitele ND Rudolfa Stránského. Bylo mu 24 let. Na barikádě u divadla byl navíc vážně zraněn člen orchestru, violista Ladislav Kabeš.

Povstání se 8. května ocitlo v kritické situaci. Docházely zbraně i střelivo, na některých místech bylo nutno opustit dříve dobyté pozice. Nacisté obsadili Libeň a Karlín. V centru města pokračovaly tuhé boje o Staroměstskou radnici. V 18 hodin vstoupila v platnost kapitulace.

9. května 1945 Velitelství Bartoš vydalo pokyn k utvoření průchodů v barikádách pro průjezd sovětských tanků. Týkalo se to rovněž barikád v okolí divadla. Změna vlajkové výzdoby budovy jako by však předznamenávala nový kurz, kterým se budou dějiny Československa ubírat.

Kulturní stánek pražské německé obce, Nové německé divadlo (Neues Deutsches Theater), byl otevřen 5. ledna 1888. Jednalo se o největší divadelní prostor v Praze. Zlatá éra divadla s řadou věhlasných hudebních festivalů či operních cyklů skončila v roce 1938. Počátkem roku 1940 bylo divadlo přejmenováno na Německou operu (Deutsches Opernhaus). V budově neprobíhala souvislá divadelní činnost, ale hostovaly zde různé soubory z Říše.

Na podzim 1942 zde vznikl stálý operetní soubor. Celkem se jednalo o skupinu více než 150 umělců – sólistů, členek a členů sboru, dále 37 dam a pánů baletu. Mnozí z nich byli Češi a Češky, kteří působili v německé kulturní instituci s německým vedením. Další Češi pak pracovali v technických a administrativních pozicích. V listopadu 1943 se do Prahy přesunula rovněž opera z německého  Duisburgu, která přišla v důsledku válečných událostí o svůj domicil.

Divadlo, spojené primárně s německým uměním a kulturou, nezůstalo během povstání ušetřeno české zloby. Busty německých velikánů Schillera, Mozarta a Goetheho byly krátce po povstání odstraněny z průčelí a jejich další osud není znám. V revolučním nadšení se budovy chopila skupina českých  divadelníků – vzniklo Divadlo 5. května.

„U Národního divadla nadšené davy. Pan Landa nestačí odpovídat na dotazy, že dneska se ještě hrát nebude. Tenorista Hruška hledá usilovně nějaký žebřík, aby srazil z Národního divadla Heydrich – Ufer.“ Ze vzpomínek Ladislava Škvora

Dvě představení Prodané nevěsty 13. a 14. května 1945 pro bojovníky na barikádách byla odehrána v omezené scénické výpravě, následně bylo divadlo z provozních důvodů znovu zavřeno. Kromě jiného byla důvodem ztráta kulis zničených během únorového spojeneckého náletu.

Slavnostním představením Libuše 27. května 1945 zahájilo Národní divadlo oficiálně provoz v osvobozené Československé republice. Večer probíhal za účasti čelních vládních představitelů a především prezidenta Beneše s chotí Hanou. Do Stavovského divadla se umělecký provoz vrátil činoherním představením Lucerny 17. června 1945.

Stejně jako v celé společnosti i v Národním divadle se protnuly různé osudy lidí, kteří se aktivně účastnili Pražského povstání, a to jak z řad uměleckých, tak administrativních a technických pracovníků.

Národní divadlo zahájilo svou 63. sezonu v polovině srpna 1945 v historické budově i ve Stavovském divadle. Od září se hrálo na obou scénách dennodenně. Divadelní provoz však řešil řadu problémů. Kromě probíhající retribuce, která se týkala i některých zaměstnanců, se projevily důsledky ztráty dekorací stejně jako absence dílen pro výrobu. Ve vybombardovaném areálu u Apolináře začaly odklízecí práce, ale souběžně se začaly budovat ateliéry a dílny na Vinohradské ulici (dnešní čp. 117), tzv. na Floře.

Na repertoáru se velmi brzy objevila díla ruských a sovětských autorů. Dramaturgie však připomněla i perzekvované autory Karla Čapka (Matka) a Vladislava Vančuru (Učitel a žák), na operní repertoár se vrátili za války zakázaní Smetanovi Braniboři v Čechách.

První poválečná divadelní sezona probíhala v oslavné atmosféře. Lidé věřili, že se vracejí do normálního života a možná lepšího světa. V Národním divadle se, podobně jako v celé společnosti, promítl příklon k levicovým myšlenkám a představám o uspořádání mezilidských vztahů. Znatelně se projevil obdiv ke slovanství a k Sovětskému svazu.

Poslední část výstavy je věnováně životním příběhům umělců a zaměstnanců Národního divadla. Někteří z nich v protektorátní době prokázali osobní statečnost, jiní v různé míře pochybili a s režimem spolupracovali, nebo byli nuceni spolupracovat. Řadu z nich nacistický okupační režim vyslýchal, zneužíval, perzekvoval. Společnost měla umělce na očích a právě jejich vystupování v mezních situacích mohlo ovlivňovat jednání jiných. Je třeba si však uvědomit, že umělci byli především lidé, kteří stejně jako většinová společnost chtěli v nesnadné době „jen“ žít a přežít. Na to však bylo po válce rychle zapomenuto a poválečná společnost chtěla soudit a odsuzovat.