100 songů: Někdy stačí pohled do očí

Hektické a přitom krásné zářijové ráno! 8.52, nádraží, nástupiště, za dvě minuty zazní signál k odjezdu. Muž přemýšlí o včerejší hádce s manželkou, mladý pár diskutuje o struktuře romantické komedie, policista s kocovinou se dívá z okna na ženu marně běžící za ujíždějícím vlakem… „Každý okamžik lidského života je vzácný. Každý totiž může být tím posledním!“ Tenhle citát jsem si napsala vloni v listopadu, kdy jsme se v Činohře definitivně rozhodli inscenovat text 100 songů Rolanda Schimmelpfenniga. Všechny nás zasáhl. A to jsme ještě netušili, že se za pár týdnů stane tahle hra pro nás tak krutě aktuální…

Každý ve vlaku si cestuje se svým příběhem, každý si cestuje za svým snem, každý si cestuje se svou starostí. A každému zní v hlavě v tu chvíli právě ten jeden jediný song – jeho song. Všechen bzukot ve vlaku pozoruje z okna nejen muž zalévající květiny, ale přes výlohu kavárny taky servírka Sally, která si spolu s rádiem brouká svoji vůbec nejoblíbenější písničku – Bette Davis Eyes. Zdánlivě náhodné momentky, které nemají nic společného – dokud ručička hodin nepřeskočí na „za pět devět“. A pak se svět zastaví. Je 8.55 a Sally vypadne šálek s kávou z ruky. Vlak totiž přímo před jejíma očima exploduje…

Jak popsat nepopsatelné? A jak popsat minuty před tím? Německý dramatik Roland Schimmelpfennig ve své hře – kterou vytvořil pro švédské divadlo v Örebru a jejíž německá premiéra se uskutečnila v roce 2019 ve Stuttgartu – zůstal věrný své typické poetice, postdramatické výstavbě textu, refrénovitosti i variabilnímu obsazení postav. Minutu po minutě nás provází příběhem nazpět a odkrývá myšlenky, touhy, vášně a sny všech nic netušících lidí, osudy, které se v okamžiku výbuchu spojují a zároveň mizí. Jako inspiraci uvádí sice teroristický útok v Madridu 2004, ale náhlá apokalypsa, nějakým způsobem zvratitelná v červí díře času, je vlastně součástí všech jeho posledních dramat.

Text 100 songů představuje život jako sérii drobných banalit, osamocených dialogů i vnitřních monologů, které nevedou k žádné komunikaci, občas jde dokonce jen o sérii zvuků a písní. Lidé ve vlaku se příliš neposlouchají, navzájem se nevnímají. Tématem a výrazem všudypřítomného referenčního rámce se zde stává to, co v nesčetných inscenacích funguje spíš jako „dekorace“ – anglo-americký repertoár populární hudby. A zejména ústřední popěvek Bette Davis Eyes! Tuhle píseň, nenápadnou poctu slavné americké filmové, divadelní i televizní divě, nevybral zřejmě Schimmelpfennig náhodou. Bette Davis, která se během své více než padesátileté kariéry stala ikonou a hrála téměř ve sto filmech, bývala často natáčena v detailních záběrech, které se zaměřovaly na její výrazné, pronikavé oči. Oči, které vás z plátna neustále sledovaly. Na které jste se prostě museli dívat, i když jste nechtěli… Jako by nám autor nenápadně zdůrazňoval důležitost pohledu do očí a říkal – „Podívejte se na sebe! Vnímejte se! Zajímejte se o sebe navzájem! Vystupte ze své bubliny.“

Jeden z mnoha souběžných (ve hře obsažených) příběhů vypráví o muži, který z okna vagónu spatří ženu dobíhající vlak. „Škoda,“ pomyslí si, „třeba by byla ženská mýho života. Třeba by to byl konec mojí osamělosti…“ Ale nezjistí to, jejich pohledy se nestřetnou. Takto nedořečených příběhů je ve hře několik, včetně samotné Sally, která si zpívá za pultem nádražní kavárny. Kolem ní projíždí vlak, vidí, jak se nekonečně pomalu rozjíždí, pohled cizího muže se, přes dvě skleněné tabule, setká s jejím – vždycky si myslela, že se jednou zamiluje na první pohled. Co by se ale stalo, kdyby se Sally a cizinec, záhadný muž se sportovní taškou, potkali naživo? S trochou štěstí lze přece zastavit čas. Nebo alespoň zachytit padající šálek… Samota a nemožnost komunikace, uzavřenost ve své bublině – i o tom 100 songů vypráví. Schimmelpfennigův text ovšem není chvalozpěvem osamělosti, a už vůbec ne hrou o terorismu. Je především výzvou nevzdávat se – doufat, že láska nakonec přece jen zvítězí, že naděje pořád existuje.

Kvůli prosincové tragédii na pražské filozofické fakultě se tato hra stala bohužel aktuální i pro nás. Přemýšleli jsme, jakým způsobem událost připomenout a zároveň naději a apel ve hře obsažené zdůraznit, posílit. Nakonec nás napadlo obsadit variabilní text patnácti herečkami a herci, včetně dítěte. Patnáct osudů, patnáct lidí – a mezi nimi jeden, jenž o osudech zbývajících rozhodne.

O našich osudech rozhodujeme ale i my sami. Třeba i tím, že až půjdeme po představení domů, vystoupíme ze své bubliny a budeme se dívat ostatním do očí.