O nás

Revue a výkladní skříň

Styl prvního představení udával podobu první etapy vývoje Laterny magiky. V Bruselu se ještě zapojovaly herečky-konferenciérky, živí hudebníci (legendární vystoupení Jiřího Šlitra), ale hlavní břemeno na sebe vzali tanečníci. Laterna magika se stala součástí Národního divadla jako samostatná „výzkumná“ scéna s vlastním uměleckým vedením. Oficiální pražské premiéry se dočkala v zrekonstruované budově paláce Adria na rohu Národní a Jungmannovy ulice, a to 9. května 1959, uměleckým šéfem se stal jaksi samozřejmě Alfréd Radok. V následujících letech byla Laterna zaměřená jak na domácí publikum, tak stále víc na zájezdové programy, pro které byl skládankový charakter prvních představení výhodou. Podle archivních materiálů a pamětníků se jednotlivé části premiérového a následných zájezdových programů měnily, doplňovaly, upravovaly nebo se alespoň měnily jejich názvy. Druhé představení Laterny magiky se příznačně jmenovalo Zájezdový program. Byl s ním spojen také střet s tehdejší socialistickou představou o umění: ministr kultury Václav Kopecký nepovolil jevištní ztvárnění Otvírání studánek Bohuslava Martinů a Alfred Radok musel odejít z funkce. Až v uvolněnější atmosféře roku 1966 se do Laterny mohlo vrátit zapovězené číslo i jeho režisér. Jedinou výjimkou v programu této éry bylo dramatické představení, opera Hoffmannovy povídky z roku 1963, kritika si ovšem přála dál Laternu magiku revuální. Také na světové výstavě Expo 67 v Montrealu se Laterna magika prezentovala kratší Revuí z bedny, která se hrála mnohokrát za den.

Skutečné divadlo?

Dramaturgický zlom nastal od roku 1973, kdy Laterna magika začala hledat nový umělecký výraz v podobě celovečerního tvaru, uměleckým ředitelem se na dlouhou dobu stal Josef Svoboda. Počínaje Pražským karnevalem, začal se profilovat nový typ představení. Laterna magika se pokusila oslovit i dětského diváka, což se podařilo hlavně premiérou Kouzelného cirkusu v roce 1977. Že toto představení je na repertoáru dodnes a je nejhranějším divadelním kusem ve střední Evropě, hovoří samo za sebe. Kouzelným cirkusem také Laterna zřetelně vstoupila do etapy svébytného mnohovýznamového divadla. Josef Svoboda při oslavách dvaceti let uvádění Kouzelného cirkusu poznamenal: „V lůně celého záměru bylo cirkusové téma, pro které se zrodil šťastný nápad panoramatické pohyblivé plachty, nesoucí filmový obraz a znázorňující rovněž cirkusové šapitó. Tato scénografie zpodobňuje celý příběh a princip Laterny magiky.“ S divadlem se spojovala nová jména: Evald Schorm, Jiří Srnec, Eva a Jan Švankmajerovi… Úspěšná byla i následující Sněhová královna, kterou zchoreografoval Pavel Šmok.

V Laterně magice bylo uvedeno experimentálně i činoherní představení: Noční zkouška (1981) Antonína Máši v režii Evalda Schorma. Hlavní roli režiséra ztvárnil Radovan Lukavský a představení využilo poprvé synchronní promítání s použitím televizních kamer. Laterna magika se tímto představením mimo jiné snažila přesvědčit, že hraje také pro českého diváka, protože už v té době měla nálepku divadla pro turisty. O dva roky později se objevila další činohra, Černý mnich s Janem Kačerem v hlavní roli.

Laterna magika spěla k postavení „klasického“ repertoárového divadla, kde se mísí zábavná a vážná témata, experimentální i tradiční postupy z kořenů, které stojí na principech Laterny magiky a vysoké interpretační úrovni. Prvky tzv. multimediálního divadla měly obsahovat nejen kombinaci médií a žánrů, ale také rozvinout původní metody, nové inscenační postupy. Zvyšovala se úroveň tanečního souboru, který dostával stále více prostoru, zejména od premiéry představení Pragensia, Vox Clamantis choreografky Marcely Benoniové. Od osmdesátých let patřil k repertoárovým stálicím Odysseus choreografa Ondreje Šotha a s hudbou Michaela Kocába. Během příprav, které trvaly bezmála tři roky, se hovořilo o nejtěžším úkolu, který na sebe Laterna magika kdy vzala. Existovaly dokonce dvě verze, jedna se hrála v prostorách Paláce kultury (dnešní Kongresové centrum), druhá byla už určená pro Novou scénu ND, kde Laterna magika hraje od roku 1984 dodnes.

Laterna magika a sametová revoluce, samostatní

S Laternou magikou je spojována jedna velmi významná událost v dějinách naší republiky. V období, kdy působilo divadlo v prostorách paláce Adria, se od 21. listopadu 1989 stalo na tři týdny nejsledovanějším místem republiky. Veškeré prostory divadla v tu dobu využívalo nově vzniklé Občanské fórum původně založené v Činoherním klubu. Laterna magika byla centrem „něžné revoluce“ při níž došlo k pádu komunismu. Vedení, produkce a členové souboru se stali odpovědnými kontaktními osobami s občany celého Československa. Dvacet čtyři hodin denně registrovali nově vznikající OF v celé republice, nepřetržitě komunikovali telefonicky, vyřizovali korespondenci. Každý den v sále divadla probíhaly tiskové konference s novináři z celého světa, vyráběly a distribuovaly se letáky a další tiskoviny, v divadle spali mimopražští disidenti. Revoluce přinesla, s malým zpožděním, také velkou změnu ve statutu Laterny magiky – od roku 1992 existuje jako samostatná příspěvková organizace.

Laterna magika pokračovala v nastavené umělecké lince. Představení pro tři tanečníky Minotaurus, založené na zobrazení textu stejnojmenné povídky Friedricha Dürrenmatta v překladu Jiřího Honzíka, poprvé použilo počítačovou animaci (v roce 1990). Po revoluci se začala rodit spolupráce se zahraničím. Nejprve to byla Hra o kouzelné flétně v koprodukci s Itálií, později úzké propojení se světem francouzské moderní choreografie. Na tři roky se šéfem baletního souboru Laterny magiky stal choreograf Jean-Pierre Aviotte, jehož prvním počinem byl balet Casanova, jehož se po režijní stránce ujal Juraj Jakubisko. Následovaly Hádanky, vysoce oceňované kritikou.

Laterna magika se stále víc obracela do hájemství moderního a současného tance a toto snažení vyvrcholilo v představení Graffiti (2002), kdy se ke slovu dostala mladá generace choreografů. V oblasti tance není nikdo, kdo by neznal jejich jména: Petr Zuska, který byl posléze dlouholetým šéfem Baletu Národního divadla v Praze, Václav Kuneš, který si vydobyl místo na mezinárodní choreografické scéně, a Jiří Bubeníček, proslulý snad ještě více jako tanečník. Přední sólisté Laterny magiky Eva Horáková a Pavel Knolle byli za své interpretační umění v duetu Les bras de mer (v choreografii P. Zusky) oceněni jako nejlepší sólový taneční pár. Tuto cenu jim udělily Taneční sdružení České republiky a Únia tanečného umenia na Slovensku spolu s Nadací Českého a Slovenského literárního fondu za rok 2002. Ve stejném roce si oba sólisté ještě vysloužili nominaci na Cenu Thálie. Graffiti byly také posledním dílem scénografa Josefa Svobody (zemřel ve stejném roce), který v něm využil svůj vynález virtuálního plátna, umožňujícího projekci před jevištěm.

Laterna magika opět souborem ND

Laterna magika je od 1. 1. 2010 opět součástí Národního divadla. Devět let strávila pod uměleckým vedením Zdeňka Prokeše. V sezoně 2010/2011 se uskutečnila premiéra inscenace Legendy magické Prahy, ve které se Laterna magika po umělecké stránce vrátila ke svému dědictví, klasické práci divadla s filmem a tancem v režii zakladatele černého divadla Jiřího Srnce, s choreografií Petra Zusky a dalšími. V sezoně 2011/2012 oslavilo představení Kouzelný cirkus 35. narozeniny svou 6 167 reprízou a v sezoně 2011/2012 byl transformován do nové retrospektivy Coctail 008 jako Cocktail 012 – The Best of. Retrospektiva ukázek byla rozšířena – nejstarším zrekonstruovaným číslem je legendární Krkolomná jízda z někdejšího programu Variace (1966). V sezoně 2012/2013 přibyla inscenace vytvořená pro dětského diváka Vidím nevidím (režie Maria Procházková, únor 2013), která byla jako jediná inscenace Laterny magiky také převedena do znakového jazyka, a brzy nato vzniklo multimediální představení na motivy experimentální poezie Václava Havla Antikódy (režie Braňo Mazúch, choreografie Věra Ondrašíková, březen 2013).

Kritiky ceněnou tanečně pohybovou inscenaci Human Locomotion nastudovalo známé režijní duo SKUTR ve spolupráci s choreografem Janem Kodetem. V sezoně 2014/15 vznikla inscenace pro celou rodinu Podivuhodné cesty Julese Verna v režii Davida Drábka. V sezoně 2015/2016 pod režijním vedením Vladimíra Morávka další titul pro celou rodinu, Malý princ na motivy románu Antoina Saint-Exupéryho.

V březnu 2017 měla premiéru inscenace, která vznikla z inciativy členů souboru: v režii Pavla Knolleho a choreografii Davida Stránského a Štěpána Pechara byla uvedena taneční inscenace Cube. V roce 2018, kdy Laterna magika oslavila 60. let své existence, vznikl nový titul pro rodinné publikum, tanečně-vizuální Zahrada v základním motivu volně inspirovaná knihou Jiřího Trnky, pojednávající však o dospělých lidech, kteří nacházejí ztracenou fantazii a zahradu svého dětství.