Michal Vajdička

Biografie

V roce 2004 absolvoval obor divadelní režie na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Už během studia zaznamenala jeho inscenace Opuštěný západ úspěch na mezinárodním festivalu divadelních škol Setkání/Encounter v Brně v roce 2005 a ve stejném roce na domácím divadelním festivalu Istropolitana v Bratislavě.

Jako režisér spolupracoval s mnoha slovenskými a českými divadly (Činohra SND, Státní divadlo Košice, Divadlo Andreje Bagara v Nitře, Dejvické divadlo v Praze, Divadlo na Vinohradech, Národní divadlo Brno). Od roku 2014 zastával dva roky post uměleckého šéfa v Dejvickém divadle v Praze, kde nazkoušel úspěšnou inscenaci Ucpanej systém, jež získala cenu Alfréda Radoka v kategorii Inscenace roku 2012. Od roku 2017 vedl dva roky Slovenské národní divadlo. Stále působí jako interní pedagog a vedoucí katedry na Katedře herectví VŠMU, kde spolu s hercem Tomášem Maštalírem vede semináře herecké tvorby. Okrajově se věnuje také televizní režii.

Charakteristika tvorby:

V režijní tvorbě Michala Vajdičky lze sledovat dvě základní inscenační linie. Ta první je vyhraněna inscenováním klasických dramatických textů (zejména her Antona Pavloviče Čechova, Williama Shakespeara, Luigiho Pirandella), doplněná inscenacemi divadelních adaptací prozaických textů slovenské autorky Boženy Slančíkové-Timravy (Vše za národ, Bál). Ve druhé linii se režisér zaměřuje na současné drama zahraničních autorů, s akcentem na černé komedie Martina McDonagha či Irvina Welshe, a jeho specifický režijní rukopis je v této linii patrný a snadno uchopitelný.

Ve Vajdičkových inscenacích, ať už jde o McDonagha, Welshe nebo i Čechova, lze pozorovat přesně fungující principy konzervativního modelu divadla ozvláštněného o moderně (místy až filmově) vystavěné, řemeslně propracované jevištní situace, jaké používá ve svých filmech režisér Quentin Tarantino. Stejně precizně pracuje s hercem, když formuje výrazně diferencované charaktery vycházející zejména z tematické základny hry. Přehledná lineární výstavba, jasně strukturované charaktery postav a jejich jednání s ohledem na motivace, čitelný začátek a konec dramatické situace, to jsou atributy, díky kterým divák odchází s pocitem zřetelně vyloženého příběhu, nejednou i neočekávaně zábavného, ​​navzdory jeho tragičnosti. To je asi jeden z nejpodstatnějších rysů Vajdičkovy režie. Ve scénografickém řešení se snaží vyhýbat velkým prostorům. Naopak vyhledává menší horizonty, případně se snaží opticky zmenšit ty velké (Bál, Laskavé bohyně, Dívka bez věna). V malém či zmenšeném prostoru dokáže vytvářet nejen smysluplné mizanscény nabité scénickým napětím, ale rovněž se zaměřuje na drobnokresbu vytvořené postavy, přičemž maximálně akcentuje hercovu svébytnost.

Úzkou tandemovou spolupráci navázal s dramaturgem Danielem Majlingem, který stál zejména při inscenování náročných epických děl. Jeho adaptace prozaických textů (Bál, Laskavé bohyně, Ucpanej systém, Úpadek amerického impéria, Invaze barbarů) konvenují divadelnímu jazyku a režijní poetice Michala Vajdičky.