Jen tak na okraj

Možná se to občas nezdá, ale lidský mozek prý miluje souvislosti. Dokonce do té míry, že je s radostí hledá zejména tam, kde nejsou. Na druhou stranu, může to mít mozku někdo za zlé? Vždyť to nejdůležitější, co se v něm děje, je dáno množstvím synapsí čili množstvím navázaných spojení. Co by tedy taková mozková buňka mohla mít proti spojitostem, aniž by si zákonitě připadala jako pokrytec? Zkouším-li se s vlastním mozkem identifikovat, zažívám zvláštní dichotomii. Na jedné straně k němu mám blízko, pro to jeho pí-ár dumavosti, na straně druhé na úrovni jednotlivých neuronů mi po zádumčivé rozvaze nepřijde ani stopa. Neurony jsou dost extrovertní, promiskuitní buňky. Jeden naváže až tisíc spojení. Život tráví tím, že se bleskově excituje a okamžitě šíří vzruchy, které se u něj seběhnou od jiných obdobně hysterických buněk. Uvážíte-li, že právě takový proces je podstatou hlubokého přemýšlení, můžete snad na své minulé nápady a skutky shlížet o něco laskavěji.

Tak, to byla trocha neurověd, aby bylo navozeno exaktno, a nyní přidáme nějaké Toltéky. Všimli jste si, jak se v různých ezoterických přednáškách a rozhovorech s oblibou používají slovní hříčky? Zatímco v běžném společenském hovoru je slovní hříčka medvědoslužebný nástroj, chtějící naznačit, že jste sice intelektuál, ale jinak celkem veselá kopa, ezosvět pomrkává jinačím očkem. Slovní hříčka zde promlouvá tajemnou moudrostí etymologie. Snaží se vás zatáhnout do světa plného synapsí, kde se hříbě a hříbek hnědají ve stejném tónu, kde čich a živočich sdílejí jeden čenich. Zkrátka svět za zrcadlem, kde všechno souvisí se vším a je to nekonečně geniální a zároveň jednoduché. Taky ta slavná Polka, Marie Curie Sklodowská, sklo.

Přiznám se, že tuhle figuru v textech také velmi rád používám, ať už jako vtip, nebo pro pochopení skutečné podstaty slov, která často žijí spíš jako odtržená ozvěna svého zvuku než jako kontakt s významem. Skvěle funguje také jako oslí můstek (z francouzského „mousse“ a anglického „tec“ tedy „technic“).

Co nám tedy naše bujaře blouznivá pseudo­etymologie vyjeví například o „okraji zájmu“? To je jasné, na okraji zájmu se prostě žije líp. Zájem totiž od slovesa zajmout, čili z podstaty omezit na svobodě. Je-li tedy zájem koncentrován na střed, což „soustředěný zájem“ pojmově dělá, musí být na okraji zájmu mnohem svobodněji. Okraj je slupka, ve které je jak známo nejvíce vitamínů a když ji odstraníme, vznikne realita značně okrájená. Také periférie nezapře svůj původ ve férii, výpravné hře s fantastickými postavami a pověstná dyáda „bohém – zapomenutý kraj“ už je jen třešnička na dortu. Na okraji se sice vyskytují i krajnosti, krajty a Krainová, ale jak praví pořekadlo: no woman, no kraj! Cent-rum je tísněno značnou tíží, kterou řeší tvrdým alkoholem. Okraj se naproti tomu zdá už z počátku ok, a navíc graduje ve výslovný ráj.

P.S. Tu čárku nám Keltům ukradl Hus nebo obrozenci, to už je na jaksi na vkusu každého Toltéka.