Nová Nová scéna: Trochu nostalgie, víc naděje

Od začátku mého působení zde ve mně Nová scéna probouzí mnoho rozporuplných pocitů. Na jednu stranu je to nepochybně domov Laterny magiky, a tak jsem ji od začátku vnímal. Čtyřicet let pod jednou střechou. Laterna magika tu prožila nejdelší léta své samostatné existence, dvě generace tanečníků tu strávily svůj profesní život, její hlediště pamatuje tisíce hodin zkoušek, kdy v něm usedal Josef Svoboda a mnoho slavných choreografů a režisérů. Přál jsem si, aby Laterna magika mohla Novou scénu více oživit a rozzářit, aby se hrálo nejen na jevišti, ale všude v jejím prostoru. Je chladný, ale o to víc je dráždivá představa spojení zeleného serpentinitu s živým tělem performera.

Nová scéna se nám stala útočištěm v době pandemie, když jsme v ní natáčeli s Jakubem Jahnem a Natašou Novotnou taneční film New Normal, metaforický příběh o stoupání od kořenů ke světlu vzhůru, ve kterém sama symbolizovala tuto cestu. Byla zároveň bezpečnou schránkou i metaforou, ve filmu doslova hrála a tančila. Tam jsme se, myslím, na chvíli opravdu dotýkali jejího potenciálu, jak může „promluvit“ sama za sebe, neživý aktér v pohybu.

Okolo Nové scény jsem chodíval jako mnoho Pražanů a vnímal její těžký skleněný plášť, vysunutý ze staré historické zástavby jako ulita gigantického hlemýždě. Že bych v ní někdy mohl tvořit, mě ani nenapadlo. Jenže v praxi můj obdiv přebila realita. Na každém kroku narážím na důsledky jejího havarijního stavu, které mě a tvůrce, kteří by se mohli podílet na tvorbě nové tváře Laterny magiky, opravdu limitují. Nemůžeme používat nové technologie, protože jsou buď nekompatibilní, nebo je vůbec nebezpečné je zapojit. Přitom co je Laterna magika bez možnosti technologického experimentu? Někdejší domov se stal vězením a překážkou. Se „starou“ Novou scénou se tedy loučím s mírnou nostalgií, ale s velkou nadějí. Doufám, že po rekonstrukci v ní Laterna konečně ukáže svůj skutečný potenciál.

Foto: Zdeněk Sokol