V rámci rozsáhlé rekonstrukce pražského Národního divadla, která se uskutečnila v letech 1977–1983, se řešil i náročný urbanistický úkol nové zástavby prostoru mezi Národním divadlem a voršilským klášterem. Stávaly tu dříve tzv. Kaurovy domy, tři klasicistní budovy, které určovaly směřování Národní třídy k řece, k mostu, k divadlu. Na konci padesátých let proběhla nezbytná demolice těchto zdevastovaných objektů a uvolněný prostor začal provokovat architekty. Potřeba zásadního řešení zde ostatně byla zřejmá delší dobu, již od počátku 20. století se vedly diskuse o využití tohoto místa. Od dvacátých let pak proběhlo - za stále se měnících dispozic - několik vln architektonických soutěží. Ta poslední proběhla na přelomu padesátých a šedesátých let a jejím vítězem se stal architekt Bohuslav Fuchs, který se svými spolupracovníky předložil projekt v roce 1966. Po Fuchsově smrti přešlo autorské právo na Státní památkový ústav, jehož pracovník Pavel Kupka byl pověřen dopracováním plánů, které byly konečně v roce 1976 schváleny k realizaci. Na volném prostranství měly vzniknout tři nové objekty: provozní budova divadla, restaurace a přímo u Národní třídy budova se společenským sálem.
V roce 1980, kdy rekonstrukce historické budovy Národního divadla a hlavně výstavba nových budov značně pokročily, byl náhle projekt přehodnocen. Rozhodující podnět přišel od scénografa Josefa Svobody, který už delší dobu usiloval o zřízení vlastní budovy pro soubor Laterny magiky. Svobodovi se podařilo otevřít kritickou diskusi o využití novostavby a jejím výsledkem byla rozsáhlá proměna celého projektu. Novým úkolem byl pověřen Josef Svoboda společně se Zdeňkem Kunou, ale stejný úkol byl také zadán Karlu Pragerovi.
Svoboda přišel s návrhem, který respektoval půdorys již značně rozestavěného objektu a jeho úpravu pro následné využití Laternou magikou. Prager zase ve své koncepci sledoval víceúčelovost projektu a prostorovou flexibilitu. Ideová rada pro řešení zástavby u Národního divadla 6. 10. 1980 vybrala k realizaci Svobodův a Kunův projekt, ti však požadovali prodloužení lhůty k dopracování nově koncipovaného náročného projektu. To se nelíbilo městskému výboru komunistické strany, jenž měl v rozhodování o projektu hlavní slovo, a který trval na dodržení původně stanoveného termínu dokončení 18. 11. 1983. Realizací byl proto pověřen Karel Prager. Detaily projektu a řešení interiéru se pak dokončovalo ve spěchu v průběhu výstavby, na niž zbylo bezmála půldruhého roku.
Tak vznikla Nová scéna, od svého dokončení jedna z nejdiskutovanějším pražských staveb, která si také vysloužila mnoho sarkastických přezdívek. Budova, suverénně nahlížející do Národní třídy, vstoupila do novorenesančního ústí ulice razantně a bez okolků. Dělí se na dvě části: ta, která přiléhá k baroknímu klášteru, je klidná, transparentní, s hladkým pláštěm z determálního skla. Druhá část se zvedá na masivních pilířích, mezi kterými se otevírá volný průchod na divadelní piazzetu. Od prvního patra vzhůru nabízí architekturu velice neobvyklou: zalamovaný tvar je zkosený dole, nahoře a na nárožích je obložen více než čtyřmi tisíci tvarovkami podle návrhu Stanislava Libenského. Tyto vyfoukané skleněné tvarovky, které tvoří typický vzhled Nové scény, nesou různé profily, takže dohromady skládají mohutný reliéf. Celá stavba se vlastně mění ve svébytnou plastiku; je to unikátní příklad takového využití skla.
Karel Prager (1923-2001) pocházel z Kroměříže, v roce 1949 absolvoval fakultu architektury na ČVUT v Praze a tam také stojí jeho nejznámější stavby. Tou nejoceňovanější je budova Výzkumného ústavu makromolekulární chemie ČSAV v Břevnově, která byla v roce 2000 prohlášena za kulturní památku. Další jeho pražské realizace už jednoznačně přijímány nejsou. Někdo je nenávidí a někdo je jimi okouzlen, ať jde například o budovu někdejšího Federálního shromáždění či Komerční banku na Smíchově ve tvaru komolého jehlanu. Mezi jeho poslední práce patří obytný soubor U Kříže v Jinonicích, který byl v roce 1999 oceněn titulem stavba roku. Architekt, proslulý nesmírnou životní vitalitou a neskutečným zaujetím pro zakázku, obdržel nedlouho před svou smrtí Cenu Obce architektů za celoživotní dílo.