Biografie
Narozen v obci Jizbice (u Náchoda), zemřel v Praze. Studoval na reálném gymnáziu
v Náchodě (1916-1921), na Carnotově lyceu v Dijonu (baccalauréat 1924) a poté
na Filozofické fakultě Univezity Karlovy (FF UK) bohemistiku, romanistiku a filozofii (PhDr.1928). V roce 1929 vyučoval na reálce v Brně. V letech 1930-1934 byl tajemníkem Institutu slovanských studií (Institut des études slaves) v Ženevě. V roce 1931 se stal nejmladším docentem srovnávací literatury na Filozofické fakultě ženevské Calvinovy univerzity. 1934 se vrátil do Prahy. 1936 zastával funkci vedoucího redaktora kritické rubriky Lidových novin a habilitoval se na FF UK jako docent románských literatur. 1938 jmenován mimořádným profesorem romanistiky
na Masarykově univerzitě v Brně. Po uzavření vysokých škol v roce 1939 učil
na reálném gymnáziu v Praze. Byl činný v protinacistickém odboji, od konce 1944 vězněn. Po osvobození byl krátce členem České národní rady, později členem Zemského národního výboru. Na podzim 1945 byl jmenován profesorem srovnávací
a obecné literatury na FF UK. Byl čestným doktorem francouzských univerzit (1946)
a zahraničním členem madridské královské Akademie (1963). V roce 1950 mu bylo zakázáno učit, 1951 byla katedra komparistiky zrušena a Černý přešel do Ústavu lidové písně. V září 1952 byl obviněn z protistátní činnosti, zatčen a souzen, na jaře 1953 pro nedostatek důkazů osvobozen. Od 1954 pracoval v Kabinetu pro moderní filologii ČSAV. Od 1960 zaměstnán v Archivu ČSAV. 1968 se jako profesor vrátil
na FF UK a obnovil katedru srovnávací a obecné literatury. 1970 byl odvolán a poslán do důchodu. Znemožněna mu byla jak činnost pedagogická, tak i kritická a ediční. 1977 se stal signatářem Charty 77. Autor článků, recenzí, esejí v řadě časopisů domácích (Host, Signál, Plamen, Lidové noviny) i zahraničních. V estetických názorech vycházel z filozofie Bergsonovy, později z existencialismu; zdůrazňoval tvůrčí svobodu osobnosti. Zabýval se zejména romantismem a soudobou českou literaturou, psal eseje a studie (Karel Čapek,1936; Zpěv duše,1946; Osobnost, tvorba a boj,1947; První sešit o existencialismu,1948; Staročeská milostná lyrika,1948; Staročeský Mastičkář,1955; Knížka o Babičce,1961; Studie a eseje
z moderní literatury,1969). V 70.letech a počátku 80.let publikoval eseje a kritické stati v exilových nakladatelstvích (především v ´68 Publishers v Torontu) a v samizdatu (zejména edice Petlice): Za hádankami Bohumila Hrabala,1975; Dvě studie masarykovské,1977; Další studie o knihách edice Petlice a pro ni,1979. Významné jsou čtyřsvazkové Paměti, zahrnující období od mládí až po 70.léta. Překládal
z francouzštiny, španělštiny a italštiny beletrii (Cervantes, Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha,1931) a lit.věd.díla (F.De Sanctis, Dějiny italské literatury,1959).
Syn pedagoga a literárního historika Václava Černého.