Neříkejte, příteli,že je se mnou zle

Je sychravý sedmnáctý leden roku 1899, když osmadvacetiletá Larysa Kosač, ukrajinská dramatička a spisovatelka známá jako Lesja Ukrajinka, přijíždí do Berlína. Ubytovává se ve speciálním penzionu Frl. Blohm. Sice není laciný, ale je pohodlný, a ničím nepřipomíná nemocniční prostředí. To si Larysa obzvlášť pochvaluje, protože jak se dozvíme vzápětí, nemocnice nesnáší. Kdy ji „rozřežou“, neví. A my tak docela nevíme, co dělá v Berlíně.

Kdo se začte do její korespondence, kterou adresuje svým sestrám, tatínkovi, přátelům i kolegům, postupně na to přijde. Ale musí mít trpělivost: mladším sestrám, které nazývá „housátky“, popisuje berlínské parky, snaží se působit bodře a povzbudivě. V dopisech přítelkyni, spisovatelce Olze Kobyljanské řeší psaní, identitu, Nietzscheho, omezenost literárních kritiků. Až z listu příteli a kolegovi Mychajlovi Pavlykovi vyrozumíme, že do Německa přijela za slavným doktorem Bergmanem, který jí má provést operaci kyčle a následně naučit chodit se speciálním „aparátem“. Spisovatelka od dětství trpí tuberkulózou kostí, což jí působí mnoho bolestí. A do Berlína ji přivádí právě nemoc.

Její dopisy jsou lepší než lecjaký román. Spisovatelka mnohdy píše zdánlivě o tomtéž, jenže spolu s adresátem se mění její styl, tón, volí jiná slova, přidává nebo ubírá ironii. Její berlínský příběh se tak natáčí ze všech stran, jako tomu bývá právě v románech. Píše ukrajinsky, ale v prostředí, ve kterém se pohybuje, se běžně mluví vícero jazyky. Do textu se tak přirozeně dostávají citáty v němčině, francouzštině, angličtině, tu a tam se mihne ruské nebo latinské slovíčko. Četbu to nekomplikuje, naopak je o to zábavnější – dopisy jsou plné jemně odstíněné ironie a jazykových hříček.

Vzhledem k nemocné noze nemá mladá žena možnost prohlédnout si město, je jím ale od počátku fascinována. Sestře Lilii píše: „Vídeň v porovnání s Berlínem vůbec nepůsobí jako velké město, Kyjev ani nezmiňuju! Jsou tu vlastně tři města: podzemní, pozemní a nadzemní. Berlín stojí jakoby na krtinci: je tu celá síť podzemních trubek, kanalizačních, poštovních, elektrických atd. Všechny budovy mají pět až šest pater. Nad ulicemi a nižšími domy jsou estakády, po kterých se každou chvíli žene vlak.“

Z Berlína do nejrůznějších míst rozešle více než dvacítku dopisů. Nic jiného psát nedokáže, po operaci celý měsíc leží „v sádrových okovech“. Psaní v leže ji bolí, což nezatajuje, ale ani se o tom nerozepisuje. Vtipkuje, že teď není žádná spisovatelka, ba ani člověk, nýbrž chirurgicko-ortopedický manekýn. Legraci si ze sebe dělá často a ráda, svou situaci většinou zlehčuje. Až z dalšího dopisu Pavlykovi se dozvídáme, jak se věci mají: „O jedno vás prosím: neříkejte nikomu, že je se mnou zle. Protože, primo, ještě nevím, jak moc zle, a secundo, u vás tam rádi předčasně píší nekrology. Mám-li říct pravdu, mně jsou ty nekrology fuk, ale na mé blízké to může udělat špatný dojem…“ Píše, že cesta do Berlína byla její poslední karta. A ještě donedávna pochybovala, jestli vsadila dobře. Po operaci jí bylo velmi zle, měla horečku, bez morfia nemohla vůbec spát, když usnula, blouznila. Nějaký čas raději nikomu nepsala, aby na své blízké nepřenášela své zoufalství. Ale Geheimrath, tajemný přítel doktor Bergman, si pochvaluje, že se zákrok povedl. Nyní už spisovatelka může poslat morfium, brom, sulfonal k čertu! Bolesti polevily, zotavuje se.

Na klinice nicméně musí vydržet déle, než plánovala. Celé jaro se učí chodit „s aparátem“, který je třeba postupně dolaďovat. To je dlouhý a vyčerpávající proces. Ona je už netrpělivá, ráda by se vrátila domů, kde ji čeká spousta literární i společenské práce. Situace není dobrá, stále trvá cenzura. A Rusko ani Polsko si vůbec nepřipouštějí, že jednou budou muset Ukrajině poskytnou autonomii. Právě o to ale celá ukrajinská elita, včetně spisovatelčiny rodiny, usiluje. Některé věci znějí neuvěřitelně současně: v Moskvě při demonstracích surově zmlátili studenty a jejich kyjevští kolegové okamžitě vyšli do ulic na jejich podporu. „Když si vzpomenu, že i já jsem ‚ruská občanka‘, normálně se stydím dívat Němcům do očí,“ přiznává Lesja.

Na cestu domů se vydává až v létě. Je parný červenec, musela si koupit čtyři letní blůzy a troje šaty. Veze si i několik klobouků z proslulého nákupního domu Wertheim. Noha je v pořádku, ale cítí se unavená. Nemíří proto domů do Kyjeva, ale na venkov, aby si tam odpočala a načerpala sílu. Za nějaký čas odloží „aparát“ a napíše všechny divadelní hry a prózy, které z ní udělají nejznámější a také nejoblíbenější ukrajinskou spisovatelku, čtenou a milovanou dodnes.