Úvodní projev na mezinárodní konferenci ITI „Embrace and Connect“

Antverpy, Belgie, 19. září 2024
Milo Rau

Vážení přátelé,
přijíždím za vámi ze střední Evropy, konkrétně z rakouského hlavního města Vídně. Je to páté největší město v Evropské unii s nejrychleji rostoucí populací. Přicházejí sem totiž přistěhovalci z východní Evropy, ať již z bývalé Jugoslávie, Maďarska, Ukrajiny, či z jiných zemí, a demografové předpokládají, že za rok bude mít Vídeň víc obyvatel než Paříž. Do slovenského hlavního města Bratislavy je to odsud hodina jízdy a do Budapešti, hlavního města Orbánem ovládaného Maďarska, jen něco málo přes dvě hodiny. V obou těchto sousedních zemích jsou u moci autoritářské režimy.

Před třemi dny jsem se nedaleko odsud, v Amsterdamu, bavil s generálním ředitelem Slovenského národního divadla Matejem Drličkou, kterého odvolala slovenská ministryně kultury – bývalá televizní moderátorka, která musela ze své stanice odejít kvůli homofobním výrokům. Jako důvod uvedla, že repertoár divadla je příliš „aktivistický“ a málo „národní“, jinými slovy příliš rozmanitý a příliš světový. V reakci na její krok vyhlásili slovenští umělci výstražnou stávku, do které se zatím zapojilo 300 institucí. Když jsem se o Matejově odvolání v polovině srpna dozvěděl, zavolal jsem mu. Požádal mě, abych napsal otevřený dopis slovenskému premiérovi Ficovi, což jsem udělal, a spolu se mnou další dva tisíce pracovníků v kultuře z celé Evropy. V dopise jsme napsali: „Tam, kde začne být práce odborníků hodnocena podle míry politické servility, a ten kdo tomuto měřítku nevyhoví, je označen za aktivistu, končí demokratická společnost a s ní i umělecká svoboda.“

V Rakousku zřejmě ve volbách konaných 29. září zvítězí krajně pravicová rakouská Strana svobodných (FPÖ), která podle odhadů dosáhne v koalici s konzervativní Lidovou stranou (ÖVP) na ústavní šedesátiprocentní většinu. Spolu s Elfriede Jelinek, s níž teď pracuji na společném divadelním projektu, jsme proto před dvěma týdny zveřejnili výzvu proti FPÖ, která vede kampaň pod Goebbelsovým heslem „Pevnost Rakousko“, což myslím hovoří za vše. Prosazují, aby byla v ústavě zakotvena existence dvou pohlaví, aby bylo okamžitě zahájeno přísné vracení migrantů apod. FPÖ prohlašuje, že v případě volebního vítězství chce „získat plnou kontrolu nad třemi základními oblastmi: vládou, veřejným prostorem a lidmi“. V oblasti kulturní politiky chce FPÖ postupovat po vzoru Maďarska a Slovenska, tedy snížit dotace na „progresivní akce“, konkrétně soutěž Eurovize a Vídeňský divadelní festival – můj festival.

Toto dění vyvolává prostou otázku: jak se můžeme bránit? Někteří z vás možná četli mé knihy, třeba poslední Theatre is Democracy in Small (Divadlo je demokracie v malém) nebo The Reconquest of the Future (Znovudobytí budoucnosti). V nich si kladu otázku, jak se mohou umělci postavit na odpor svým uměním a jaké jsou formy, krása a omezení takového uměleckého vzdoru. Dnes bych se chtěl zabývat tím, co můžeme udělat společně jako profese, jako velké sdružení divadelníků, na systémové úrovni. Budu proto hovořit o penězích, politice, generačních změnách a dějinách. Vycházím přitom téměř výhradně z mého, tedy středoevropského a východoevropského pohledu, za což se omlouvám.

1. Druhý příchod aneb Zanechte vší naděje, kdo vstupujete.

Tento projev je součástí řady debat s názvem „Resistance Now!“. Po zveřejnění zmíněných dvou otevřených dopisů na podporu Slovenského národního divadla a proti FPÖ jsem cítil potřebu spojit se s dalšími umělci a zjistit, jakým útokům čelí. Protože právě z toho pramení naše bezmocnost, že vedeme osamělý hrdinský boj a nedokážeme spojit své síly. Jednoduše řečeno, potřebujeme Bojovou internacionálu. Tématem světové konference ITI je „Embrace and Connect“, tedy přijímat a spojovat, což je přesně to, k čemu zde vyzývám. Aby byl náš boj proti nacionalismu účinný, musíme se spojit na globální úrovni a vytvářet nadnárodní sdružení.

Jak všichni víme, i v umění jsou peníze až na prvním místě. Vzpomínám si, že v roce 2019 – to bylo ještě před mým odchodem do Vídně, když jsem byl uměleckým ředitelem divadla v Gentu, který je odsud stejně blízko jako Bratislava od Vídně, asi hodinu jízdy – jsme demonstrovali proti rozpočtovým škrtům navrženým vlámskou vládou, kterou tehdy (a mimochodem i dnes) vedla konzervativní pravicová Nová vlámská aliance (NVA). Stávka provázená mnoha požadavky a provoláními nevedla k ničemu. Když jsme v době covidu připravovali dramaturgický plán na dalších pět let, museli jsme už počítat se sníženým rozpočtem na kulturu. Přidělování dotací fungovalo, obrazně řečeno, podobně jako rozdělování potravin po přírodní katastrofě. Všechny instituce a nezávislé soubory byly vhozeny do jednoho pytle, ve kterém už tak bylo málo peněz.

Platila zásada „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. V duchu neoliberalismu se tak skutečný problém spočívající v příliš nízké finanční podpoře kultury přetavil do konkurenčního boje. Podobný proces probíhá právě teď v Nizozemsku a v Německu, a jak všichni víte, škrty v kultuře nejsou ničím jiným než začátkem její cenzury. Vzpomínám si, jak v osmdesátých letech minulého století přišla na svět neoliberální doktrína a spojování kulturních institucí se zdálo jako dobrý nápad. Například v Německu začaly vznikat multižánrová kulturní centra, přičemž znovusjednocení západního a východního Německa celý proces jen urychlilo. Po nějaké době však narazil na své hranice, jelikož pokračující optimalizace uměleckých institucí zničila základní element samotného umění, a to možnost a schopnost experimentovat.

Od začátku jednadvacátého století tak byla založena nebo obnovena řada nadnárodních struktur. Vznikla mezinárodní putovní síť, živá nezávislá scéna, kterou Hans-This Lehmann nazval „postdramatickým divadlem“. Jde o divadlo založené na experimentu, mezinárodní výměně, hledání obecné formy, jakýsi neo-modernismus, ze kterého vychází i moje tvorba a styl „globálního realismu“. Když před nějakými pěti lety, těsně před covidem, vystrčil neoliberalismus znovu hlavu, říkal jsem si: Proč zase? V rámci zmíněných rozpočtových škrtů provedených vlámskou vládou byla zadána nezávislá studie, která se zabývala poměrem investic a výnosů ve všech odvětvích. Kulturní odvětví v něm skončilo na prvním místě s osmi eury zisku na jedno euro investic. Asi vám nemusím říkat, jak užitečné je jedno euro investované do armády.

Když tedy přišly další rozpočtové škrty, bylo mi jasné, že tentokrát nejde o peníze, ale o politiku. Byla to snaha o změnu společnosti a rozbití vazeb mezi nezávislou scénou a velkými divadly, mezi jednotlivými žánry, kontinenty a různými uměleckými prostředími. Minulý týden měla kampaň „Resistance Now!“ zastávku ve švédském hlavním městě Stockholmu, právě v okamžiku, kdy tamní nejvýznamnější nezávislý soubor v zemi Konträr přišel o finanční podporu. Stejně jako před několika lety ve Vlámsku nebo teď v Nizozemsku nikdo nevěřil, že by šlo o úsporu peněz nebo že by tento krok měl jakýkoli jiný racionální ekonomický důvod. „Prostě chtějí, abychom zmizeli,“ řekla mi ředitelka Freja Hallberg. Protože, jak jsem již uvedl, kultura je nejproduktivnějším odvětvím v Evropě.

Žijeme zkrátka v době, kdy některé liberální iluze pomalu končí nebo jednoduše mizí, stejně jako nezávislé divadlo. Ve východní Evropě už byla tato „očista“ prakticky dokonána, tady na západě máme jako obvykle atlantické zpoždění, ale do konce desetiletí bude dílo dokonáno rukama belgické NVA, nizozemské Strany svobodných a jim podobnými. Můj maďarský přítel Kornél Mundruczó uvedl loni na jaře poslední hru své divadelní společnosti Parallax ve Vídni, protože v Budapešti už to nebylo možné. Prezident Orbán jeho dílo nezakázal, jako to dělali komunisti, ale jednoduše mu sebral veškerou finanční podporu. V dnešní době se myšlenky, které se vládcům nelíbí, nekritizují, ale připraví o financování.

Lua Casella je ze stejné generace jako já, stejně jako většina zde přítomných, myslím. Naše střední generace, které sociologové říkají generace X, byla zlatým věkem neoliberalismu. Generace našich rodičů tady v Evropě, často výsměšně označovaná jako boomeři, na východě svrhla komunismus a na západě bojovala za občanská práva. Moje matka, která se narodila v roce 1950 a je tedy typická boomerka, dostala volební právo až tři roky po dosažení plnoletosti, protože v mém rodném Švýcarsku bylo pro ženy zavedeno až v roce 1971. Ve stejné době byla legalizována homosexualita, potraty a další. Ačkoli jde tedy o zcela nedávné události, mně, který se narodil v roce 1977, se zdají vzdálené a považuji je již za přirozenou součást liberální demokracie.

Když jsem koncem devadesátek začínal ve svých 20 letech s divadlem v Německu, zdálo se, že se napříč Evropou a pak celým světem potvrzuje Fukuyamova teorie o konci dějin. Nastalo vítězství liberální demokracie, sociálně tržního hospodářství a s nimi spojených ideálů, jako je myšlenka nadnárodní spolupráce, volný pohyb osob, dekolonizace a obecná myšlenka polyfonního divadla, která se promítla na velkých festivalech. V té době jsme všichni začali uvažovat v horizontu projektů, budoucnost se zdála otevřená, forma byla vším a politika skončila, protože zaváněla minulostí a patřila do světa boomerů, generace našich rodičů. Dokonce bych řekl, že evropská politika tenkrát zaváněla přinejhorším nesvobodou a přinejlepším školou.

Z filozofického hlediska by se dalo říci, že v těch letech krátce po revolucích roku 1989 se Evropa pyšnila tím, že se jí konečně podařilo uskutečnit univerzální utopii osvícenství: myšlenku evropského kontinentu jako participativní demokracie. Co bylo ještě podstatnější, Evropa se v té době vážně snažila vypořádat se svou dvojí vinou, kolonialismem a holokaustem, a to jak na společenské, tak na umělecké úrovni. Slovy Hegela to bylo dialektické období, kdy každý krok byl zároveň kritizován, zejména pokud šlo o instituce, a nedělalo se divadlo, ale metadivadlo. Některé evropské leitmotivy byly uloženy k ledu, třeba neporušitelnost kánonu, idea uměleckého génia, myšlenka zdokonalování světa uměním a tak dále. Vše bylo dekonstruováno – texty, autoři, tragédie, jazyk, žánry, drama – v úžasném procesu osvobození.

Nedokážu přesně říct, kdy se to začalo bortit. Z postdramatu se opět stalo drama, mezinárodní kultura se nenápadně vrátila do národních kolejí, jen obohacená o špetku exotiky. Jistě znáte podobenství o žábě, která se uvaří v hrnci, protože teplota se zvyšuje jen pomalu a ona si nevšimne, jak horká ve skutečnosti voda je. Já osobně jsem první známky nového nacionalismu mylně považoval za dozvuky minulosti, které jsou odsouzeny k zániku, jako když vyhodíte opilého štamgasta z hospody a on venku křičí a nadává. Trvalo mi téměř deset let, než jsem si uvědomil, že ve skutečnosti se vracíme zpět v čase a svou bitvu nejspíš prohrajeme.

„Zanechte vší naděje, kdo vstupujete,“ zní slavný nápis nad branou do podsvětí, do nějž vstupuje Dante provázen Vergiliem na začátku Božské komedie. Jak je známo, Dante si žádný takový hororový výlet do podsvětí plného oživlých mrtvol neobjednal, jen zabloudil v lese, takže každá cesta, která z něj vedla ven, byla správná, i když vedla do říše mrtvých. Spolu s ním i já vás žádám, abyste zanechali vší naděje, protože boj, který vedeme, je nejpolitičtější ze všech politických bojů. Věřící mezi vámi dobře vědí, co bude provázet druhý příchod Mesiáše: apokalypsa a konec světa, jaký jsme znali. Totéž znamená druhý příchod neoliberalismu (a nacionalismu) pro kulturu. Není podstatné, jestli se nám podaří udělat o jeden projekt víc nebo míň, ale v jakém světě chceme žít.

2. Král Oidipus aneb Kdo zná svou minulost, je odsouzen prožít ji znovu.

V této souvislosti mě napadá přísloví, že člověk pro stromy nevidí les. Znamená to, že čím lépe a detailněji znáte nějaký problém, tím méně jste schopni přispět k jeho řešení. Na mé debatě v Amsterdamu před pár dny byla také jedna politoložka, která mě upozornila, že pokud by se evropské pravicové strany byly schopné dohodnout na postoji k Putinovi, měly by v Evropském parlamentu absolutní většinu. Rozděluje je právě ruská hrozba, protože každá země ji vnímá jinak. Například pro německou, rakouskou nebo francouzskou pravici je Rusko partnerem v obraně jejich nacionalistické politiky vůči EU. Pro pobaltské státy nebo Ukrajinu je naopak Rusko logickým nepřítelem, který ohrožuje jejich nezávislost.

Zatímco nejednotnost nepřátel demokracie je výhodou, nejednotnost demokratických sil je problém. Asi není třeba připomínat nekonečné množství rozbrojů mezi jednotlivými frakcemi, které ovládnou každou uměleckou debatu, třeba mezi identitářskou levicí, která vychází z hnutí za občanská práva, a klasickou marxistickou levicí, která se hlásí k distributivní spravedlnosti a rétorickou a institucionální kritiku, jakou zde nyní vedeme, považuje za elitářskou boudu. Je tu však ještě jeden střet, který v současnosti rozděluje liberální levici, a to střet mezi dvěma historickými traumaty vyplývajícími z role pachatele holokaustu a zločinů kolonialismu.

Neustále pendluji mezi Belgií, Nizozemskem a Francií na jedné straně a Německem a Rakouskem na straně druhé. Německo a Rakousko, které provedly genocidu Židů, jsou svou vinou hluboce poznamenány a neustále ji řeší, zejména v každé debatě v uměleckých kruzích. Ve Francii, Belgii nebo Nizozemsku zase přijde co chvíli řeč na trauma koloniální minulosti, třeba na miliony mrtvých v bývalém belgickém Kongu, Indonésii nebo francouzských koloniích v severní Africe. Proto se západní Evropa dívá na izraelsko-palestinskou válku především jako na problém způsobený okupací, jako na poslední zničující kapitolu desetiletí trvajícího útlaku palestinského obyvatelstva a původních obyvatel na celém světě.

Před pár dny jsem byl na předávání nizozemských divadelních cen a v každém druhém projevu byla válka v Gaze odsouzena slovem, kterým ji označila OSN, tedy jako genocida. Naproti tomu v Rakousku a Německu je pojem „genocida“ vyhrazen pro holocaust a jeho používání je nejen považováno za antisemitskou propagandu, pokud jde o souvislost s Gazou, ale dokonce je zakázáno zákonem. Když jsem pozval francouzskou spisovatelku Annie Ernaux a bývalého řeckého ministra hospodářství Yanise Varoufakise, kteří oba kritizují izraelskou politiku, do Rady republiky – což je intelektuální poradní orgán Vídeňského festivalu –, byli jsme všichni tři v německojazyčných médiích označeni za antisemity. A nedělejte si iluze, pokud by se předávání holandských divadelních cen odehrávalo v Německu, policie by ho rozehnala.

To mě přivádí k mottu této části mé přednášky, které je samozřejmě opakem slavného citátu filozofa Santayany, který jsme se všichni učili ve škole: „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen prožít ji znovu.“ Podle mého názoru je totiž opak pravdou, jelikož při pohledu na vlastní minulost, na vlastní zločiny se „každá nešťastná rodina stává nešťastnou svým způsobem“, jak to trefně vystihl Tolstoj v úvodu Anny Kareniny. Stejně jako v antické tragédii, například v příběhu o Oidipovi, nám navíc upnutí se na minulé křivdy často brání vidět současnost takovou, jaká je, tedy jako tragédii, která si s tou předchozí nijak nezadá.

Stejně jako král Oidipus způsobí mor v Thébách, protože se odmítá vzdát svého práva vykládat si svou minulost po svém, německy mluvící země tragicky kryjí válečná zvěrstva v pásmu Gazy právě kvůli své odpovědnosti za zločiny minulosti. Na druhou stranu toto bipolární vidění světa brání nezbytné solidaritě s demokratickými silami v Izraeli, protože vykládá konflikt jako čistě koloniální válku, kde má palestinská strana vždycky pravdu, dokonce i hrdlořezové a masoví vrahové z Hamásu.

Vedle cyklického modelu antické tragédie, v níž se násilí neustále opakuje, však divadla nabízí i jiný originální příběh, a to v Aischylově hře Peršané, ve které autor rozvíjí estetiku křehkého soucitu s nepřítelem. Peršané se odehrávají na perském královském dvoře bezprostředně po potopení loďstva velkého krále Xerxa v bitvě u Salamíny. Básník, který sám bojoval proti Peršanům, jejichž jednoznačným plánem bylo vyhladit řecká města, napsal tuto hru z pohledu svých nepřátel. Jsme dnes ještě schopni takové dialektiky? Nejspíše ne, ale jiná cesta není. 

Protože kde politika selhává a žene se jen za vítězstvím v nacionalistickém diskurzu, jedině umění dokáže nabídnout lék, protože umožňuje vcítit se do druhých, ale také dotknout se vlastních slepých míst. Je živnou půdou, z níž může vzejít nová tragická poezie se všemi svými rozpory a morálními úskalími. Místem, kde se i přes stromy snažíme vidět les. Platformou pro mezinárodní spolupráci a výměnu, kde se neoliberální soupeření mezi osudy obětí a pachatelů mění na všeobecný příběh solidarity s osudy různých lidí a skupin, ve kterých je přítomna vina i utrpení. Protože vlastní slepotu nedokážeme překonat sami, ale jedině společným úsilím.

3. Kritika purismu aneb Horší, než socialistický realismus je už jen sociálně demokratický realismus.

Tuto větu s oblibou říkám vždy, když se na podobných setkáních nálada příliš uvolní. Horší, než socialistický realismus je už jen sociálně demokratický realismus. Samozřejmě tím nemyslím sociální demokracii jako politickou stranu, ale diskurz – k němuž zde sám přispívám –, který uznává nespravedlnost systému všude kromě umění. Přesněji řečeno, bezpečný prostor divadla, kde vládne tolerance a osobní svoboda, je jen odvrácenou stranou (nebo pravdivým obrazem) globálního systému podmaňování a vykořisťování. A tam, kde socialistický realismus, jakkoli esteticky povrchní, stále pracoval s utopickým novým světem, spokojí se sociálně demokratický realismus s tím, co se obvykle nazývá „angažovaností“, což je jen estetické nebo diskurzivní placebo, které nahrazuje opravdové skutky a opravdovou změnu a ve kterém je revoluce jen předmětem studia nebo představení.

Abyste mi správně rozuměli, novodobý sociálně demokratický liberalismus považuji za zcela legitimní politický způsob, jak se vypořádat se zapomínám vlastních dějin a omezeností lidského intelektu. Jenže v umění, v divadle, na jevišti musí právě nepřátelství, bezmoc, slušnost, ale i zlovolnost lidí a lidských vztahů znovu a znovu otřásat naší morální sebejistotu. Divadlo nesmí být nepropustnou ochrannou zdí demokracie, ale naopak v němu musí být místo i pro fašismus, zvrácenosti, hloupost, každá lidská vlastnost tu musí mít svůj prostor. Jinak řečeno, snažíme-li se svou prací překračovat myšlenkové a územní hranice, nesmíme skrývat svá omezení daná historickým okamžikem, naším původem, naší přirozeností, a nakonec i našimi těly.

Protože proč bychom tu jinak seděli, kdybychom nebyli sami neúplní a bezbranní. A upřímně, některé osvícenské mýty o morální čistotě a přehlížení trpěného bezpráví nejsou o nic lepší než pravicové mýty, které jsem nazval nacionalistickými. Proto bych chtěl na tomto místě vyhlásit válku všemu purismu a jakýmkoli prohlášením, která jsou spojena s kontrolou myšlení. Abych vysvětlil své pojetí negativní definice kánonu, na níž vyrostli intelektuálové mé generace, podotýkám, že nemám nic proti lidové ani elitářské kultuře, nic proti dechovce nebo Mozartovým operám. Příští rok budu zahajovat Vídeňský festival mimo jiné s dechovkou a Vídeňským chlapeckým sborem, kteří však vystoupí společně s konžskými operními pěvci, skupinou Pussy Riot a zpěvačkou Laurie Anderson. Ve Vlámské opeře, nacházející se jen pár metrů odsud, jsem v minulé sezoně nastudoval Mozartovu operu Titus společně s úžasnými pěvci, ale také s lidmi, které jsme našli na ulici, Jihoameričany, Afričany, lidmi z Blízkého východu atd. Protože i když Antverpám vládne pravice, je to ve skutečnosti multikulturní město.

Jsem proto rád, že mou předřečnicí byla moje kamarádka Lua, která přednesla chválu ne-očisty. Žádný řečník, ani žádná řečnická pozice není a nesmí být absolutně důvěryhodná. Vzpomínám si, že když jsem viděl Luinu první inscenaci Short of Lying (Nic míň, než lež), bylo mi hned jasné, že ji musím přivést do divadla NTGent. Prakticky ve stejné době, v roce 2017, jsem uspořádal v berlínském divadle Schaubühne akci nazvanou Světový parlament, kde jsme, podobně jako zde, diskutovali se stovkou delegátů z celého světa o možných tématech a limitech světové demokracie, tedy jak překonat národní, a tudíž neokoloniální mocenské struktury. Když turecký člen Světového parlamentu odmítl uznat, že vyhlazení Arménů byla genocida, chtěli ho evropští členové z našeho parlamentu vyhodit. Zvedl se ale jeho předseda, politik pocházející z Namibie, a řekl, že Turecko jako jediný stát uznalo německou genocidu Hererů, takže když vyhodí tureckého kolegu, půjde i on.

Nevím, jak byste tu situaci vyřešili vy, ale určitě lépe než já. To je právě umění politiky, o kterém zde mluvím. Neřiďme se jen svou morálkou, svými prohlášeními, svým pohledem na věc, svou historií, ale vždy o své pravdě pochybujme. Dovolte mi tedy, abych Danteho poopravil. Domnívám se, že v boji proti zastydlým neonacistům z podsvětí bychom se neměli vzdávat vší naděje, ale jen všech iluzí. Jak kdysi řekl James Baldwin: „[Vím, že žádám nemožné. Ale] v naší době, jako v každé době, je nemožné to nejmenší, co lze žádat.“  Nezapomínejme však, že všichni jsme nehotové bytosti, že nemožné nás láká a zároveň děsí a že všichni máme svůj díl pravdy a zároveň nikdo nemá celou pravdu. A proto znovu opakuji, musíme se spoléhat jeden na druhého.

4. Chvála krásy aneb Odpor nemá žádnou formu, odpor je forma.

Každá klasická antická hra má čtyři dějství, byť se většina lidí domnívá, že jich má pět. Tím se dostáváme k poslednímu, možná nejdůležitějšímu bodu, k deus ex machina: chvále krásy. Před chvíli jsem si dělal legraci ze sociálně demokratického realismu. Nechápejte mě prosím špatně, není to výzva k návratu k socialistickému realismu, k propagandě, agitaci nebo jakési politice lidové fronty. Domnívám se, jak stále opakuji, že krása a skandál jsou dvě sestry, které byly odděleny při narození. Především si však na rozdíl od socialistických či fašistických realistů myslím, že odpor nemá formu, ale že je sám o sobě formou. Dovolte, abych toto tvrzení vysvětlil.

Jak možná víte, mé hry jsou pravidelně předmětem stíhání nebo čelí kampaním proti svému uvedení v různých zemích, například ve Švýcarsku, Německu, na Tchaj-wanu, ve Spojených státech, v Brazílii, Rusku nebo Belgii. Argumenty jsou vždy politické, tedy že se hra dotkne citů té či oné části obyvatelstva, ať už jde o pravoslavné věřící v Rusku, nebo katolíky ve Francii či Brazílii, ačkoli ti, kteří mají být údajně dotčeni, se představení neúčastní, ani o něm nevědí. Například v Paříži inicioval pravicový katolický ministr petici proti jedné z mých inscenací, poetické dětské hře Five Easy Pieces pojednávající o zneužívání. Dopis, který se objevil v některých médiích, podepsalo deset tisíc „znepokojených katolíků“. Večer v den premiéry se před divadlem konal pochod, házely po nás bomby s barvou a diváci se téměř nemohli dostat do sálu.

Samotná inscenace přitom všechna obvinění vyvrátila, jelikož její poezie, humor a svobodný projev dětských herců rozptýlily všechny předsudky, stejně jako slunce rozpouští sníh. Pravoslavní kozáci věrní Putinovi, kteří vtrhli na představení mé inscenace Moskevský proces v Moskvě, zažili něco podobného. Chtěli nás zmlátit, ale pak si zmateně sedli do hlediště, když viděli, jak jejich oblíbení kněží a oblíbený televizní moderátor debatují na jevišti s disidenty. „Bylo to jako surrealistický sen,“ řekl mi později ředitel Sacharovova centra, které bylo mezitím zavřeno. „Až na to, že se to skutečně stalo.“

Chci říct, že divadlo nemusí být nutně politické, ale tak jako tak je předmětem politiky. Divadlo musí být surrealistické, šílené, halucinační a nesnesitelně rozporuplné. Někdy se umění musí stát zbraní, kterou lidé pozvednou na obranu své svobody, jako je tomu nyní na Slovensku, v Maďarsku nebo v Rakousku. Protest proti nacionalistickému volebnímu programu FPÖ ohrožujícímu kulturu, který jsem zveřejnil s Elfriede Jelinek, je voláním občanské společnosti o pomoc. Protože umění musí zůstat svobodné, a tedy složité, rozmanité i nepříjemné, zářivé i matoucí, jako sama skutečnost. Dechovka a queer vystoupení, Čechov a vyprávění příběhů, rituály, to vše je divadlo. Protože divadlo, stejně jako každé umění, nikdy nemá jasné „poselství“ a je z podstaty věci nejednoznačné. Jako takové je proto vždy nespolehlivé. Je to instituce, která vznikla na odpor proti všem ostatním institucím, proti samotné myšlence instituce a zároveň usiluje o to, stát se ideální institucí, která bude nejdemokratičtější ze všech.

Proto si politické divadlo, o kterém mluvím, předsevzalo stát se prostředníkem mezi různými frontami a klást zásadní otázky po tom, jak spolu žijeme, čemu věříme a jak reprezentujeme svět. Něco jiného je inscenovat hru v dnešní Moskvě a něco jiného udělat to v Palestině, Itálii, Brazílii, Maďarsku, Demokratické republice Kongo nebo Rakousku. Vstoupit na jeviště je pro člověka hluboce politickým aktem, protože vždy reagujete na nějakou politickou nebo společenskou situaci, byť jen prostřednictvím diváků, kteří si do dění na jevišti projektují vlastní názory, naděje a traumata. Vzpomínám si na panelovou diskusi v Paříži před několika lety, kde jsem kritizoval nudné evropské divadlo, které stále dokola přehrává tentýž kánon.

Jedna íránská umělkyně mě přerušila a oponovala mi, že hrát Čechova v Teheránu je revoluční počin, který znamená svobodu. „Neurážejte tu Čechova, prosím!“ A měla pravdu. Protože my tady, každý uvězněný ve vlastní slepotě, stále zapomínáme, že odpor nemá formu, odpor je forma, a na každém místě světa se projevuje jinak. Když jsme před několika dny v Amsterdamu hovořili o vzestupu radikální pravice, jeden z posluchačů, Slovák, položil Mateji Drličkovi dotaz: „Myslíte, že jsme byli moc slušní? Že kvůli tomu jsme prohráli boj proti radikální pravici?“ Matej se na chvíli zamyslel a pak odpověděl: „Na slušnosti není nic špatného. Musíme ale svou slušnost bránit. Nakonec je silou lásky porazíme.“

Děkuji vám za vaši práci, velkorysost a trpělivost. A dovolte mi, abych ocenil velké téma letošního kongresu, které mi připadá dnes důležitější než kdy jindy: „Přijímat a spojovat.“