Sedm smrtelných hříchů / Očekávání

O inscenaci

Orchestr Státní opery

Společné téma Weillových Sedmi smrtelných hříchů a Schönbergova Očekávání by se dalo označit jako „žena (a svět)“. V obou přibližně půlhodinových operách je však uchopeno zcela odlišně. Ironicky založená Weillova operní miniatura na slova velkého kritika měšťácké společnosti, německého dramatika Bertolta Brechta ukazuje „ženu ve světě“: čím vším musí žena projít, aby byla v očích své přízemní a pokrytecké rodiny považována za „ctnostnou“ – totiž ekonomicky úspěšnou? Satira o „smrtelných hříších“ zazněla poprvé v Paříži roku 1933. Brechtovu krutě jízlivému příběhu dodal Kurt Weill patřičný nadhled pro něj typickou inspirací ve své době velmi oblíbeným jazzem a kabaretní hudbou.

Výsostně ženské téma obou oper divadelně ztvární česká režisérka Barbora Horáková Joly, působící především v západní Evropě, kde také získala několik prestižních ocenění. Ve Státní opeře se poprvé představila na počátku roku 2021 svou režijní interpretací Verdiho Rigoletta. Hudební nastudování má v rukou jeden z největších talentů mladé české dirigentské generace Jiří Rožeň.

 V Schönbergově monodramatu Očekávání je pak Weillovo ženské téma obráceno naruby, nabízí totiž pohled do „světa v ženě“: opera je jediným souvislým monologem postavy nazvané prostě Žena, v němž prožívá obrovské spektrum protikladných emocí ze ztráty milovaného muže. Schönbergova libretistka, básnířka a lékařka Marie Pappenheim zasadila ženin monolog do prostředí tajemného nočního lesa, který svou atmosférou a motivy nabízí široké možnosti výkladu – od naturalistického, přes symbolistický až po psychoanalytický. Od Weillova „operního kabaretu“ se Schönbergovo monodrama liší nejen tématem, ale zcela zásadně i vypjatým expresionistickým hudebním jazykem, umocňujícím a zhmotňujícím to, čím žena ve svém nitru prochází, onen „svět v ženě“. Očekávání patří ke klíčovým dílům operní moderny a je historicky spjaté s Prahou, dokonce přímo s dnešní Státní operou, někdejším Novým německým divadlem – zde totiž mělo v roce 1924 pod taktovkou Alexandra Zemlinského svou světovou premiéru.

Rozhovor s Dagmar Peckovou