Frederick Ashton

Biografie

Frederick Ashton (1904–1988) byl jedním z nejvýznamnějších a nejvlivnějších britských choreografů, který dosáhl mezinárodního úspěchu. Narodil se před více než sto lety (jen několik měsíců po Georgi Balanchinovi, jenž se stal choreografickou legendou ve Spojených státech). Ashton obohatil baletní tradici neopakovatelným způsobem. Spolu s Marií Rambertovou a později Ninette de Valois pomohl v Anglii založit a rozvinout první dvě stálé repertoárové taneční scény.
Ačkoli je Ashton považován za typicky anglického umělce, narodil se v Ekvádoru a vyrůstal v Peru. Tam ještě jako chlapec spatřil na scéně Annu Pavlovovou a špičková tanečnice ho uchvátila natolik, že se mu stala celoživotní inspirací. Od té chvíle malý Frederick věděl, co je jeho posláním – bude tanečníkem. Rodina však nesouhlasila a poslala ho studovat do internátní školy, později musel pracovat v londýnské obchodní firmě. Od svého snu se však nedal odradit a tajně začal docházet na hodiny baletu. Jeho učitelem byl Léonide Massine. Když musel Massine odjet do ciziny, doporučil Frederickovi, aby ve studiích pokračoval u Marie Rambertové. Frederick toužil tančit, ale začal s baletem pozdě, až ve dvaceti letech, a navíc neměl ideální fyzické předpoklady. Jeho nová učitelka ho přivedla k choreografii a už v jeho jednadvaceti letech mu pomohla k první zakázce. Rozverné baletní dílko nazvané A Tragedy of Fashion bylo uvedeno v rámci programu Riverside Nights v roce 1926 a zde se Frederick Ashton poprvé setkal s kostýmní výtvarnicí a scénografkou Sophie Fedorovitchovou. Stala se jeho nejlepší přítelkyní a celoživotní uměleckou poradkyní.
Jako tanečník strávil Ashton rok v Paříži v souboru Idy Rubinsteinové, kde sledoval při práci choreografku Bronislavu Nižinskou a mnohému se od ní naučil. Po návratu do Anglie se v roce 1930 stal spoluzakladatelem a ředitelem Ballet Club, později Ballet Rambert. Z významných tanečních děl, která pro ně (a pro společnost Camargo Society) vytvořil, na repertoáru vydržely Capriol Suite a Façade. V té době se seznámil se třemi balerínami, Tamarou Karsavinovou, Lydiou Lopokovovou a Alicií Markovovou (a později též s Margot Fonteynovou) a vymyslel pro ně řadu rolí. Tančil v Les Sylphides, Carnaval nebo Labutí jezero a také v dalších dílech, která vytvořili známí choreografové nebo on sám.
V září 1931 vytvořil Ashton první choreografii Regatta pro soubor Ninette de Valois (nehrála se dlouho) a pro Vic-Wells Ballet následovalo několik dalších kusů, než začal Frederick v roce 1935 pro soubor pracovat jako tanečník a choreograf nastálo. Tehdy se také jeho dílo dostalo poprvé do zámoří – V Connecticutu, New Yorku a Chicagu uváděli operu Virgila Thomsona Four Saints in Three Acts, pro niž Ashton vytvořil taneční čísla. Přijal zakázky na vytvoření děl i pro další společnosti (Le Diable s’amuse pro Ballet Russe de Monte Carlo, Le rêve de Léonor pro Les Ballets de Paris, Vision of Marguerite pro London Festival Ballet, Picnic at Tintagel a Illuminations pro New York City Ballet, La Valse pro milánskou La Scalu a poprvé na Západě inscenoval Prokofjevova Romea a Julii se společností the Royal Danish Ballet).
Plnil tedy i zakázky pro jiné soubory, ale v zásadě zůstal věrný Ninette de Valois, z jejíž společnosti se postupně stal Královský balet. Teprve v roce 1949 byl Frederick Ashton po letech práce na této pozici oficiálně uznán jako jeden z uměleckých šéfů souboru. Posléze byl jmenován pomocným ředitelem a v roce 1963 nakonec postoupil na funkci ředitele místo Ninette de Valois. Na pozici setrval sedm let, poté v roce 1970 odešel do důchodu (podle mnohých předčasně). Jako ředitel se zasloužil o to, že se po dlouhé době na jeviště vrátila díla Bronislavy Nižinské Les noces a Les biches. Repertoár dále obohatil o dva výtvory Antonyho Tudora a oživil dvě díla George Balanchina.
Za přínos baletu získal Frederick Ashton v roce 1950 Řád britského impéria (komandér), v roce 1962 rytířský titul, Řád společníků cti v roce 1970 a Řád Za zásluhy o sedm let později. Francouzi ho v roce 1962 ocenili Řádem čestné legie, Dánové v roce 1963 Řádem Dannebrog (komandér). Ocenění získal také například od Royal Academy of Dancing, švédské Carina Ari Foundation, od Londýnské univerzity, Oxfordské univerzity nebo univerzity v Durhamu.
Během své kariéry vytvořil Ashton osm desítek baletů a celou řadu kratších kusů, byl autorem tanečních čísel v opeře a ve filmu, v revuálních pořadech a hudebních komediích. U komerčních zakázek se naučil zaujmout diváky rychle a snadno, což považoval za dobrou zkušenost. Režíroval též opery, například Orfea a Eurydiku od Christopha Glucka. Největší Ashtonovou láskou ale zůstal balet. Frederick miloval humor a rád bavil publikum, což přimělo některé kritiky k tomu, aby jeho raná díla označili za povrchní. Díky jiskřivé nápaditosti a originalitě jsou ovšem mnohé balety Fredericka Ashtona – jmenujme alespoň Les Rendezvous nebo Les Patineurs – nesmrtelná. Mnozí považují A Wedding Bouquet za nejchytřejší a nejvtipnější baletní komedii, která kdy vznikla, a nemenšího úspěchu se dočkala i Ashtonova romantická díla jako Apparitions, Nocturne či Horoscope.
Válečné běsnění inspirovalo Ashtona k tragickému, procítěnému dílu Dante Sonata, v mírových letech pak vytvořil nadpozemsky krásné Symphonic Variations, které zahájily působivou sérii baletních děl bez děje, z nichž nejvýznamnější jsou Scènes de ballet, Valses nobles et sentimentales a Rhapsody. Cinderella byla prvním celovečerním baletem pro britský soubor, kde Ashton představil styl, který mnozí napodobovali, ale nikdy Ashtona nepřekonali. Baletům Daphnis and Chloe a The Two Pigeons se zprvu dostalo vlažného přijetí, dnes jsou však považovány za Ashtonova vrcholná díla.
Ladná choreografie baletu Ondine perfektně sedla Margot Fonteynové, která v inscenaci Marguerite and Armand dokonale souzněla se svým partnerem Rudolfem Nurejevem … V díle The Deam zazářil další hvězdný pár, Antoinette Sibleyová a Anthony Dowell. La Fille mal gardée je bezpochyby Ashtonovo nejveselejší taneční dílo, zatímco elegantní, chladný styl baletu Monotones pohrouží diváky do vážného rozpoložení. Ashton dokázal rozpoznat, na co má ten který tanečník talent a v čem je jedinečný, z každého dostal to nejlepší. V díle Sylvia and The Creatures of Prometheus vzdal hold tradici, v baletech Jazz Calendar nebo Sinfonietta naopak vyšel vstříc současným trendům.
Z uvedeného výčtu vyplývá, že tvorba Fredericka Ashtona je nebývale různorodá, dotýká se mnoha stylů a reflektuje rozmanité nálady. V rámci jednoho díla dokázal, podobně jako Shakespeare, propojit něžnou romantiku, dovádivý humor i pronikavý ostrovtip. Pro řadu umělců byl a zůstává inspirací (MacMillan, Wheeldon, Bintley), jen málokomu se ale podařilo jeho genialitu překonat. Slavné baleríny se v jeho dílech dočkaly svých nejvýraznějších rolí, ale uplatnění našli i významní tanečníci jako Robert Helpmann nebo Alexander Grant. A něžný humor Ashtonovy nevlastní sestry v Cinderelle přežívá v paměti diváků dodnes. Balety Fredericka Ashtona jsou výjimečné a stejný byl i jeho přístup k lidem. Všichni tanečníci, kteří měli možnost s ním spolupracovat, vyrostli ve vyzrálé umělce. Tančit v Ashtonových dílech nikdy nebylo snadné – variace mnohdy vypadají jednoduše, ale interpreti vědí, jak obtížné ve skutečnosti jsou. Ashton podporoval nové talenty, neúnavně povzbuzoval mladé nezkušené tanečníky, kteří v sobě pod jeho vedením objevovali netušený potenciál.
Ashton ovlivnil taneční umění v Británii jako nikdo jiný. Interpreti i diváci v jeho dílech oceňují eleganci, čistotu, svěžest i humor, které považují za typický výraz anglického baletního stylu.

John Percival Anglický divadelní kritik a novinář