Evald Schorm

Biografie

Narozen v Elbančicích u Mladé Vožice, zemřel v Praze. Vystudoval Vyšší hospodářskou školu v Táboře. Po ukončení studia režie (1957–1962) na Filmové fakultě AMU nastoupil v pražském Studiu dokumentárního filmu. V letech 1968–1982 byl zaměstnán jako režisér Filmového studia Barrandov. Divadelní režii se věnoval pravidelně od počátku sedmdesátých let, a to nejen ve velkých činoherních divadlech, ale i v operních souborech. Režíroval např.v Činoherním klubu, v Ypsilonce, v Divadle Na zábradlí, v Činoherním studiu Ústí nad Labem, v Brně, v Olomouci.
Schormova setkání s různými soubory přinesla některé pozoruhodné inscenační výsledky. V několika případech sehrála významnou úlohu při formování celkového profilu a stylu jednotlivých divadel. Od roku 1974 spolupracoval s Laternou magikou, kde uplatňoval zkušenosti filmového a divadelního režiséra při hledání vzájemných vztahů, vyjadřování různých médií, což prokázal např. v inscenaci Mášovy Noční zkoušky. Členem souboru ND byl od 1. 9. 1982 jako režisér Laterny magiky. S činohrou ND nastudoval Aischylovu Oresteiu.

Podrobná biografie:

Evald Schorm (15. prosince 1931–14. prosince 1988) se k filmařině dostal poměrně pozdě. Po maturitě na rolnické škole a vojenské službě se nejprve stal zpěvákem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, na FAMU nastoupil až v roce 1957 na obory režie hraného filmu (pod vedením Otakara Vávry) a dramaturgie a scenáristiky. První školní filmy vytvářel v dokumentárním i hraném žánru, absolvoval v roce 1961 filmem Turista, k němuž vytvořil scénář budoucí režisér Antonín Máša. Později se s ním setkal mimo jiné i v Laterně magice, kdy psal texty k experimentálním činohrám v polovině 70. let.

Evald Schorm začal od roku 1966 spolupracovat jako hostující režisér s divadly – Činoherním klubem, Semaforem, Divadlem Na Zábradlí, Státním divadlem v Brně a dalšími. Mnohdy již experimentoval s užitím filmu na scéně, což pak mohl nejvíce rozvinout v prostředí Laterny magiky. Jeho celovečerní filmy (např. Perličky na dně, Návrat ztraceného syna, Farářův konec) se nesly v duchu „nové vlny“ filmu šedesátých let, po roce 1971 mu ale byla činnost u filmu znemožněna a věnoval se divadelní režii.

S Laternou magikou spolupracoval poprvé v roce 1967 na inscenaci Revue z bedny, která byla připravována pro světovou výstavu EXPO 67 v Montrealu. Režisér Ladislav Rychman přizval Schorma k inscenování jedné části programu (Gramoterče), ve které vyšel z vlastní televizní koláže. Po tomto prvním seznámení se k Laterně vrátil v roce 1975 a jeho tvorba zde se pak profilovala do dvou rovin: na jedné straně to byla taneční představení, která přinášela fantastické či pohádkové náměty, ve kterých se prolínala fantazie, neskutečno a realita v poetické směsi někdy hravé, někdy vážnější, vtahující diváka do magie staropražských uliček (Láska v barvách karnevalu) nebo pohádkových obrazů (Kouzelný cirkus, Sněhová královna). Stejně výraznou a významnou byla práce na experimentálních činoherních inscenacích, které hvězdně obsazovali členové činohry Národního divadla (Noční zkouška, Černý mnich).

Láska v barvách karnevalu byla ještě založena na revuálním principu sledu čísel či příběhů spojených postavami v roli průvodců dějem. Vycházela z inscenace Václava Kašlíka Pražský karneval a zachovala většinu scénáře i původního filmového materiálu. Na obzoru však byl titul, který měl Laternu posunout dál směrem k jednotnému dramatickému dílu, v duchu vize uměleckého ředitele souboru Josefa Svobody. Takovým syntetickým divadelním kusem se stal Kouzelný cirkus, který od premiéry v roce 1977 nezmizel z repertoáru a dnes je s více než šesti tisíci reprízami unikátem a nejhranější inscenací ve střední Evropě. Kouzelný cirkus byl dílem tří režisérů, kromě Evalda Schorma je pod ním podepsán Jan Švankmajer a Jiří Srnec, zakladatel černého divadla, spolu s nimi pět choreografů a šest scénáristů, jako scénograf neodmyslitelně Josef Svoboda. Neuvěřitelně tvůrčí tým divadelníků, kteří pod ústředním vedením Evalda Schorma vytvořili nový a nadčasový typ představení, které bylo rovnocenným spojením několika žánrů. Příběh dvou klaunů putujících za nedostižným ideálem, plný laskavého humoru i mírné nostalgie si získal generace diváků. Není však bez zajímavosti, že dnešní verze se od původní premiérové v lecčem liší, že v průběhu let se z různých důvodů z představení vytratily některé scény nebo měnilo jejich pořadí. Podobným typem uceleného představení byla o dva roky později Sněhová královna na motivy pohádky H. Ch. Andersena, v choreografii Pavla Šmoka. Na typ celovečerního dějového představení pak navázal ještě v osmdesátých letech Odysseus, u kterého se Schorm kromě režie také podílel na scénáři.

V letech 1981 a 1983 se na scéně Laterny magiky pod jeho režijním vedením objevila činohra. Noční zkouška experimentálně přinesla na jeviště další prvek, a to využití televizní techniky v průběhu inscenace. Režijně se zde nepracovalo s předtočeným filmem, ale s aktuálně snímaným obrazem, který se stával součástí reality konkrétního času a prostoru. Televizní technika jako taková byla přitom i součástí dramatického textu, který zobrazoval neobvyklou zkoušku činoherců po večerním představení. Hlavní roli divadelního režiséra ztvárnil Radovan Lukavský, dále účinkovali např. Vladimír Brabec, Jan Kanyza nebo Vlasta Žehrová. Inscenace se setkala s rozporuplnými ohlasy stejně jako další – Černý mnich. Ten byl adaptací povídky A. P. Čechova (v dramatizaci Jiřího Frieda) a využíval tradičních postupů Laterny magiky ve spojení s dramatickým textem. Do hlavní role režisér obsadil všestranného Jana Kačera, spoluúčinkovali další členové činohry ND, např. Táňa Fišerová, Miroslav Macháček nebo Jarmila Krulišová. Třetí činohru, Vivisekci z roku 1987 režíroval Máša. Všechny tituly představují významné počiny v dramaturgii Laterny magiky, ačkoli hlavní linie vždy zůstávala, i s ohledem na strukturu diváků, ve znamení tanečního divadla. Evald Schorm byl v Laterně magice od roku 1982 zaměstnán. Ještě v roce 1987 režíroval úspěšného a ceněného Odyssea, který byl vytvořen pro scénu Kongresového centra, někdejšího Paláce kultury, kde Laterna magika vystupovala. Eposem o slavném hrdinovi trojské války se s Laternou rozloučil. K filmové režii se dostal ještě jednou v roce 1988 v komorním dramatu Vlastně se nic nestalo. Jeho premiéry se ale nedožil, zemřel den před svými sedmapadesátými narozeninami.

(2011)