Lampa s tíhou celého světa

 Taková je to lampa, vyrobená z kovu: Na dvoustupňovém podstavci stojí obr Atlas a drží na ramenou zeměkouli. V ní je umístěna objímka a zeměkoule je dole provrtána, neboť někudy musí z objímky vést šňůra. Na žárovku se nasazuje stínidlo. Lampa byla původně petrolejkou, na elektřinu ji předělala firma Franta Anýž, Praha – Bubny, asi tak v roce 1935. A tohle je historie lampy, na níž leží tíha celého světa.

Můj dědeček z matčiny strany byl sirotek, který jediný ze sedmi dětí přežil epidemii záškrtu po první světové válce. Na záškrt ale umřela i jeho maminka, takže zůstal sám se svým otcem, válečným vysloužilcem s pouhou jednou nohou, v železničářském činžáku v Holešovicích. Naproti přes chodbu bydlela svobodná slečna, už ne úplně mladá, které se moc líbil ten osiřelý chlapeček. Zvala ho k sobě na návštěvy, pekla pro něj dobroty, postupně zvala a pekla i pro jednonohého železničáře, až se nakonec, protože už to takhle nebylo společensky únosné, za toho jednonohého vdovce vdala. Bez lásky, lépe řečeno s láskou pouze k chlapci, který ji v žádném ohledu nezklamal, dobře se učil, hezky se choval, vystudoval obchodní akademii a nastoupil místo v Národní bance. V té bance se seznámil se slečnou Annou, chodili spolu na výlety a do Národního divadla a pak už to takhle dál nebylo společensky únosné, jakkoli jim vždy někdo třetí dělal garde, a vzali se. Ovšemže mladý prokurista Národní banky neměl vlastní byt a slečna, teď už paní Anna zanechala jako vdaná zaměstnání, protože v středostavovských kruzích se to slušelo. Mladí manželé se snadno vešli do bytu mužových rodičů, zvláště poté, co otec zemřel. A nastalo pravé peklo.

Maminka Marie totiž vůbec nebyla připravená na skutečnost, že se o svého milovaného a tak vydařeného nevlastního syna bude muset s někým dělit. Otce z péče o chlapečka snadno vystrnadila, ale teď tu byla mladá manželka, mnohem silnější nepřítel! Matka měla na své straně ovšem silnou zbraň: paní Anna, novomanželka, neuměla vařit. Bydlela v Praze v podnájmu a učila se němčinu, účetnictví a těsnopis.

Proč vlastně žila Marie, žena středního věku, v tom holešovickém domě sama? Nebydlela tam dlouho, v mládí totiž byla ve službě ve Vídni, kde se tak dobře osvědčila, že jí její zaměstnavatel umožnil vyučit se kuchařkou. Proč se Marie nevdala a neměla vlastní děti se můžeme jen domnívat, když pomyslíme, jaké nástrahy čekaly na mladé služebné dívky v lepších rodinách ve Vídni. Možná to vyučení byla náhrada za něco, co se nemělo vědět.

Každopádně když se Marie vrátila z Vídně do Prahy, mohla se ucházet o místo hospodyně a kuchařky v nejlepších domácnostech. A v jedné takové, v krásném domě na nábřeží u Národního divadla, místo dostala. A když z něj odcházela, vdát se a pečovat o chlapce, dostala na rozloučenou lampu s Atlasem, držícím zeměkouli: tehdy to ještě byla petrolejka.

Marie skutečnost, že její milovaný syn (a kdo by se odvážil říct, že nevlastní?) miluje kromě ní ještě Annu, neunesla. Manželé se časem odstěhovali, pro Annu skončilo peklo s vařením, ale pro Marii nastalo peklo samoty, i když ji syn navštěvoval a velkoryse ze svého platu prokuristy Národní banky podporoval. Jedné neděle, když přišel – s rodinou samozřejmě, už měl dvě dcerušky – na nedělní oběd, našel svou maminku (a kdo by se odvážil říct, že nevlastní) oběšenou.

Syn měl tou dobou už byt, postavený Družstvem Národní banky, a v něm vkusně zařízený interiér. Do něj se nic z matčina příbytku nehodilo. Jediné, co si z něj vzal, byla ta lampa s Atlasem. A nechal ji, moderní muž, předělat na elektřinu.

Paní Anna byla moje babička a tu lampu neměla ráda (chápeme, proč). Nechala ji tedy k užívání svému zeti, s nímž bydlela v jednom bytě, dávajíc si velký pozor na to, aby se zdržela jakýchkoli kritických komentářů k jeho osobě. A byl k nim důvod, protože zeť byl velký prchlivec a někdy i něco rozbil. A jednou takhle – nikdo to neviděl, Anna do jeho pokoje samozřejmě nechodila – v nějakém takovém záchvatu zbytečné prudkosti shodil lampu na zem a ta se rozbila. Obě Atlasovy nohy zůstaly přeražené v kotnících, bylo vidět, úplně jako u lidské zlomeniny, jak je věc udělaná z křehké slitiny s krystalickou strukturou. Paní Anna zanesla lampu firmě Franta Anýž, která v Bubnech ještě existovala, i když už patřila pražskému podniku služeb, ale tam jí řekli, že slitina je tvrdá, křehká a lámavá a ty nohy prostě spojit nepůjdou.

Ve svých sedmnácti letech jsem tu lampu uviděla poprvé a bylo mi jí líto. Proto jsem ji s babiččiným svolením odnesla mladíkovi, který pracoval ve vývojovém středisku jedné kovoobráběcí firmy. Jindra, neboť tak se jmenoval, vzal věc opravy za svou, přizval k dílu kolegu, jeden lampu zahříval plamenem, druhý opatrně provrtal podstavec a propojil ho s Atlasovýma nohama dvěma implantáty. Postupným oddálením plamene dílo nechali pomalu zchladnout, jizvu na nohách jemně zabrousili a zpatinovali a Atlas opět stál, na ramenou celý svět o průměru deseti centimetrů od pólu k pólu.

Slavnostně jsem spravenou lampu babičce přinesla – a ona mi ji dala. S šikovným kamarádem Jindřichem jsme hráli amatérské divadlo, chystala jsem se k přijímačkám na DAMU, divadlo bylo alfou i omegou mého tehdejšího života. A babička, když mi tu lampu dávala, řekla, že Marie, když se vrátila z Vídně, našla službu v domácnosti herečky Národního divadla Marie Hübnerové, která jí tu lampu, když odcházela, dala za výsluhu a jako svatební dar.

Když jsme zašroubovali žárovku a cvakli vypínačem, lampa vyhodila pojistky. No jistě, objímka je propálená a šňůra zpuchřelá. A kdo dnes vůbec ví, kdo byla Marie Hübnerová?