Od Nabucca k Otellovi

Jeho novinka účinkovala již na zkouškách takovým způsobem, že „nebylo možné pracovat mimo jeviště, neboť zaměstnanci, dělníci, malíři, strojníci, vzrušeni hudbou, kterou slyšeli, opouštěli své úkoly, aby mohli stát s otevřenou pusou a sledovat, co se odehrává na jevišti,“ zaznamenal pro budoucí pokolení jeden z očitých svědků. Úspěch Nabucca, poprvé uvedeného v březnu 1842 v milánské La Scale, nejenže Verdiho katapultoval mezi nejžádanější světové skladatele (titul se nedlouho poté dočkal premiéry také v New Yorku, Konstantinopoli a Buenos Aires), ale po obtížném období poznamenaném smrtí obou Verdiho dětí a teprve šestadvacetileté manželky Margherity a po propadáku opery Un giorno di regno zažehl ve skladateli novou vášeň pracovat. Byť cíle byly poněkud prozaické: vydělat peníze a co nejdřív odejít na odpočinek po vzoru Gioacchina Rossiniho. V letech 1842 až 1853 zkomponoval Verdi neuvěřitelných šestnáct oper, včetně slavné trojice Rigoletto (1851), Trubadúr (1853) a La traviata (1853). Zejména v posledně jmenované velmi zariskoval, když zpracoval skandální román Dáma s kaméliemi Alexandra Dumase mladšího. Historická témata se však rozhodl postupně opouštět, neboť jak sám později poznamenal: „Obkreslovat pravdu může být docela dobré, ale pravdu vynalézat je lepší, mnohem lepší.“ Tuto „ponabuccovskou“ dobu sice později sám označil za „galeje, kdy neměl ani hodinu klidu“, ale vyplatilo se. Stal se slavným a bohatým a již v roce 1840 zakoupil pozemky v Sant‘Agatě nedaleko svého rodného města La Roncola, aby zde zejména posledních čtyřicet let života strávil především starostí o své hospodářství a filantropickou činností. V Miláně například založil Casa di riposo per musicisti, neboli domov důchodců pro hudebníky, který funguje dodnes.

Farmář, nebo skladatel?

Po letech tvůrčího vypětí se Verdi odmlčel a mezi léty 1858 až 1861 nenapsal, lidově řečeno, ani čárku. Jistá naděje svitla Italům a zejména Verdiho nakladateli Giuliovi Riccordimu v roce 1861, kdy spatřila světlo světa Síla osudu. Pak ale přišla opět několikaletá odmlka. V roce 1869 byl Verdi osloven s prestižní zakázkou zkomponovat dílo k otevření Suezského průplavu. Přijal, ale Aidu údajně dokončil až pod pohrůžkou, že když partituru nedodá, bude nahrazen Richardem Wagnerem. S tím se sice Verdi nikdy osobně nesetkal, jeho názor na Wagnera však výmluvně vystihuje komentář, který pronesl po jeho smrti: „Jak smutné! Teď už po něm ani pes neštěkne.“ Premiéra Aidy se uskutečnila v roce 1871 a následovalo dalších třináct let mlčení, než v roce 1884 sáhl Verdi podruhé ve svém životě, nepočítáme-li nedokončeného Krále Leara, po shakespearovském námětu a napsal možná jednu ze svých nejlepších oper, Otella. Svou sbírku jednatřiceti operních titulů (včetně dvou verzí Dona Carlose) pak v roce 1893 završil milánskou premiérou komické opery Falstaff, opět na motivy divadelní hry Williama Shakespeara Veselé paničky windsorské. Libretistou obou posledních děl byl Arrigo Boito, se kterým Verdi poprvé spolupracoval v roce 1862, když komponoval Hymnu národů pro Světovou výstavu v Londýně. Boito později vzpomínal na premiéru Otella: „Šílené! Dav se pokusil naložit si na ramena Verdiho drožku a odnést ji od La Scaly až do Grand hotelu na konci ulice.“

Neoblomný

Kde hledat tajemství Verdiho úspěchu na prknech, která znamenají svět? Zcela jistě ve způsobu, jakým dokázal vystavět a naplnit dramatickou linku svých příběhů. Náměty hledal v dílech velkých autorů jako byli Victor Hugo (Ernani, Rigoletto), George Gordon Byron (Dva Foscariové, Korzár), Friedrich von Schiller (Don Carlos, Jana z Arku, Luisa Millerová, Loupežníci), Alexandre Dumas mladší (La traviata), Voltaire (Alzira) či William Shakespeare (Macbeth, Otello, Falstaff). Libretistům vypracovával podrobné scénáře a role psal „na tělo“ zcela konkrétním pěvcům. Proslul také přístupem k inscenování svých oper. Vyžadoval uvádění svých děl bez škrtů, partitury opatřoval knihami s režijními pokyny a neúnavně cestoval, aby dohlížel na jejich dodržování. V roce 1847 odjel ze stejného důvodu do Paříže „dozorovat“ produkci opery Jérusalem a byla z toho láska k sopranistce Giuseppině Strepponi, která se stala jeho druhou životní partnerkou a setrvala po jeho boku až do své smrti v roce 1897. A to navzdory Verdiho vášnivému milostnému vzplanutí k české operní primadoně Tereze Stolzové. Vztah se Strepponi vzbuzoval ve své době velké vášně, neboť tato matka tří dětí, které měla se svým agentem Camillem Cirellim, žila s Verdim od roku 1849 téměř deset let „na hromádce“, což v katolické Itálii vzbuzovalo obrovskou nevoli. Vzali se tajně v roce 1859.

Hrdina revoluce

O Verdim se také všeobecně ví, že se angažoval politicky a nebál se své postoje demonstrovat i ve svých operách. Stačí připomenout Rigoletta na námět hry Victora Huga Král se baví, který svou rouhačskou zápletkou a pokusem o královraždu nemilosrdně narazil na rakouskou cenzuru a byl povolen až po zásadní revizi textu. Nebo slavný sbor z Nabucca, symbol tyranie rakouského císařství a touhy po nezávislosti Itálie, či sborový vstup Patria oppressa na začátku posledního dějství opery Macbeth. Verdi žil a komponoval v době boje Italů za svobodu a sjednocení Itálie (tzv. risorgimenta) v letech 1815–1870, v jehož čele stáli Giuseppe Garibaldi, Giuseppe Mazzini a Camillo Benso Cavour, a zapojil se do něj nejen svou hudbou, ale i občanskou angažovaností. V roce 1859 zastupoval město Busseto na shromáždění, které rozhodovalo o svobodném připojení parmského vévodství k Piemontu, a v letech 1861–1865 byl členem italského parlamentu. Jméno VERDI se pro Italy stalo zkratkou pro provolání Viva Vittorio Emanuele Re d’Italia (Ať žije Viktor Emanuel, král Itálie).

V den Verdiho pohřbu se přišlo s mistrem v Miláně rozloučit přes dvě stě tisíc lidí a navzdory jeho přání být pochován v tichosti a bez hudby rozezněla tehdy milánské ulice spontánně melodie slavného sboru Va, pensiero, sull'ali dorate.