Dido a Aeneas

O inscenaci

Orchestr Národního divadla

Perla barokní hudby, jedna z nejstarších dodnes široce uváděných a populárních oper, první anglická opera světového formátu... Tak a ještě jinak by se dalo charakterizovat nejslavnější dílo Henryho Purcella, o jehož vzniku ovšem nemáme zcela jasno a které se nám ani nedochovalo v úplnosti. Jeho premiéra se konala snad roku 1689 ve škole mladých šlechtičen, kterou provozoval v londýnské Chelsea taneční mistr a choreograf Josias Priest. Někteří ovšem tvrdí, že Purcell svou operu původně napsal přímo pro královský dvůr Jakuba II. nebo dokonce ještě dříve pro Karla II. Opera prý v sobě dokonce nesla skrytou a do mytologického příběhu zahalenou politickou alegorii, v níž například postavy čarodějnic měly symbolizovat v Anglii velmi neoblíbenou katolickou církev...

Tak nebo onak, velká díla se vyznačují tím, že je lze vykládat na mnoho způsobů – a to je i případ opery Dido a Aeneas, vycházející dějově ze 4. knihy Vergiliova eposu Aeneis a líčící milostné vzplanutí bájné zakladatelky Kartága, královny Dido, k rovněž bájnému trójskému hrdinovi Aeneovi, který ji však vzápětí, podveden zlými mocnostmi, opustí. Purcellovi a jeho libretistovi, básníkovi Nahumu Tateovi, však vůbec nejde o detailní vykreslení mytologického příběhu formou velkolepé barokní podívané. Jejich opera je až překvapivě intimní, niterná a velmi melancholická. Dokonce by se dalo říci, že se celá odehrává jen v hlavě titulní hrdinky, která bytostně nevěří, že lze v životě nalézt štěstí a klid...