Sbor Státní opery

Biografie

Seznam umělců Sboru Státní Opery

Historie Sboru Státní opery sahá až k Divadlu 5. května, které vzniklo po druhé světové válce v budově bývalého Nového německého divadla. V sezoně 1945/1946 byl sbor složkou Opery 5. května, která v divadle působila spolu s činohrou. Činohra po jedné sezoně divadlo opustila a opera pod pozměněným názvem Velká opera 5. května se od sezony 1946/1947 stala výhradním uživatelem budovy. Nedílnou součástí operního souboru byl i balet, jehož význam v pozdějších letech ještě výrazně vzrostl. V důsledku organizačních změn došlo v roce 1948 ke sloučení Velké opery 5. května s Národním divadlem bez existenčních dopadů na umělce. Opera Národního divadla zaštiťovala od té doby jak svůj orchestr, tak orchestr nově pojmenovaného Smetanova divadla, a totéž se týkalo i obou sborů. Již ve Velké opeře 5. května stál v čele pěveckého tělesa sbormistr Vladivoj Jankovský, který ve své práci se sborem pokračoval následující čtyři desítky let a stal se doslova legendou. Ve společné práci se odrážely vzájemně korektní až přátelské vztahy a sbor Smetanova divadla dosahoval pod vedením Jankovského vynikajících výsledků.

Tato koexistence přetrvávala až do období po revoluci v roce 1989, kdy uvolněná politická a společenská situace umožnila návrat k modelu institucí před rokem 1948 a od 1. 4. 1992 vznikla samostatná Státní opera Praha, nezávislá na Národním divadle. To s sebou přineslo i pro sbor nové výzvy a požadavky. Převážně světový repertoár, do té doby hraný v češtině, začal být studován v originálních jazycích, před umělce stále častěji předstupovali zahraniční inscenátoři, kteří přinášeli nový styl práce. Výrazně vzrostl počet zahraničních zájezdů (převážně do Japonska), jejichž finanční výnos měl velký význam pro ekonomiku divadla. Ještě v samých počátcích Státní opery Praha vypomáhal nově vzniklé instituci při studiu premiér Vladivoj Jankovský. Po definitivním ukončení jeho činnosti ho ve Státní opeře Praha postupně nahradili další sbormistři, mezi nimiž o úroveň sboru několik let příkladně pečoval Pavel Pokorný. K dalším, kteří zanechali v práci se sborem výraznou stopu, patřili Tvrtko Karlovič, Miriam Němcová nebo Michael Keprt. Od sezony 2001/2002 se ujal místa sbormistra Státní opery Praha Adolf Melichar. V roce 2012 došlo k opětovnému spojení Státní opery Praha s Národním divadlem a právě Melichar se stal od sezony 2015/2016 šéfsbormistrem Státní opery jakožto autonomního souboru ve svazku Národního divadla.

Počet členů sboru se v průběhu let proměňoval (s maximem blížícím se k sedmdesáti členům), noví byli a jsou získáváni na základě pravidelně pořádaných konkurzů. V případě potřeby je domácí sbor u náročných inscenací doplňován ještě členy sboru externího. Typickým příkladem tzv. velké inscenace je Verdiho opera Nabucco, kterou v Praze zajišťoval sbor od novodobé premiéry ve Smetanově divadle v roce 1965, přes inscenaci Státní opery Praha s premiérou v roce 1993, jež dosáhla 405 repríz, dále přes nastudování ve Státní opeře v roce 2018 až po nové nastudování v roce 2024. Slavný sbor Židů se v této opeře postaral již sám o sobě o privilegované postavení sboru před sólisty; jiným příkladem z posledních let je Boitova opera Mefistofeles, v níž sbor dosáhl fenomenálního úspěchu, odbornou kritikou vyzvedávaného na prvním místě. Sbor rovněž zajišťuje v řadě oper prostřednictvím svých členů menší sólové úlohy, v některých případech se stal i odrazovým můstkem pro následnou sólistickou kariéru.

O kvalitě sboru svědčí nabídky k hostování mimo Prahu, například v letních produkcích v rakouském Gars am Kamp, na open-air scéně v Hradci Králové spolu s kalifornským souborem Opera Viva, nebo v koprodukčním projektu Státní opery Praha a operního festivalu v italské Maceratě, kde sbor SOP účinkoval v roce 2005 s velkým ohlasem v představení opery Francise Poulenca Prsy Tirésiovy, přeneseném 2007 do Prahy. V roce 2018 obdržely za výkon v koncertním provedení Faustova prokletí Hectora Berlioze společně sbor Státní opery a sbor Národního divadla cenu Classic Prague Awards.