Fidelio

O inscenaci

Sbor a Orchestr Státní opery

Ludwig van Beethoven zanechal nesmazatelnou stopu jako tvůrce nové kapitoly dějin symfonické i komorní hudby. Přesto intenzivně toužil zkomponovat operu a zvažoval víc než padesát operních námětů. Nakonec napsal jediný operní titul. Libreto skladateli poskytl jeho přítel Joseph Sonnleithner, který do němčiny přeložil a upravil francouzské libreto Jeana-Nicolase Bouillyho Leonora ou l’amour conjugal (Leonora aneb manželská láska). Bouillyho libreto patřilo k žánru tzv. osvobozovací opery, neobyčejně oblíbené během Francouzské revoluce, v níž je hlavní hrdina/hrdinka konfrontován/a se smrtelným nebezpečím a posléze zachráněn/a. Konečný happy end zosobňuje vítězství vznešených humanistických ideálů.

Příběh politického vězně Florestana a jeho statečné manželky Leonory, apoteóza manželské lásky a věrnosti stejně jako idea spravedlnosti a všelidského bratrství Beethovena okamžitě oslovily. Nicméně zhudebnit hluboké mravní poselství lidstvu nikoliv pro symfonickou či komorní platformu, ale pro divadelní scénu, se kterou dosud neměl žádnou zkušenost, to byl úkol, s nímž Beethoven svedl zásadní tvůrčí boj. Jednoznačný triumf přinesla až verze třetí, uvedená ve Vídni 23. 5.1814. V českých zemích operu Fidelio poprvé představil tehdejší kapelník pražského Stavovského divadla Carl Maria von Weber v roce 1814. Inscenace Státní opery uvádí třetí, finální verzi opery z roku 1814.