Biografie
ruský skladatel a klavírista Moskevskou konzervatoř absolvoval klavírním koncertem v roce 1955. Prosadil se baletem Hrbatý koníček (premiéra ve Velkém divadle v Moskvě v r. 1960; u nás pohostinsky na Pražském jaru 1967). Pro svou ženu, primabalerínu Maju Piseckou, vytvořil slavnou adaptaci Bizetovy opery Carmen (premiéra ve Velkém divadle v Moskvě v roce 1967). V roce 1972 uvedlo Velké divadlo v Moskvě Ščedrinův balet Anna Kareninová (opět s Pliseckou), v roce 1980 následoval balet Racek podle Čechova. Jako absolvent klavírní třídy konzervatoře (J. Flier) se Ščedrin věnuje provádění vlastních klavírních skladeb, mezi nimiž zaujímají přední místo 3 klavírní koncerty. V koncertantních a symfonických partiturách hledá všude nové možnosti zvuku a formy. Zatímco v 1. koncertu pro orchestr (Nezbedné častušky, 1963) se autor spokojil s virtuózním zpracováním populárních intonací, v 2. koncertu pro orchestr (Zvony, složeném v roce 1967 k 125. výročí Newyorské filharmonie a poprvé provedeném za řízení L. Bernsteina) využil Ščedrin netradičně jak soustavy zvonů, tak starých ruských církevních melodií. 3. klavírní koncert (1974) je zvláštní tím, že v něm inovoval klasický variační postup račím způsobem; nejdříve zazní variace a vlastní téma exponuje až po vyčerpání všech postupů na samém konci skladby. Netradiční stavební řešení uplatnil též v 2. symfonii (1966); tvoří ji 25 preludií seskupených do pěti vět. Mezi Ščedrinovy úspěšné operní partitury patří též opera Nejen láska (1961), která spadá do skladatelova folklórního údobí. V dalším stylovém vývoji uplatňuje Ščedrin aleatoriku a seriální metody. V roce 1981 zaujaly Fresky Dionisijovy pro 9 nástrojů, inspirované nástěnnými malbami z Ferapontovského kláštera. Obrovský úspěch baletu s hudbou „Bizeta-Ščedrina“ ho inspiroval natolik, že tuto strhující hudbu „přetavil“ do další nové hudební formy – orchestrální suity. Orchestrální Suita Ščedrinovy Carmen má třináct čísel. Jejich sled nekopíruje otrocky původní dramatický příběh o krásné a nezkrotné Carmen, a přesto prožíváme příběh milostné vášně k tragickému rozuzlení neméně sugestivně. Zásluhu na tom má nejen dramaticky cítěná mozaikovitá hudební tektonika, ale též mistrovsky instrumentovaná partitura, plná známých intonací, ale i překvapivých zvratů, hudba strhující rytmičností a muzikantským kouzlem. Bizetova hudba si v suitě „musela nechat líbit“ i typické Ščedrinovo dělení motivů, které jsou znovu a znovu spojovány do překvapivých novotvarů. Je charakteristické, že původní vokální složku „nahrazuje“ smyčcový orchestr a pro rytmickou složku využívá skladatel velký soubor bicích nástrojů, včetně vibrafonu, marimby, zvonů a velkého bubnu. Doslova elektrizující zvukový materiál suity, který tak Ščedrinova hudba nabízí, otevírá brány bohaté škály výrazové sdělnosti, stává se zdrojem nepopsatelných uměleckých prožitků.