Zvony / Oedipus rex

Hudba Sergeje Rachmaninova a Igora Stravinského přežila nenávistné ideologie 20. století – komunistickou i nacistickou – a dnes tvoří nepřehlédnutelnou součást našeho společného kulturního dědictví, přestože kdysi byla označena za nežádoucí a měla být zapomenuta.

Uvedením těchto dvou děl si připomeneme, že ruská hudební tradice a kultura vždy přirozeně souvisela a souvisí s hudbou a kulturou západní i to, jak bylo a dosud bohužel je mezi tyto dvě kultury v zájmu ryze nekulturních diktátorských cílů vůdců „říše východu“ zaséváno umělé nepřátelství.

Rachmaninovova velkolepá romantická chorální symfonie Zvony pro sóla, smíšený sbor a orchestr představuje typický příklad plodného prolínání ruské a západní tradice v hudebně-literární praxi. Autor se na jedné straně inspiroval stejnojmennou slavnou básní E. A. Poea, a to ve volném překladu ruského symbolistického básníka (a mimochodem také pozdějšího emigranta) Konstantina Balmonta, a na druhé straně lze v jeho hudební stylizaci zvonění zřetelně slyšet vliv domácí ruské tradice. Rachmaninov své Zvony, představující čtyři různé obrazy, jejichž atmosféru určuje pokaždé právě jiná podoba zvonění, napsal a premiéroval v roce 1913, ještě za svého pobytu v ruské domovině.

Opera-oratorium Oedipus rex (Král Oidipus) je jednou z nejznámějších skladeb ruského, ale později stejným dílem i francouzského a amerického hudebního reformátora a vizionáře Igora Stravinského. Vznikla již během autorovy emigrace v roce 1927 v Paříži a spadá do jeho tzv. neoklasicistického období, v němž se na rozdíl od předchozích, zvukově mnohdy velmi vyhrocených experimentů zcela záměrně uchýlil k přehledným, uměřeným výrazovým prostředkům a formám inspirovaným hudbou klasicismu a baroka. Oedipus rex, napsaný na text francouzského dramatika a básníka Jeana Cocteaua podle proslulé Sofoklovy tragédie, skutečně připomíná velké barokní oratorium, vyprávějící ve vznešeném tónu a s důstojným výrazem příběh o člověku, jeho zaslepené pýše a neodvratnosti toho, co je mu souzeno. Klasicizující Stravinského hudební styl je tu navíc podpořen i volbou jazyka, v němž se zpívá – zatímco mluvené pasáže Vypravěče jsou psány francouzsky a mohou být překládány do jiných národních jazyků, zpěvní text musí při provedení tohoto díla znít vždy v originální latině, tak jak je tomu ve starých oratoriích nebo mších.