Jeden z nejprogresivnějších evropských režisérů současnosti Mariusz Treliński představí po sedmi týdnech intenzivních zkoušek ve Státní opeře svou Salome – operu Richarda Strausse na skladatelovo libreto a v hudebním nastudování německého dirigenta Heiko Mathiase Förstera. Po premiérách 23. a 26. října 2014 od 20.00 se dílo divákům představí v letošním roce, 150 let od Straussova narození, ještě třikrát.

Mariusz Treliński je uměleckým ředitelem Národní opery Velkého divadla ve Varšavě, s nímž vstoupilo Národní divadlo do koprodukce poprvé ve své historii. Trelińskeho režie již viděli diváci bruselské La Monnaie, Mariinského divadla v Petrohradě, Washinghton National Opera nebo Los Angeles Opera. V lednu příštího roku jej čeká debut v Metropolitní opeře v New Yorku s Čajkovského Jolantou a Bartókovým Hradem knížete Modrovouse pod taktovkou Valerije Gergieva, v hlavní roli s Annou Netrebko.

 „Všechno začalo setkáním se Silvií Hroncovou. Před pár lety jsme v Bratislavě připravili Orfea a Eurydiku a ta inscenace byla objektivně velmi úspěšná. Spolupráce se mi líbila, protože Silvie přemýšlí o opeře velmi moderně. Snaží se v ní nalézt něco svěžího, co překračuje všem dobře známé konvence. To je už léta moje obsese. Proto hledám všude na světě místa, kde mohu dělat odvážnější inscenace vymykající se konvencím operního jazyka,“ říká o svém angažmá v Praze Mariusz Treliński a pokračuje: „Už nějakou dobu vyhledávám opery, které mají svůj intelektuální či filosofický rozměr, které jsou v určitém smyslu podstatné, smysluplné. Po letech práce v opeře totiž musím s trpkostí říct, že osmdesát procent libret jsou velmi plytké příběhy. Prostinké až primitivní. Velká díla z nich činí pouze hudební stránka. To je velké dilema operních režisérů, kteří se snaží brát toto umění vážně. Do opery samozřejmě přicházíme v první řadě poslouchat hudbu, ale také spatřit cosi, co nás změní, co nám umožní pochopit něco o sobě. Co může prověřit náš pohled na svět. Salome je právě takový příběh. Je to mýtus hluboce zakořeněný v naší kultuře.“

 „Všechny inscenace Mariusze Trelińského mají společnou linii – interpretačně provokují, hledají, znepokojují, na základě příběhů analyzují stav i atmosféru společnosti,“ říká Silvia Hroncová, ředitelka Opery Národního divadla a Státní opery. „Mariusz věnuje rovnocennou pozornost všem výrazovým prostředkům. Je to režisér, který prostřednictvím operního žánru hledá odpověď na dnešní dobu, a jeho inscenace tím získávají dvojnásobnou hodnotu: vysoká hudební kvalita a novátorské výtvarné pojetí se snoubí v silnou výpověď,“ dodává Silvia Hroncová.

Dirigent Heiko Mathias Förster, který je čerstvým šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava, se do nastudování Salome pustil v době svého zářijového úspěchu s koncertním uvedením Dvořákova Alfréda v rámci hudebního festivalu Dvořákova Praha. Ve Státní opeře již dirigoval premiéry Verdiho Otella (2009), Massenetova Dona Quichotta (2010) a operu Carla Marii von Webera Tři Pintové (2011).

Mariusz Treliński přivedl do Prahy rovněž svůj tým – vedle dramaturga Piotra Gruszczynskeho také scénografa Borise Kudličku nebo světelnou designérku evropského renomé Felice Ross. Titulní role se zhostila německá sopranistka Gun-Brit Barkmin, která si získala pražské publikum již postavami Emilie Marty v Janáčkově Věci Makropulos a královny Alžběty I. v Brittenově Glorianě. V titulní roli opery Salome se představila loni ve Vídeňské státní opeře pod taktovkou Andrise Nelsonse a reprízy má v rakouské metropoli naplánované na červen příštího roku. „Zkušební proces s Mariuszem je vynikající. Nechce velká operní gesta, vyžaduje jakýsi záběr zblízka. Máme si představovat, že na nás míří filmová kamera a my musíme být neustále přítomni ve svých postavách. Divák si toho jistě brzy všimne a bude nás účinkující pozorovat s větší pečlivostí, pozorněji,“ říká Gun-Brit Barkmin.

Bez zajímavosti není, že v tehdejším Novém německém divadle (dnešní Státní opera) Richard Strauss svou Salome osobně dirigoval, a to jak první reprízu v roce 1906, tak uvedení o 16 let později v rámci Straussova týdne. Další vazbou na české operní prostředí je účinkování Karla Buriana v drážďanské premiéře v roce 1905 a jeho následné angažování na premiérách v Paříži a New Yorku. S berlínským uvedením Salome v roce 1906 je spojena Ema Destinnová, jež účinkovala v titulní roli, a to posléze také v pařížské premiéře.

Následující operní premiérou Národního divadla bude Nová země Aloise Háby v hudebním nastudování uměleckého ředitele Petra Kofroně a v poloscénickém uvedení Miroslava Bambuška.