Fotostory o víře a zázracích

V květnu se ve Stavovském divadle uskutečnila dlouho očekávaná premiéra inscenace Bílá Voda. Dramatizace románu Kateřiny Tučkové přináší téma pozice žen v katolické církvi i ve společnosti obecně. V roce 1950 byly v rámci takzvané Akce Ř řeholnice internovány do klášterů ve vysídleném pohraničí. Může se řádová sestra vzbouřit proti světským i církevním autoritám, postavit se režimu a zaprodané církvi? A není možné, že démoni obcházející minulost bělovodských jeptišek nezmizeli a jsou součástí i našeho osudu?

Činohra | Bílá Voda: Šimon Krupa (Richard Lagner) a Veronika Lazorčáková (Evarista) – foto: Patrik Borecký

LAGNER:
Kolik je ti vlastně let? Devatenáct? Nechceš mít muže a děti?

EVARISTA:
Ne.

LAGNER:
Možná teď, ale co ty víš, co bude za pár let? Co když se ti bude někdo líbit?

TOBIE:
My už máme ženicha. Ježíše Krista.

LAGNER:
Vážně? Fešák. Gratuluju. Už vás požádal o ruku?

Činohra | Bílá Voda: Ondřej Malý (Otokar Hrůza), Saša Rašilov (Leopold Plojhar) a Martin Dejdar (Rudolf Havraj) – foto: Patrik Borecký

PLOJHAR:
V pětapadesátém se v Anežském klášteře dělal archeologický výzkum. Našly se tam nějaké kosti. Zrovna jsme měli k dispozici nejmodernější sovětskou techniku. Zjistilo se, že to jsou kosti Anežky České.

HAVRAJ:
To je nesmysl.

PLOJHAR:
Potvrdila to sovětská technika.

MALIČKÝ:
Ale prosím vás, sovětská technika… je samozřejmě nejpřesnější na světě.

Činohra | Bílá Voda: Jana Pidrmanová (Evarista), Pavel Neškudla (Milan Maličký) a Magdaléna Borová (Žofia Burdová) – foto: Patrik Borecký

MALIČKÝ:
Zařídím vám i povlečení na peřiny.

EVARISTA:
Chceme světit svátek Anežky České.

MALIČKÝ:
Možná zařídím na okrese i pračku.

EVARISTA:
Anežka Česká, nebo nic.

BURDOVÁ:
Taký veľký človek, ako je sudruh Maličký a zahadzuje sa s vami... S takou špinou... Je to tu samá kriminálnica…

Činohra | Bílá Voda: Veronika Lazorčáková (Tobie), Johannna Tesařová (Benigna) – foto Patrik Borecký

BENIGNA:
Jmenujeme se Anežčiny panny, ale náš řád založila její sestra Vilemína. Chtěla se v klášteře plně oddat službě Bohu. Jednoho dne se před branami kláštera zjevila horda Tatarů. Byli po porážce rozzuření a potřebovali si to na někom vylít. Nejdřív Tataři klášter vypálili a potom jeptišky znásilnili. Mezi nimi i Vilemínu. Plakala hořké slzy ponížení a bolesti. Ztratila všechno – nevinnost, pověst, střechu nad hlavou. A přesto zažehla světlo.