O nás

Historie opery na území Čech sahá již do 17. století, přesněji do roku 1627, kdy byla u příležitosti korunovace Ferdinanda III. Habsburského uvedena ve Vladislavském sále na Pražském hradě italská pastorální komedie. V 17. století se rozmach opery rozšiřoval po Evropě z Itálie a i v Čechách probíhala představení pro panovnický dvůr na Pražském hradě. Významnou událostí bylo dvojí provedení opery dvorního skladatele Johanna Josepha Fuxe Constanza e Fortezza na Pražském hradě pořádané při korunovaci císaře Karla VI. za krále českého v Praze 28. srpna 1723. Vzrůstající popularita operních představení postupně inspirovala české šlechtice, kteří si na svých sídlech začali budovat divadelní sály a zvát do nich operní společnosti. Jedním z prvních a nejaktivnějších byl hrabě František Antonín Špork, který měl divadlo v zahradě své pražské rezidence už od roku 1701 a od roku 1725 pak otevřel divadlo Na Poříčí, zvané Hraběcí divadlo na Novém Městě pražském. Roku 1739 následovalo založení prvního „kamenného“ divadla – Divadla v Kotcích, toto divadlo bylo zcela německé. Byly zde uvedeny například opery Christopha Willibalda Glucka Ezio a Ipermestra.

V roce 1783 bylo otevřeno Hraběcí Nosticovo divadlo, později přejmenované na Stavovské divadlo, které je dodnes spojováno se jménem Wolfganga Amadea Mozarta. Divadlo tehdy pojalo jeden tisíc návštěvníků. Časem byla kapacita pro větší pohodlí diváků snížena na dnešních 654 míst. V tomto divadle Mozart 20. ledna 1787 osobně dirigoval svoji Figarovu svatbu, která úspěch ve Vídni nezaznamenala. V Praze se však setkal s neskonalým nadšením. Tento úspěch přiměl skladatele složit pro Prahu operu Don Giovanni, jejíž světovou premiéru 29. října 1787, opět sám dirigoval. Další premiéra Mozartovy opery La clemenza di Tito se odehrála roku 1791 na počest korunovace císaře Leopolda II. českým králem, úspěchu předchozích oper však již nedosáhla.

Roku 1799 divadlo od hraběte Nostice odkoupili čeští stavové a přejmenovali Nosticovo divadlo na Stavovské. 2. února 1826 zde měla premiéru první česká opera Dráteník, jejímž autorem byl František Škroup. Ten se stal v roce 1827 i druhým kapelníkem Stavovského divadla. Škroup se také zasloužil o uvedení řady oper do té doby v českých divadlech nehraných. Jeho zásluhou a současně i se zásluhou ředitele Johanna Augusta Stögera bylo uvedeno např. několik oper Richarda Wagnera. Jako první byl v roce 1854 uveden Tannhäuser, kterého v roce 1856 doplnilo uvedení Lohengrina a Bludného Holanďana.

Také v 19. století působily ve Stavovském divadle osobnosti světového renomé, v letech 1813-1816 byl operním ředitelem Carl Maria von Weber, který se do Prahy opakovaně vracel ve 20. letech jako dirigent svého Čarostřelce (Der Freischütz). V letech 1885-1886 sbíral ve Stavovském divadle dirigentské zkušenosti mladý Gustav Mahler.

Divadlo také hrálo důležitou úlohu během období českého národního obrození. Potřeba pozvednout český jazyk a motivovat české obyvatele k národní uvědomělosti vedlo v roce 1850 k založení Sboru pro zřízení českého Národního divadla v Praze a začaly být vybírány první příspěvky na jeho postavení. Výstavba samostatného českého divadla byla jednou z priorit české společnosti ve všech jejích vrstvách, od šlechty až po chudé venkovany, kteří dle svých možností přispívali na jeho stavbu. Zájem však projevoval během svých mnohých návštěv Prahy i císař František Josef I., který opakovaně finančně výstavbu podpořil, stejně jako jeho syn korunní princ Rudolf, za jehož účasti došlo k prvnímu slavnostnímu otevření divadla. Kvůli nedostatku financí a různým průtahům došlo však v roce 1862 nejprve ke stavbě a otevření Prozatímního divadla (toto divadlo bylo pouze české a hrála se v něm česká tvorba. To způsobilo, že se české divadlo zcela oddělilo od divadla německého) a až v roce 1881, respektive 1883 k otevření novorenesanční budovy Národního divadla, dominanty pravého břehu Vltavy. Součástí dějin Prozatímního a Národního divadla jsou osobnosti české hudby, jako jsou skladatelé Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich a Leoš Janáček, kteří v divadle působili na různých postech anebo pro něj psali svá díla. Významně jsou s budovou Národního divadla spojeny Smetanovy opery Dalibor, uvedený při slavnostech spojených s položením základního kamene, a Libuše hraná při všech jejích slavnostních otevřeních (1881, 1883, 1983).

Významné éry souboru vytvořili šéfové a dirigenti Karel Kovařovic, Otakar Ostrčil a Václav Talich. K věhlasu souboru přispěli pěvci Ema Destinnová, Karel Burian, Otakar Mařák, Theodor Schütz, Vilém Zítek, Jarmila Novotná, Marta Krásová, Marie Podvalová, Maria Tauberová, Milada Šubrtová, Libuše Domanínská, Beno Blachut, Václav Bednář, Eduard Haken, Ivo Žídek, Václav Zítek či Gabriela Beňačková. Na jevišti Národního divadla odehrál operní soubor světové premiéry takových oper, jakými jsou například Rusalka (1901) nebo Čert a Káča (1899) Antonína Dvořáka, Juliette (1938) Bohuslava Martinů nebo Výlety páně Broučkovy (1920) Leoše Janáčka.

Za dirigentským pultem orchestru opery Národního divadla a v její starší historii se střídaly generace osobností, z nichž mnohé zasáhly nejen do vývoje vznikajících orchestrálních těles, zejména České filharmonie, ale ovlivňovaly i proudy českého kompozičního umění. Mezi tyto umělce patří Adolf Čech (původně v Prozatímním divadle, pak v ND), Karel Kovařovic, Otakar Ostrčil, Václav Talich, Zdeněk Chalabala, Jaroslav Krombholc, Jaroslav Vogel, Zdeněk Košler, Bohumil Gregor a mnozí další.

V roce 1920 získalo Národní divadlo další scénu, a to dnešní Stavovské divadlo.
Pozadu ovšem nezůstali ani němečtí obyvatelé Prahy a v roce 1888 byl Wagnerovými Mistry pěvci norimberskými zahájen provoz Nového německého divadla (Neu es deutsches Theater), budovy dnešní Státní opery. Historii Nového německého divadla několikrát ovlivnily dějinné zvraty 20. století. Po prvním řediteli Angelo Neumannovi se na vedoucích místech objevili např. Alexander Zemlinsky, Georg Széll, opakovaně zde dirigoval Richard Strauss, Erich Kleiber, Otto Klemperer, z pěvců jmenujme za všechny Enrica Carusa.

Významnou, byť krátkou kapitolu v historii pražské opery, představuje Divadlo 5. května založené 1945 v uvolněné budově německého divadla. Operní soubor vystupující pod názvem Velká opera 5. května byl v roce 1948 začleněn do svazku Národního divadla, odkud se osamostatnil v roce 1992 jako Státní opera Praha, která tak vytvořila přirozenou konkurenci dvou pražských operních domů.
Rozvinula se také tvůrčí spolupráce s významnými českými i světovými dirigenty. Patří mezi ně především Sir Charles Mackerras, který v Národním divadle nastudoval Mozartova Dona Giovanniho (1991) a Janáčkovy Výlety páně Broučkovy (2003). K dalším zvučným jménům patří Jiří Bělohlávek a jeho nastudování Její pastorkyně (1997), Rusalky (1998), Carmen (1999), Čertovy stěny (2001), Osudu (2002), Řeckých pašijí (2006) ad., Jiří Kout s hudebním nastudováním Růžového kavalíra (1996), Tristana a Isoldy (2000), Verdiho Requiem (2004) ad., Gerd Albrecht s Dvořákovou Vandou (2004), John Fiore, který vedl první historické provedení kompletní Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův (2005), dále první historické uvedení Pucciniho Děvčete ze Západu na scéně Národního divadla (2007) nebo nastudování Wagnerova Parsifala (2011) ad. Od sezony 2009/10 se stal šéfdirigentem orchestru Národního divadla Tomáš Netopil, který vedle řady koncertů hudebně nastudovala např. Mozartovy opery La finta giardiniera, Idomeneo (2010) a Únos ze serailu (2011), Janáčkovu Káťu Kabanovou (2010) a Dvořákova Jakobína (2011).

Mezi režisérské osobnosti, které se zásadním způsobem zaznamenali do nedávných dějin opery, patří především David Radok, jehož inscenace Dona Giovanniho (1991), Kouzelné flétny (1993 a 2001), Lady Macbeth Mcenského újezdu (2000) a Vojcka (2001) získaly významná česká divadelní ocenění. Ze zahraničních režisérů pak David Pountney a jeho Julietta (2000) a Čertova stěna (2001), Robert Wilson s inscenací Janáčkova Osudu (2002) a Káti Kabanové (2010), režisérský manželský pár Ursel a Karl-Ernst Herrmannovi s inscenací Mozartovy opery La clemenza di Tito (2006) a La finta giardiniera (2008) nebo filmový tvůrce Miloš Forman, který se svými syny Petrem a Matějem inscenoval jazzovou operu Dobře placená procházka (2007). Jistý podíl měl na podobě inscenací opery také režisér Jiří Nekvasil, který stál v čele souboru v letech 2002-06.

K dalším významným počinům posledních let patří například světová premiéra soudobé opery Nagano Martina Smolky (2004) pojednávající o vítězství českého hokejového týmu na Olympijských hrách v Naganu roku 1998, již zmíněná Dobře placená procházka Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra (2007), inscenace Monteverdiho Orfea (2007) v režii Jiřího Heřmana (šéfa opery v letech 2007-2011), kterou Národní divadlo oslavilo 400. výročí vzniku tohoto díla, jež stojí na samém počátku historie opery. Jiří Heřman obohatil operní repertoár Národního divadla svými inscenacemi Dvořákovy Rusalky (2009), Martinů Her o Marii (2009), Wagnerova Parsifala či Dvořákova Jakobína (2011). Významné bylo nastudování Händelovy opery Rinaldo (2009) v provedení souboru Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem a sólistů a hostů Opery Národního divadla. Inscenace byla vytvořena v koprodukci s LeThéâtre de Caen, L´Opéra de Rennes, Le Grand Théâtre de Luxembourg a následně provedena také v Královské opeře ve Versailles. V lednu 2012 byla uvedena světová premiéra opery Čarokraj českého skladatele Marka Ivanoviće v režii Petra Formana. Během uměleckého vedení Petra Kofroně (od srpna 2013 do května 2019) byla ve světové premiéře uvedena opera Aloise Háby Nová země, dále Kašlíkův Krakatit, na Nové scéně novinky: J. Kučera: Rudá Marie, J. Kadeřábek: Žádný člověk, M. O. Štědroň: Don Hrabal, P. Vajsar: Tramvestie a I. Acher: Sternenhoch, opera oceněná Cenou divadelení kritiky zvítězila také v anketě Divadelních novin jako Inscenace roku 2018.

Po řadu let spolupracuje opera Národního divadla s mnoha významnými hudebními a operními festivaly, nejen v České republice. Za všechny jmenujme spolupráci s Mezinárodním hudebním festivalem Pražské jaro, s Mezinárodním operním festivalem Smetanova Litomyšl, účast na festivalech mj. v Edinburku (1970), Lucernu (1978), Salcburku (2002), Wiesbadenu (2005), zahraniční vystoupení v italské Catanii (2005), ve španělské Valencii (2007), Kanárských ostrovech (2008), Kypru (20011) nebo pravidelná turné po Japonsku.

Od roku 2012 působí pod hlavičkou Národního divadla opět dva operní soubory, Opera Národního divadla, jejíž představení můžete navštívit v historické budově Národního divadla a ve Stavovském divadle, a soubor Státní opery hrající ve stejnojmenné budově. Během divadelní sezony nabízí oba soubory dohromady přes 40 operních představení měsíčně s repertoárovou pestrostí od baroka po skladby současných skladatelů.