Parsifal

O inscenaci

Sbor Státní opery
Orchestr Státní opery

Tři měsíce před koncem svého bouřlivého života píše Richard Wagner slova plná hořké rezignace, ale také hlubokého poznání: „Kdo může po celý život s otevřenými smysly a volným srdcem hledět v tento svět vražd a loupeží organizovaných skrze lež, podvod a licoměrnost, aniž by se časem musel od něj se strašlivým odporem odvrátit? Kam potom zamíří jeho pohled?“ V první větě se ještě vrací k obsahu a smyslu své monumentální tetralogie Prsten Nibelungův, podobenství o světě, v němž bohové i lidé bez rozdílu vedou zničující konflikty v zájmu svých sobeckých úmyslů. Druhá otázka však již obrací pozornost k Wagnerovu poslednímu hudebnímu dramatu z roku 1882 – Parsifalovi. V něm opět formou podobenství ukazuje odvěký úpadek lidské společnosti a vyslovuje se pro regeneraci člověka skrze popření egoistické vůle soucitem, chápajícím a zmírňujícím utrpení všeho živého. Dějový rámec svého díla, které nenazývá operou, nýbrž „slavnostní hrou zasvěcení“, čerpá Wagner ze středověkého eposu Wolframa von Eschenbach Parzival o rytířích svatého grálu, ale hluboce ho přetváří v duchu svého osobitého, velmi mystického a metaforického pojetí ovlivněného filozofií Arthura Schopenhauera a myšlenkami buddhismu. Krvácející rána krále Amfortase je symbolem lidského života založeného na neukojitelné touze, zosobněním této touhy je postava záhadné ženy Kundry a sám Parsifal pak představuje „čistého blouda“, prosťáčka, který však jako jediný dokáže svým soucitem a nezištností Amfortasovu ránu vyléčit...

Své první režijní setkání s Wagnerovým Parsifalem se světoznámý německý operní režisér Andreas Homoki rozhodl realizovat v Praze, a proto nepřekvapí, že mezi své tvůrčí inspirace začlenil i místní proslulou kafkovskou tradici.