Historický vývoj legendární Šárky

Než se pustíme po stopách oslnivé, leč zrádné „amazonky“ Šárky a touhou zaslepeného Ctirada, načrtněme si alespoň v obrysech Fibichovu osobnost. Autor, do jehož slavné skladbičky Poem z cyklu Nálady, dojmy a upomínky se za více než sto let „zakouslo“ již nesčetně klavíristů, byl nadaný nejen hudebně, ale měl i výjimečné výtvarné cítění, sbíral motýly (část jeho sbírky dnes vlastní Národní muzeum) a oplýval i talentem literárním. Studoval v Lipsku a Mannheimu, působil v Paříži, Mnichově a Vilniusu. Byl nejen váženým skladatelem, ale také klavíristou, pedagogem a autorem Velké teoreticko-praktické školy pro piano, členem České akademie věd a umění, čestným členem Umělecké besedy a od roku 1899 do své předčasné smrti v roce 1900 i dramaturgem Národního divadla. Napsal sedm oper, nicméně do srdcí divadelních nadšenců se zapsal především svými scénickými melodramy na texty Jaroslava Vrchlického Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie sdruženými v cyklu Hippodamie a symfonickými melodramy na texty Erbenovy Kytice, při nichž doslova tuhne krev v žilách!

Fibichovu pověst na sklonku 19. století významně pošramotil vztah s libretistkou Anežkou Schulzovou. Během práce na Šárce odešel definitivně od své druhé ženy, přední altistky Národního divadla Betty Fibichové-Hanušové (jeho první manželkou byla Bettynina mladší sestra Růžena, která zemřela, stejně jako obě Fibichovy děti z prvního manželství), požádal o rozvod a prakticky přes noc se stal vyvrhelem pražské maloměšťácké společnosti. Fibichův současník Adolf Piskáček vzpomínal: „V letech devadesátých bil u nás do Fibicha kdekdo. Nejvíce ze všech českých umělců měl toho na svědomí Fibich. Kazil vkus obecenstva, opisoval Wagnera, neuměl psáti pro lidský hlas, špatně učil, instrumentovat neuměl, zkrátka měl toho Fibich na svědomí dost. Snad mu i vyčtli, že on byl toho příčinou, neurodily-li se kde v Čechách brambory.“ Nepomohl mu ani spor mezi „fibichovci/smetanovci“ a „dvořákovci“, který vyvrcholil v letech 1910–1914 tzv. bojem o Dvořáka. Operou Šárka toužil Fibich navázat na Smetanovu Libuši, ze které v díle dokonce na několika místech cituje. Měla rozptýlit obavy z jeho wagneriánství a upevnit Fibichovo postavení jako českého skladatele. On sám prohlásil, že Šárka je „operou vskutku národní“.

Pověst o dívčí válce se objevuje již v Kosmově kronice z 12. století, ovšem ještě bez postavy Šárky. O té se poprvé zmiňuje na počátku 14. století kronika Dalimilova, která poněkud laškovné Kosmovo vyprávění posouvá do roviny hrdinného eposu. Krásná, družkami svázaná bojovnice zde přelstí nic netušícího Ctirada, čímž ovšem její úloha v příběhu končí. Žádná lovestory se na rozdíl od Šárky tandemu Schulzová–Fibich nekoná. V závěru příběhu najde proradnou Šárku Ctiradův syn a pohřbí ji i s její sestrou zaživa. Otec je pomstěn.

O Šárce a Ctiradovi se rovněž dočteme v Kronice české Václava Hájka z Libočan z roku 1541 a objevuje se i v dílech méně známých autorů, například letopisce Karla IV. Přibíka Pulkavy z Radenína (kronika z roku 1374), Martina Kuthena ze Šprinberku a také papeže Pia II., neboli Enea Silvia Francesca Piccolominiho, jehož spis Historia Bohemica byl dokončen v roce 1457 v Itálii. Abychom si ale příběh svůdné bojovnice úplně nepřivlastnili, podobné vyprávění najdete například v unikátním literárním díle severogermánské mytologie s názvem Eddy Islanďana Snorriho Sturlussona, konkrétně v příběhu Sigurda a Sigrdrífy, kde se rovněž mluví o medovině a věštbě hrdinovy smrti zradou.

Vraťme se však ještě na chvíli ke Kronice české Václava Hájka z Libočan, protože právě ona inspirovala řadu autorů 19. a 20. století – Karla Hynka Máchu, Karla Sabinu, Aloise Jiráska ve Starých pověstech českých či autory podvržených rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, které sehrály zásadní roli v době národního obrození. Autor zde z příběhu Šárky a Ctirada vytvořil napínavé drama, ve kterém rozhodně nešetří barvitým líčením nejen všech nectností, ale i krutostí. Nechybí Vlastou očarovaná medovina, která je příčinou nemohoucnosti Ctirada a jeho družiny. Muži jsou postříleni luky a těm, co přežili, jsou uřezány ruce. A stejně jako u Dalimila se Ctiradův život i zde končí v kole. Ale opět žádná lovestory!

Jedním z rozhodujících momentů pro vznik Fibichovy Šárky se stal jeden krásný, slunný den roku 1878, kdy si pánové Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer vyrazili „na špacír“ do Šáreckého údolí a dohodli se, inspirováni divokou přírodou, že oba na téma Šárka něco „spíchnou“, což se také stalo. Obě zpracování byla otištěna v časopise Lumír, obě měla u čtenářů i kritiky úspěch. „Renomovaný Vrchlický se konečně zaměřil na domácí téma a byla oceňována zejména svěžest, kterou pověsti dodal důrazem na ztělesnění ženského principu v Šárce. Zeyer naopak obrací svou pozornost k popisu bájné události, pro kterou je zásadní postava Ctirada a jeho bezbrannost vůči ženské kráse,“ vyšlo v roce 1903 u příležitosti padesátých narozenin Jaroslava Vrchlického v Národních listech.

Zeyer vytvořil drama, ve kterém se poprvé objevuje motiv Šárčiny lítosti nad Ctiradovou vraždou. Když ve třetím jednání vyhlíží Přemysl na Vyšehradě jeho návrat, Lumír mu přináší již jen mrtvé tělo statného reka. V momentě, kdy se Přemysl se Ctiradem loučí, přibíhá Šárka, na důkaz své lásky se probodne a umírá na hranici po jeho boku. Toť stručně příběh. Zeyerovou ambicí bylo vytvořit libreto pro Antonína Dvořáka. Ten však text odmítl, a když jej nepřijal ani Bedřich Smetana, Zeyer ho volně publikoval. Tak se k němu dostal Leoš Janáček, který Šárku bez souhlasu autora v roce 1888 zhudebnil. Opera si nakonec musela na svou premiéru počkat až do roku 1925, dvacet čtyři let po Zeyerově smrti.

Jaroslav Vrchlický našel motiv Šárčiny nenávisti nikoliv v konfliktu žen proti mužům, ale v jejím zneuctění Ctiradem, který ji kdysi spoutal v lese, strhal z ní šaty a stal se tak předmětem Šárčiny osobní pomsty. Naplno pak rozehrává milostné vzplanutí obou hlavních hrdinů. Když Ctirad usne po medovině, Šárka sice zavolá své skryté spolubojovnice, ale až po velkém váhání. Hned vzápětí však svého činu lituje a později prosí Vlastu, aby Ctiradův život ušetřila. A zde obohacuje Vrchlický příběh o milostný trojúhelník, neboť vyjeví nenaplněnou lásku Vlasty ke Ctiradovi, který ji kdysi odmítl. Po Ctiradově smrti Šárka ze zoufalství prozradí Přemyslovi cestu na Děvín. Vlasta umírá v boji, Šárka žalem. Právě tento text si v roce 1897 zvolili Zdeněk Fibich a Anežka Schulzová jako předlohu pro svou třetí společnou operu, udělali ovšem několik zásadních změn. Ctirad neumírá, ale Šárka jej zachrání před smrtí tím, že přivolá Přemyslovu družinu. Ženy jsou pobity, jejich duše se však dál zjevují Šárce, která propadá šílenství a ovládnuta pocity viny se místo do Ctiradova náručí vrhá vstříc jisté smrti skokem ze skály. Její skon je morálním trestem za její zradu. Velké lidské drama dokonáno jest.

Fibichova Šárka byla v Národním divadle uvedena ve světové premiéře 28. prosince 1897 a v repertoáru se pravidelně objevovala až do roku 1979. Celkem se zde tento titul odehrál v počtu 348 představení. Postavu svůdné bojovnice ztvárnily velké pěvecké osobnosti jako Růžena Maturová, Ema Destinnová, Marta Krásová, Marie Podvalová, Naděžda Kniplová nebo Milada Šubrtová. Nové nastudování, které se zařadí na repertoár v listopadu, bude režijním debutem Kaye Linka v Národním divadle.

Ilustrace: Jana Vinklerová, Formata